Jak je česká politika opravdu úplně mimo
9. 11. 2025
čas čtení
8 minut
Pro
české a obecně postsocialistické prostředí je posledních 36 let velmi
typické, že jakoukoliv levicovou politiku rámuje gulagy a padesátými
léty.
V
Česku aktuálně vidíme politiku rozdělenou na dva hlavní bloky –
pravicově-neoliberální blok, který se současným systémem nechce nic
dělat, protože mu vyhovuje, a autoritářský blok, kterému sice aktuální
systém taky vyhovuje, ale ještě k tomu přimíchává nenávist k Ukrajincům,
menšinám, queer lidem, neziskovkám a má velké pochopení pro ruský
fašismus.
Pokud
ještě stále sledujete Facebook Petra Ludwiga a nezabanoval vás, asi
jste si všimli, že po úterních newyorských volbách prožívá opravdu těžké
chvíle. Od té doby už publikoval
minimálně pět příspěvků o tom, proč je Mamdani „ideologicky v jádru
nebezpečný člověk“, „komunista jako z 50. let“ a svůj meltdown zakončil
příspěvkem, v němž se nechal slyšet, že kdyby si měl vybrat mezi
Mamdanim a Danielem Vávrou, vybere si Vávru (viz obrázek k tomuto
postu). Nejvíc ho děsí Mamdaniho vyjádření, že by „miliardáři neměli
existovat“. Je dokonalou ironií, že Petr Ludwig ještě ani nestihl dopsat
svůj pátý příspěvěk na FB, a už se spekuluje, že tady možná budeme mít
prvního bilionářem v dějinách lidstva – Elona Muska. Mamdani bude
evidentně muset svou rétoriku ještě trochu aktualizovat, píše Jan Běliuček ve velmi rozmyslné analýze politického průšvihu, v němž se nalézá Česká republika.
Pro české a obecně postsocialistické prostředí je posledních 36 let velmi typické, že jakoukoliv levicovou politiku rámuje gulagy a padesátými léty. I z tohoto důvodu se nacházíme v politickém prostředí, kde si lidé mohou vybrat mezi stranami nabízejícími obchodní příležitosti a úlevy jedné nebo druhé části české oligarchie.
Kampaň Zohrana Mamdaniho ale ukázala, že tady existuje i jiná cesta, o které v Česku zatím nemáme tušení. Je to politika opřená o odborářskou a dobrovolnickou infrastrukturu zaměřující se na rozhovory s obyčejnými lidmi v ulicích, v nichž tito nový politici zjišťují, co lidi skutečně trápí, a z těchto rozhovorů pak vytvářejí své politické programy. Neohlížejí se na to, jestli svým politickým programem náhodou nenaštvou bohaté a mocné a jdou si sebevědomě za svým.
Všude na světě vidíme, že politický střed se rozpadá a nemá žádné relevantní odpovědi na problémy dnešního světa. Pro centristické politiky je vše příliš radikální a připomínající padesátá léta – i autobusová doprava zdarma, boj proti krizi bydlení, zastropování nájmů, případně drobné zvýšení daní pro nejbohatší.
Výsledkem je nástup krajní pravice, která osedlala frustraci a nenávist řady lidí a ukazuje jim, že za jejich problémy nemohou ekonomické nerovnosti, špatná správa obcí a měst, nedostatečná redistribuce bohatství a rezignace na rozvoj veřejných institucí (školství, zdravotnictví, státní správa), ale že za to mohou menšiny, přistěhovalci, trans lidé, neziskovky a také novodobí komunisti – v tomto bodě se krajní pravice s Petrem Ludwigem potkává, a možná i proto je mu nakonec sympatičtější „motorista“ Daniel Vávra, než demokratický socialista Mamdani.
Upřímně už mám těchto řečí dost. Teď tady máme vládu, která se v bourání státního a občanského sektoru pravděpodobně pustí ještě do většího extrému, než na co jsme byli zvyklí dříve. Pokud má někdo schopnost oslovit voliče Babiše, SPD, Stačilo a zároveň dokáže přinést nějaký větší uvěřitelný příběh, za kterým lidé půjdou, jsou to právě lidé jako Mamdani.
Řeči Petra Ludwiga mě štvou z toho důvodu, že se on a podobně intelektuálně vybavení lidí cpou do rolí zachránců demokracie a pod rouškou Štítu demokracie ostatní nabádají, že jejich problémy vyřeší kritické myšlení, boj proti dezinformacím, slušnost a morálka. (A navíc se na svých sítích chlubí tím, že v posledních volbách kroužkovali Jana Lipavského, který všechny tyto kvality zcela postrádá.)
