Vina člověka versus vina doby

31. 12. 2025 / Josef Poláček

čas čtení 23 minut
>Následující úvahy navazují na článek Fabiana Golga, který vyšel v Britských listech pod názvem „Je Mark Zuckerberg Leni Riefenstahl naší doby?“ https://blisty.cz/art/130566-je-mark-zuckerberg-leni-riefenstahl-nasi-doby.html. Autor uvedeného textu v něm tematizoval otázku odpovědnosti, respektive viny určitých aktérů v určitých souvislostech, kdy se jejich jednání napohled může jevit jako legitimní, respektive nikoli zavrženíhodné, ale přesto se při bližším pohledu ukáže, že tito aktéři se ze své odpovědnosti za důsledky jejich postojů v posledku nemohou exkulpovat, neboť se vědomě spoluúčastnili něčeho, co nakonec otevřelo stavidla k orgiím zla. 

Konkrétně zde Golgo na stejnou rovinu postavil filmovou tvůrkyni Leni Riefenstahlovou, která své exkluzivní filmařské schopnosti dala do služeb propagandy nacistického režimu, a Marka Zuckerberga, který (po nástupu Donalda Trumpa k moci) ze svých systémů sociální komunikace odstranil kontrolní mechanismy zabraňující šíření toxických, nenávistných obsahů.

Fabiano Golgo stejným dílem odmítá uznat jak poválečné výmluvy Riefenstahlové, že ona přece „nedělala propagandu“, nýbrž pouze své umění, tak i výmluvy Zuckerberga že on pouze nehodlá praktikovat cenzuru, neboť každý uživatel jeho komunikačních struktur má přece plnou svobodu, a tedy i svou vlastní odpovědnost za obsahy svých sdělení a tvrzení. Touto konkrétní kauzou však Golgo otvírá celou širokou, krajně komplikovanou sféru otázek po odpovědnosti člověka vůbec, respektive po vztahu viny člověka na straně jedné, a viny okolností, viny jeho doby na straně druhé. Pokusme se tedy vnést poněkud světla do těchto neproniknutelných spletenců všech možných pro i proti.

Zastavme se napřed ještě u této konkrétní kauzy. Fabiano Golgo končí své úvahy o postojích jak Riefenstahlové, tak i Zuckerberga konstatováním, které je zároveň obžalobou: „Riefenstahlová učinila propagandu krásnou. Zuckerberg jí dal možnost šířit se efektivně a bez překážek. Jiná doba. Jiné nástroje. Stejné morální selhání.“ Soustřeďme se napřed na Zuckerberga, neboť jeho jednání je aktuální v současné době, a také proti němu především byl zaměřen článek F. Golga. (Riefenstahlová tu posloužila pouze jako srovnání.) 

Otázka zní: je možno vyvázat se pro veřejně činného aktéra (jmenovitě pro někoho, kdo dominantním způsobem ovládá prostředky světové sociální komunikace) – je možno pro někoho takového vyvázat se z odpovědnosti za odbourání kontroly (potenciálně toxických) obsahů v dosahu jeho komunikačního impéria poukazem na svobodu jeho uživatelů? Na jejich vlastní odpovědnost?

Zde by bylo možno dalekosáhle, a vlastně až donekonečna argumentovat pro i proti. Ale zkusme si místo toho dát jednoduchou analogii. Jaký je principiálně rozdíl mezi tím nestíhat toxické mediální obsahy a mezi tím nestíhat například zloděje? Pokud bychom totiž přiznali naprostou svobodu konání šiřitelům toxických mediálních obsahů, jak bychom pak mohli zloději odepřít jeho „svobodu“ ukrást si co se mu zlíbí? 

