Avšak vyvěsit palestinskou vlajku v den
výročí zvěrstev Hamásu je hluboce nesprávné. 7. října 2023 teroristé z
Hamásu povraždili více než tisíc izraelských civilistů – muže, ženy,
děti, dokonce i Izraelce, kteří aktivně podporovali mír s Palestinci.
Slavit nebo symbolicky označovat tento den vlajkou, pod kterou Hamás
páchal své činy, znamená popřít hrůzu, která se stala, a vzít lidskost
obětem. Takové gesto proměňuje legitimní požadavek palestinské státnosti
v projev nenávisti a morální zaslepenosti. Přinesli prapory — ne
prapory nuance, ale emblémy, které v tu chvíli nesly bolest masakru.
Hamás
není Palestina. Jde o teroristickou organizaci, kterou za takovou
uznává Evropská unie, Spojené státy i mnoho dalších zemí. V Gaze Hamás
potlačuje opozici, veřejně popravuje své odpůrce a používá civilisty
jako živé štíty – a přitom tvrdí, že bojuje za svobodu. Ve skutečnosti
Hamás potřebuje konflikt, aby mohl existovat; mír a spolužití by zničily
samotný smysl jeho moci.
Podporovat práva Palestinců znamená
zcela odmítnout Hamás – odmítnout jak okupaci, která odlidšťuje
Palestince, tak terorismus, který odlidšťuje Izraelce. Tyto dvě
nespravedlnosti se navzájem živí. Vyvěšení palestinské vlajky 7. října
není výrazem spravedlnosti, ale jejím znesvěcením. Skutečná solidarita
stojí na straně nevinných na obou stranách, ne na straně vrahů, kteří
žijí z věčné války.
Ve veřejném životě jsou dva
pohyby, které bylo kdysi snadnější oddělit. Jeden je morální instinkt,
který nás přirozeně sklání k utlačovaným: neodmyslitelná soucitnost s
lidmi, jejichž svobody jsou omezené a jejich důstojnost denně erozuje.
Druhý je občanský instinkt, který nás nutí truchlit s oběťmi a
pojmenovávat zvěrstva jako zvěrstva. Problém je v tom, že v naší
polarizované době se tyto dvě impulzy často střetávají, a když se tak
stane, zjistíme, že symboly nemohou unést plné břemeno komplikovaných
morálních realit.
Podpora palestinských práv — jejich nároku na
stát, rovnost a lidské zacházení — není rozmar módní levice. Je to
morální postoj zakotvený v základním přesvědčení, že každý člověk, bez
ohledu na místo narození, si zaslouží důstojnost. Miliony Palestinců
žily po generace v podmínkách, které vysávají duši a zužují možnosti.
Stát na jejich straně znamená stát na straně této, velmi lidské, touhy.
Ale
jsou chvíle, kdy je třeba jednu morální jasnost vyvážit jinou. 7. říjen
2023 je takovou chvílí. Masakr spáchaný Hamásem nebyl akt mezi
armádami; byla to kampaň vražd zaměřená na civilisty. Pro ty, kdo
ztratili rodinné příslušníky, kteří byli vzati, nebo zůstali s obrazy,
které neblednou, není ten den politickou abstrakcí — je to čerstvá rána.
Symboly
mají význam, protože vyprávějí příběhy. Vlajka je zkratka identity, ale
je také narativní zařízení. Zavěšení palestinské vlajky na výročí
masakru není neutrální historická poznámka; je to volba vyprávění.
Signalizuje, které utrpení je ctěno a které je odsouváno stranou. Na
univerzitním nádvoří nebo na fasádě umělecké akademie tento gesto mnohým
připadá jako schválení — nebo alespoň necitlivost — v okamžiku akutní
bolesti.
Druhá pravda situaci komplikuje: Hamás není synonymem
Palestiny. Snížit celý národ na nejhorší činy jeho vůdců je lhostejné i
kruté. Gazeňané, stejně jako všichni lidé, obsahují mnohosvět hlasů,
aspirací a morálních nároků. Mnoho Palestinců touží po tom, co liberální
demokracie slibují: životě, svobodě a šanci rozkvést. Ale Hamás byl
skutečnou, krutou silou v palestinském životě — potlačoval nesouhlas,
prováděl tresty na veřejnosti a upevňoval styl vlády, který závisí na
neustálém konfliktu. To má důsledky, protože hnutí, která se živí
permanentním konfrontováním, podrývají vyhlídky na skutečnou státnost.
Je
tu také další nebezpečí, které čeští signatáři otevřeného dopisu ostře
pojmenovali: symboly přenášejí významy přes hranice. Palestinská vlajka
byla při nedávných evropských protestech někdy zneužita lidmi, jejichž
stížnosti nejsou namířeny pouze proti politice Izraele, ale proti
židovskému životu v Evropě. Pálené synagogy, vandalizované obchody,
obtěžovaní studenti — to nejsou marginální následky. Když se symbol
stane standardem antisemitického pobouření, instituce mají povinnost
zasáhnout.
To všechno vyústí v skromný, ale pevný občanský nárok.
Můžete hájit palestinská práva a současně odsoudit masakr civilistů.
Můžete být proti okupaci a zároveň odmítnout oslavování zvěrstev. To
nejsou rozporuplnosti — to je morální disciplína nutná pro upřímnou
politiku. Redukovat je na jednu pólu znamená podat narativ těm, kdo
profitují z polarizace.
Univerzity nejsou neutrální skladiště
morálních spektáklů. Jsou to laboratoře občanského formování. Dovolit
oslavné projevy na výročí masakru není postoj k svobodě projevu; je to
selhání správy věcí veřejných. Existují konstruktivní alternativy:
pietní akty za oběti; panely, kde mluví Palestinci i Izraelci; pravidla,
která zakazují oslavování násilí a zároveň chrání nesouhlas. To jsou
struktury, které by nás mohly posunout od pohoršení k porozumění.
Nakonec
musíme pamatovat, jak vypadá morální vážnost. Je méně o divadelním
rozhořčení a více o vytrvalém závazku k mnohostrannému vyprávění pravdy.
Je to ochota truchlit s trpícími na obou stranách a trvat na tom, že
žádný legitimní národní projekt nevyžaduje posvěcení zločinu.
Palestinská vlajka může — a měla by — být symbolem naděje, nikoli
praporem vztyčeným nad pohřbem nevinných. Pokud tímto rozlišením
nebudeme důslední, veřejné projevy, které tato dvě věci smazávají v
jedno, budou nadále zraňovat, rozdmýchávat konflikty a vzdálí nás od
skutečného smíření.
Diskuse