Jakou sílu vlastně může mít morálka ve společnosti, jejíž systém je dlouhodobě nemorální a pomáhá bohatým ještě více zbohatnout, zatímco náklady na provoz státu ve velkém vybírá z peněz nízkopříjmových a středněpříjmových zaměstnanců?
Jak můžeme mluvit o morálce v zemi, kde jedno procentu nejbohatších vlastní 36 procent veškerého majetku? Jak jinak se dá tato situace řešit, než politikou, která bude podnikání největších hráčů regulovat a bude se starat o to, aby rostla kvalita života společnosti jako celku a nikoliv jen privilegovaných?
V Česku aktuálně vidíme politiku rozdělenou na dva hlavní bloky – pravicově-neoliberální blok, který se současným systémem nechce nic dělat, protože mu vyhovuje, a autoritářský blok, kterému sice aktuální systém taky vyhovuje, ale ještě k tomu přimíchává nenávist k Ukrajincům, menšinám, queer lidem, neziskovkám a má velké pochopení pro ruský fašismus.
Jsem přesvědčený, že běžným lidem tato politická nabídka vůbec nevyhovuje a chtěli by změnu. Každý člověk se skutečným kritickým myšlením musí vidět, že toto nastavení vede jen k dalším a dalším katastrofám a je potřeba vybudovat jinou politickou cestu, která spojí lidi v boji proti oligarchii a za důstojnější a spravedlivější život pro všechny.
Jsem přesvědčený o tom, že pokud budou v čele protestů proti Babišově vládě lidé jako Ludwig, nikam se neposuneme a budeme stále dokola opakovat ty samé chyby. Tímto příspěvkem neútočím na své liberální přátele – Petra Ludwiga ani za skutečného liberála nepovažuju.
V příběhu volebního vítězství Zohrana Mamdaniho totiž najdeme ještě jednu linku, o které se tolik nemluví a může být inspirací i pro nás, přestože New York je s Českem jinak absolutně nesrovnatelný. Mám na mysli podporu, kterou Zohran Mamdani získal od liberálního, židovského politika Brada Landera, s nímž utvořil sympatický volební tandem.
Brad Lander je prototypický americký liberál se vším všudy a bojoval třeba proti rasistickému zákonu „Stop-and-frisk“, kdy měla newyorská policie oprávnění prohledat libovolného člověka jen na základě domněnky, že by mohl něco protizákonného udělat. Samozřejmě to policisté často zneužívali, aby mohli šikanovat afroamerické obyvatelstvo New Yorku. Brad Lander kolem tohoto tématu postavil část svého politického programu a v minulém roce se zase nechal zatknout na protest proti aktivitám ICE v New Yorku. Přestože nikdy nebyl v ekonomických otázkách tak nalevo jako Zohran Mamdani, vždy bojoval za lidská práva a důstojnost pro všechny. A takových odvážných a čestných lidí je i v Česku hodně.
Mamdani a Lander v kontextu velmi liberálního a kosmopolitního města ukázali, že spojení liberální a levicové politiky má smysl a že socialistická politika Zohrana Mamdaniho v sobě má něco, co liberální politikům prostě chybí – nástroje, jak bojovat s ekonomickými nerovnostmi a jak boj za lidská práva dostat na takovou úroveň, že je skutečně všeobecně platný a spojený s rovnými příležitostmi pro všechny, a to i v ekonomickém smyslu.
Podobná politická koalice má tváří v tvář autoritářství a rostoucí krajní pravici stále větší význam, ale lidé jako Petr Ludwig svým otravným vyvoláváním duchů padesátých let a stalinismu neustále vykopávají mezi oběma stranami příkopy, které tuto spolupráci znemožňují. Upřímně nedivím se levičákům, že jsou pro ně liberálové podezřelí, když by je při první příležitosti odkopli a šli raději s krajními pravičáky jako je Daniel Vávra. I v Česku ale určitě máme hromadu liberálně smýšlejících lidí typu Brada Landera. A třeba bude i u nás brzy možné prosazovat levicovou politiku ve prospěch většiny českých občanů bez toho, aby někdo okamžitě začal vytahovat gulagy a padesátá léta. České republice by to prospělo. Levicová politika je pevnou součástí evropské identity a měl jsem dojem, že i čeští liberálové chtějí být Evropany. Co takhle se jimi konečně stát?
606
Diskuse