Už velký německý filozof Hegel ve své „Filozofii práva“ užil právě tento příklad s mentalitou zloděje, když dovozoval, že pro jakoukoli špatnost je pro její exkulpaci možno nalézt a jmenovat nějaký „dobrý důvod“. Například že onen zloděj má hlad, nebo že se mu daná věc prostě líbí. Totiž – je tomu tak, když se na věc díváme jenom a pouze optikou dotyčného jednotlivce, a když pustíme ze zřetele všechno to, co přesahuje tuto ryze individualistickou perspektivu, a pro co se obvykle užívá označení „obecné dobro“. Na co zde tedy chce poukázat velký německý myslitel: ve skutečnosti žádný poukaz na motivy a osobní zájmy toho či onoho jednotlivce nikdy nemůže vymazat jeho odpovědnost vůči celku. A jeho vinu vůči zájmům, potřebám, právům a hodnotám celku, celého lidského společenství.

Jistě, bylo by možno namítnout,  že když někdo ukradne něco, co je majetkem někoho druhého, že je to principiálně jiná záležitost, než když někdo „pouze“ odstraní kontrolu toxických obsahů ve svém komunikačním impériu. Tím se přece nikomu nic neupírá; naopak tímto odstraněním „cenzury“ se doširoka otvírají všechny dveře, všechny možnosti všem lidem bez rozdílu veřejně publikovat své názory, svá přesvědčení. Jenže – je tomu skutečně tak? Skutečně při této absenci jakékoli kontroly, jakýchkoli zábran není nikdo o nic připravován, o nic okrádán?

V případě zloděje je věc jasná: okradený je zbaven svého práva na vlastnictví jeho věci, jeho majetku. Ale jak je tomu v případě – veřejně komunikované, veřejně šířené – lži? Nemá snad člověk – a to sice zásadní, primární, nezadatelné – právo na tom žít ve světě pravdy? 

Nemusíme zde ani nějak obzvlášť namáhat mravní normy; naprosto postačí když se na celou záležitost podíváme zcela střízlivým, objektivním pohledem, z hlediska evoluce. Už pro své holé přežití je člověk existenčně odkázán na to, aby měl správný, objektivní, tedy pravdivý přehled, znalost svého prostředí, svého životního okolí. Neboť jenom na základě takovéto správné, pravdivé znalosti může člověk účelně a racionálně jednat. Co se tedy stane, k jakým důsledkům to povede, když tomuto člověku někdo začne systematicky podsouvat falešné, zmanipulované, nepravdivé informace o světě, o kauzálních souvislostech kterými je tento svět řízen? Takovýto člověk který byl vystaven volnému působení lži je tedy bezprostředně okrádán o své primární právo moci účelně a racionálně jednat ve jsoucím světě.

A nenechme si namlouvat, že když se odstraní jakákoli – společenská respektive systémová – kontrola nad šířením manipulací a lží, že je to přece primárně záležitostí přirozeného společenského dialogu, aby bylo zrno odděleno od plev, aby se tedy pravda přirozenou cestou prosadila proti lži. Už běžná lidská zkušenost jasně praví, že lež se svou dryáčnickou dravostí vždy mnohem spíše prodere do popředí zájmu, nežli obvykle velmi komplikovaná a váhavá pravda, která se musí zdržovat s nekonečně mnoha aspekty projednávaných záležitostí. Ostatně právě toto byla jednou z hlavních výtek kterou F. Golgo směřuje proti Zuckerbergovým komunikačním kanálům: že zde nepanuje dokonce ani jenom pouhá formální rovnováha mezi pravdou a lží, nýbrž že zde vládnou uměle vytvořené algoritmy, které vskrytu veškerou pozornost publika směřují k takto „populárním“ tématům, tedy přinejmenším latentně k tvrzením manipulativním a lživým.

Na závěr této části našich úvah je tedy možno dát plně za pravdu F. Golgovi s jeho obviněními vůči aktérům jako Zuckerberg nebo Riefenstahlová: žádným způsobem není možno se vyvinit z odpovědnosti za spoluúčast (ať už aktivním jednáním anebo naopak, vlastní pasivitou, nejednáním tam kde se jednat mělo) na tom, když společnost byla okrádána o její právo na život v pravdě. Když někdo napomáhá šíření veřejné lži, ačkoli se na její produkci třeba sám osobně nezúčastní, není o nic méně vinen nežli ten, kdo sice sám nekrade, ale zloději napomáhá tím že mu svým postojem poskytne potřebné alibi.

