Malý končí, zatímco čeští katolíci jsou rozděleni krajně pravicovou ideologií

21. 9. 2025 / Fabiano Golgo

čas čtení 3 minuty

Papež Lev XIV. přijal rezignaci katolického kněze Václava Malého na úřad pomocného biskupa pražského: Malý byl povinen rezignaci nabídnout, v neděli oslavil 75 let. Malý se tak stane emeritním biskupem. Už nebude vykonávat administrativní povinnosti, za které byl jako pomocný pražský biskup odpovědný.


 

Malý, jeden z duchovních otců sametové revoluce, byl vždy typem kněze, který chápal, že křesťanství není jen souborem dogmat, ale kulturní energií. Jeho život byl tichým svědectvím, že víra může být zároveň pevná a prostorná – že Bůh se neleká dialogu.

Malý opakovaně zdůrazňoval potřebu „většího svobodného prostoru“ v církvi, prostoru, kde mohou zaznít různé názory, kde se neklasifikuje a neomezují hranice dřív, než se stačí nadechnout. Je to pohled kněze, který poznal, co znamená totalita, a proto odmítá jakýkoli duchovní autoritarismus. V jeho biskupském hesle „Pokora a pravda“ je patrná jednoduchá, ale náročná morálka: pravda bez pokory se mění v kázeňský řád, pokora bez pravdy v sentimentální mlčení.

Tento tón stojí v kontrastu s Dominikem Dukou, někdejším pražským arcibiskupem. Duka, rovněž muž statečnosti z dob komunismu, se v posledních letech stal symbolem jiné strategie – strategie obranného valu. Jeho důraz na kulturní konzervatismus, národní identitu a opatrný odstup od liberálních proudů rezonuje s částí společnosti, která se obává rozplývání jistot. Duka je extremistou, jeho jazyk se často setkává s tématy, která snadno přecházejí do rétoriky krajní pravice: obava z migrace, skepse k evropské integraci, kritika údajné „ideologie“ současnosti.

Rozdíl mezi Malým a Dukou není jen osobní, je to příběh katolické církve v době globální křižovatky. Na jedné straně evangelium jako otevřený stůl, na druhé straně evangelium jako pevnost, která se má bránit před chaosem. V době, kdy v Evropě a Americe sílí autoritářské tendence a pravicový populismus láká svou jednoduchostí, se katolická církev ocitá mezi pokušením uzavřít se a povinností být kvasem společnosti.

Česká realita tento konflikt jen zostřuje. Země, která si nese dědictví komunistického ateismu a zároveň středoevropské nejistoty, hledá duchovní jistotu. Malý připomíná, že církev může být domovem i pro ty, kdo pochybují, že může být hrází proti bezpráví a přitom se nebát dialogu s modernitou. Duka zase ukazuje, že část věřících touží po ochraně, po jasném „my a oni“.

Otázka pro katolickou církev – v Česku i ve světě – zní, zda se vydá cestou dialogu, nebo cestou opevnění. Historie naznačuje, že dlouhodobou vitalitu přináší spíše otevřenost než strach. Ale strach je dnes nakažlivější než naděje. A právě proto bude odkaz Václava Malého tak potřebný i v jeho emeritní éře: připomíná, že odvaha není v křiku, ale v trpělivé práci pro lidskost.  



0
Vytisknout
541

Diskuse

Obsah vydání | 19. 9. 2025