Ve
věku 96 let ztichl hlas Franka Gehryho – muže, který z architektury
vytvořil intimní rozhovor. Ne s betonem a ocelí, ale s lidským neklidem.
Gehry patřil k těm vzácným tvůrcům, kteří nám změnili způsob vnímání –
aniž by na nás křičeli, že se máme dívat jinak.
Jeho stavby nebyly
odpověďmi na otázky; byly to samotné otázky položené v ocelovém a
titanovém jazyce. Zatímco moderní design lpěl na sterilní dokonalosti,
Gehry měl odvahu říct: "Podívejte, život je zmuchlané bavlněné
prostěradlo, symfonický chaos – a proč by architektura nemohla zpívat
stejnou píseň?"
Češi ho znají díky tomu domu.
Tančícímu. Vytvořenému s Vladem Milunićem uprostřed devadesátých let,
kdy Praha ještě otřásala polistopadovým šokem svobody. Secesní fasády,
které vyprávějí o impériu a o melancholii, náhle dostávají sousedy –
dvojici křivek ze skla a betonu, které se k sobě naklánějí jako Fred
Astaire k Ginger Rogers na věčném parketu. Některým se to zdálo jako
kulturní vandalismus. Jiným jako osvobození.
Gehry
to nijak neomlouval. Přinesl do Prahy něco, co město potřebovalo víc než
konzervaci: odvahu k dialogu. Ukázal, že historické centrum nemusí být
hřbitovem minulosti, ale živým organismem, kde staré a nové tančí –
někdy nešikovně, ale vždycky upřímně. Guggenheim v Bilbau je ikonická
titanová stavba. Walt Disney Concert Hall v Los Angeles svým vlnitým
tvarem charakterizuje novou architekturu města. A pařížská Fondation
Louis Vuitton svým skleněným "plachtovím" vytváří dojem připravené lodi.
Ale
Gehryho skutečný odkaz není v těch ikonických křivkách. Je v postoji.
Ve víře, že architektura není jen o tom, kde budeme bydlet nebo pracovat
– je o tom, jak se budeme cítit, když otevřeme dveře. Gehryho největším
dílem nebyla žádná stavba, ale odvaha být složitý v civilizaci posedlé
jednoduchostí. Jeho budovy vypadají nedokončené, jako by se ještě
chystaly někam vyrazit, něco objevit, dotknout se obzoru.
Frank Gehry nestavěl domy. Stavěl příběhy vytesané do prostoru. Gehry odešel. Ale jeho budovy tančí dál.
Diskuse