Člověk a jeho doba

V první části našich úvah jsme tedy dospěli k závěru, který se zdá být zcela jednoznačným: nikdo se nemůže vymlouvat na to, že společenské okolnosti jeho činu byly takové či onaké, když on sám mohl s dostatečnou pravděpodobností vědět a znát, že jednání kterého se dopouští, nebo kterého se přinejmenším pasivně zúčastní, má společensky toxický charakter. Ale – podívejme se teď na celou záležitost z druhé strany; a uvidíme, jak je celá záležitost lidské odpovědnosti ještě mnohem složitější.

Jen tak pro zajímavost: jak nekonečně složitá, až přímo neřešitelná je otázka lidských vin, to předestřel sám Karel Čapek ve své povídce „Poslední soud“ ve sborníku „Povídky z jedné kapsy“. Jedná se zde o to, že mnohonásobný vrah se po své smrti ocitne před nebeským soudem. Ale nesoudí ho sám Bůh, nýbrž pozemští soudci, respektive jejich duše v nebi. Bůh sám zde vystupuje pouze jako svědek. Proč zde Bůh opouští svou klasickou pozici Nejvyššího soudce? Právě proto, že on jakožto vševědoucí ví o všech okolnostech, které utvářely život pachatele, o jeho životních kolizích a traumatech, a ví i o lepších stránkách jeho osobnosti. Klíčová pasáž pak zní takto:

„Proč ty, Bože, nesoudíš sám?” tázal se Kugler zamyšleně. “Protože všechno vím. Kdyby soudcové všechno, ale naprosto všechno věděli, nemohli by také soudit; jen by všemu rozuměli, až by je z toho srdce bolelo. Jakpak bych já tě mohl soudit? Soudce ví jenom o tvých zločinech; ale já vím o tobě všechno. Všechno, Kuglere. A proto tě nemohu soudit.”

Takto nekonečně složitá je tedy otázka vin člověka, pokud se vezmou v úvahu všechny okolnosti které k jeho činům a zločinům vedly. A my se zde pokoušíme alespoň poněkud rozplést tento propletenec příčin a následků, před kterými rezignoval i sám (Čapkův) Bůh.

Ale přibližme si napřed ještě jednou názorně, jakým způsobem se aktéři jmenovitě politických činů a zločinů pokoušejí zbavit se svých vin. Jako dokonalý příklad může posloužit příslušná scéna ze svého času legendárního televizního seriálu o jedné pražské řeznické dynastii „Píseň pro Rudolfa III.“ To pokračování onoho seriálu, o kterém se zde jedná, bylo natočeno v roce 1968 – tedy v době politického tání, společenského kvasu kdy pro krátkou chvíli bylo možno otevřeně hovořit o zločinech a vinách totalitního režimu a jeho přisluhovačů. 

V daném příběhu se jednalo o toto: jistý muž byl osudem postižen tím, že byl obdařen jménem Baťa. S prvorepublikovým velkoobuvníkem (a tedy i velkokapitalistou) toho jména neměl sice nic společného; ale v paranoidním komunistickém režimu už jenom tato shoda jmen měla za důsledek, že ve svém profesním životě znovu a znovu narážel na překážky, na zákazy, které mu nikdo nikdy nevysvětlil, ale které proti němu stály jako neviditelná zeď. 

A stalo se, že ten funkcionář, který byl do celé záležitosti zapleten na straně státní moci, byl člen oné řeznické rodiny. V klíčové scéně, když byl svým zetěm (ovšem v danou chvíli v roli hraběte Monte Christo stíhajícího své udavače) dotlačen k tomu že musel doznat svou účast na ostrakizaci onoho nešťastného muže, na svou obranu vyslovil klíčová slova: „To jsem přece nezavinil já! Ale doba!!“

(Pokud by někoho blíže zajímala tato až ikonická scéna, je možno ji zhlédnout zde: https://www.youtube.com/watch?v=Sl3Me_KW3QA, v čase kolem 1:15 hod. trvání filmu.)

Připomeňme si ještě jednou: tyto výmluvy na „dobu“ jsme odmítli jakožto argument pro zbavení se vlastních vin se vší jednoznačností. Ovšem – jak už bylo uvedeno, je zapotřebí se podívat na celou záležitost ještě i z druhé stránky. Vraťme se teď k případu Leni Riefenstahlové – a odvažme se pro tuto chvíli převzít roli ďáblova advokáta.

Leni Riefenstahlová je naprosto klasický případ takovéto výmluvy na dobu. Ona sama přece nijak nezavinila, nevytvořila nacistický režim; to že její filmařské umění bylo tímto režimem zneužito, za to přece mohla „doba“. Abychom ale mohli – alespoň v rámci lidských možností – spravedlivě soudit, musíme se vrátit zpět do oné „doby“.

Totiž: ono se nejednalo jenom o jednu jedinou Leni Riefenstahlovou. Klíčovou otázkou je, proč a čím mohl nacistický režim na svou stranu strhnout tak velké části německé populace. Zcela obyčejných, normálních obyvatel Německa. Ano, když my se na tehdejší dobu díváme z dnešního hlediska, už samozřejmě víme že to byl režim zločinný, brutální, extrémně agresivní. 

Jenže – pro tehdejšího průměrného Němce se celá záležitost mohla jevit velice jinak, tento obyčejný Němec totiž v oné době byl drcen globální krizí kapitalismu, a zároveň byl svědkem všeobecného společenského rozvratu v Německu, které touto krizí trpělo ještě více nežli jiné země, jiné národy. 

A nyní to byl Hitler, který v očích tohoto obyčejného Němce dokázal Německo zachránit od ekonomického úpadku, který dal lidem znovu práci, který zavedl v zemi pořádek. Ano, vědělo se že byly zřízeny koncentrační tábory; ale dalo se docela snadno uvěřit tomu že jsou v nich internováni pouze rozvratníci, nepřátelé státu. 

A především: Hitler svým charismatem dokázal dát Německu, v dobách jeho největšího rozvratu, opět nový impuls, nový cíl všeobecné národní pospolitosti. Toto všechno tedy byly zcela reálné důvody, proč se tolik Němců nechalo nejen svést, ale vysloveně fascinovat nacistickým režimem. Ten nenalákal národ svými koncentračními tábory (a o masovém vyhlazování židů v té době skutečně nebylo ještě naprosto nic známo, respektive k němu došlo až později), nýbrž nadějí na novou budoucnost.

Takové byly tedy okolnosti, které vedly k tomu že velmi mnoho Němců se vnitřně ztotožnilo s nacistickým režimem; a proč třeba taková Leni Riefenstahlová neměla pocit že by si jeho glorifikací nějak mravně zadávala. A pokud chceme být alespoň trochu objektivní, musíme uznat že původně jasně a jednoznačně se jevící otázka viny se nám zde velmi, ale opravdu velmi zašmodrchala.

Nezbývá tedy nic jiného nežli v dané situaci znovu položit otázku: nese člověk skutečně plnou a nezkrácenou vinu na svých činech? Nepůsobí zde přece jenom také objektivní okolnosti jeho života, v jejichž rámci on chtě nechtě musí hledat cesty vlastního žití a přežití? Není tedy nakonec přece jenom alespoň něco pravdy na tvrzení, že mnohými zločiny prostě byla „vinna doba“?…

Hannah Arendtová, tato zřejmě nejpřednější a nejprominentnější teoretička otázky viny jmenovitě za doby nacismu i takto viděla celou věc zcela jednoznačně: podle ní se člověk nikdy nemůže s konečnou platností vymlouvat na okolnosti, na působení doby – protože jinak by totiž sám popíral svou vlastní svobodu. To znamená: pokud je člověk skutečně svobodnou, svobodně myslící a svobodně jednající bytostí, pak se nikdy nemůže v posledním ohledu vymlouvat na „vinu doby“.

Hannah Arendtová, která byla sama svědkem naprostého mravního selhání i mnohých autorit na „čisté“ akademické půdě v čase trvání nacistického režimu, v otázce viny tedy zaujala naprosto jednoznačný postoj, a striktně zamítla platnost všech poukazů a výmluv na působení doby. 

Jenže, pokud se vrátíme k jejímu klíčovému argumentu: kdo vlastně říká, kdo může s neotřesitelnou jistotou vyslovit apodiktické tvrzení, že člověk je veskrze, zcela absolutně a nepodmíněně „svobodnou“ bytostí?… Ano, především člověk současné doby si vytrvale namlouvá svou vlastní nepodmíněnost, svou vlastní svobodu; a čím více mu moderní neuropsychologické vědy dokazují, že tato víra v absolutní nepodmíněnost lidského jednání je pouhou fikcí, tím křečovitěji se on drží své iluze „naprosté svobody“.

Totiž – objektivně vzato je člověk primárně stále ještě prostě a jednoduše přírodní tvor; a je tedy evolučně naprogramován na to, aby se dokázal přizpůsobit svému okolí. Tato schopnost je základní podmínkou pro jeho samotné přežití. A tato jeho hluboce zakódovaná přizpůsobivost poměrům zcela zjevně platí i pro jeho adaptaci na společenské, respektive politické a mocenské poměry. Tato sociální adaptabilita (kterou by bylo možno nazvat i „morální elastičností“) má hned dva pozitivní aspekty ohledně schopnosti přežití. 

Za prvé konkrétnímu jedinci tato jeho přizpůsobivost poměrům umožňuje, respektive ulehčuje jeho bezproblémové přežívání za daných (respektive ideologicky změněných) podmínek; ale zároveň tato sociální adaptabilita umožňuje i to, aby daná společnost existovala s pokud možno minimalizovaným interním konfliktním potenciálem. 

Řečeno natvrdo: ano, z hlediska ryzí mravnosti se žádají pevné morální postoje; ale kdyby takto mravně pevný byl každý jedinec, pak by daná společnost byla neustále trhána na kusy vzájemnými boji takto mravně neústupných jedinců! Z tohoto ryze objektivního hlediska se tedy jeví být pro bezproblémovou existenci daného společenství mnohem příznivější, když většina jeho příslušníků své mravní postoje nežene na ostří nože, a místo toho se přizpůsobí právě panujícímu normativnímu řádu. (Jinak řečeno: právě vládnoucí ideologii respektive moci.)

„Tak – a co teď?“, bylo by možno se v tuto chvíli zeptat. Nezahnali jsme se tu svými rozbory a vývody sami do slepé uličky? Napřed jsme přece vedli jasnou a nezpochybnitelnou se jevící argumentaci ve prospěch náhledu, že člověk je plně odpovědný za své viny, a že se nikdy nemůže v konečném smyslu exkulpovat poukazem na „vinu doby“ – a náhle se nám ukazuje pravý opak, totiž že jsou to objektivní poměry samotné (tedy právě ona „doba“), které člověka stavějí do zcela určitých situací, kterým on se tak či onak musí přizpůsobit. Nebo které na něj přinejmenším vykonávají velmi silný adaptabilizační tlak. Jak teď tedy můžeme vyřešit tento rozpor, tuto antinomii?

A přece – určité řešení zde existuje. Vraťme se k otázce, čím je člověk čistě objektivně, tedy jakožto produkt evoluce. Bylo řečeno, že je evolučně naprogramován k vysoké míře adaptability, přizpůsobivosti panujícím poměrům. Tak tomu bezpochyby je; ale to je pouze jedna část pravdy. Celá pravda je totiž taková, že člověk jako celek je bytost velice ambivalentní: na jedné straně se víceméně pasivně přizpůsobuje daným poměrům, ale na straně druhé je to právě on, kdo – jako jediný tvor na této planetě – aktivně a cíleně mění, vytváří podmínky svého žití, své existence. Bylo by možno říci: jakožto přírodně podmíněná bytost je člověk tvor adaptabilní na své prostředí; ale jako bytost kulturní, rozumem nadaná je člověk naopak sám primárním tvůrcem svého prostředí, a tedy i platných norem.

Člověk v sobě tedy nese obě tyto protikladné stránky své existence; a pokud posuzujeme (mravní) kvalitu a význam jeho konání, pak záleží vždy na tom z jaké strany se na věc právě díváme. Ano, pokud se na jednání člověka díváme výhradně z perspektivy základní svobody jeho vědomí a svědomí, pak má z tohoto hlediska plnou pravdu Hannah Arendtová se svým striktně morálním postojem, že člověk se v konečném smyslu nikdy nemůže, nesmí vymlouvat na to že jeho vlastní mravní selhání zapříčily ty či ony společenské či politické faktory. Tedy že prý nebyl vinen on sám, nýbrž „doba“.

Ale – z hlediska onoho faktoru adaptability, objektivní podmíněnosti lidského jednání se věc jeví značně jinak. Totiž tak, že s určitou mírou statistické pravděpodobnosti se za určitých okolností bude většina populace chovat určitým způsobem, který bude odpovídat právě panujícím poměrům. 

Proč je nejen legitimní, ale i nutné a důležité poukázat i na tento aspekt? – Prostě proto, že jedině tak získáme nakonec daleko větší možnost pozitivně ovlivňovat mravní kvalitu společnosti! Připomeňme si znovu: kdyby svého času světový kapitalismus neupadl do systémově imanentní krize, pak by Hitlerova extrémistická pidistrana nikdy nezískala více nežli pouhá tři procenta voličských hlasů. 

A kromě jiného jistá Leni Riefenstahlová by do kulturních dějin lidstva vešla výhradně jako autorka fascinujících obrazů z olympijského soupeření, aniž by byla zatížena jakýmikoli politickými deformacemi. 

A nakonec – vraťme se zcela na počátek našich zkoumání – za jiných rámcových společenských a ekonomických podmínek by i takový Mark Zuckerberg nikdy vůbec nepřišel na myšlenku, že by mohlo být nějakým způsobem mravně legitimní a společensky přípustné vypnout kontrolu toxických obsahů v jeho komunikačních médiích. 

A můžeme uvažovat dokonce ještě i dále: za jiných, to jest za podstatně pozitivnějších, humánnějších, kulturnějších podmínek nežli jaké skýtá současný kapitalismus s jeho imanentními konflikty a tlaky, by i potenciál toxických obsahů a nenávistných výlevů ve veřejné komunikaci byl signifikantně nižší.

Závěrem je tedy možno ještě jednou shrnout: jak je člověk ambivalentní, vnitřně podvojná bytost, stejně tak dvojím pohledem je nutno hledět i na míru jeho odpovědnosti za jeho jednání. Z hlediska jeho individuální svobody jednání nese člověk vždy primární odpovědnost za mravní kvalitu svých činů, a z této své odpovědnosti se v konečném smyslu nikdy nemůže vymlouvat na působení takových či onakých poměrů. 

Ale – především z hlediska celospolečenského musíme vždy hledět i na stránku objektivní podmíněnosti jednání a chování člověka. Jsou situace kdy žádoucí změny jednání lidí nelze dosáhnout pouhou maximalizací čistě mravních apelů; nýbrž jedině tím že se radikálně změní reálné podmínky lidské existence. Tedy komplexní změnou daného společenského uspořádání, jeho reálných struktur a platných norem.



0
Vytisknout
397

Diskuse

Obsah vydání | 31. 12. 2025