Levicová víra v družstevnictví

19. 1. 2026 / Josef Poláček

čas čtení 25 minut
Poté co se prakticky naprosto zhroutila původní víra levicového, respektive dělnického hnutí v možnost zavedení veskrze harmonické, všeobecně pospolité komunistické společnosti, našla si radikální, antisystémová levice náhradu v principu družstevnictví. Co nedokázal státně řízený socialismus se státním vlastnictvím, to má tedy přinést družstevní forma vlastnictví, založená na společném majetku a na demokratickém rozhodování bez vertikálních hierarchií. Vzhledem k tomu, že tato víra ve všespasitelnost družstevního principu je dominantním ideovým fundamentem současné radikální levice, jeví se být naprosto nezbytným si charakter a potenciály tohoto modelu rozebrat systematicky a do hloubky.

Uveďme si napřed přehledný výčet toho, co si radikální levice od principu družstevnictví vlastně slibuje. Jedná se především o následující body:

- Ve všeobecné rovině má družstevnictví mít potenciál postavit systémovou a ideovou protiváhu proti světu kapitalismu. Když selhal pokus kapitalismus kompletně zrušit a nahradit socialismem, pak má být kapitalismus jaksi nahlodán zevnitř, tím že bude vznikat čím dál tím více družstevních, tedy nekapitalistických produkčních subjektů. Tento proces by snad také bylo možno – v reminiscenci na legendární „Dlouhý pochod“ komunistických oddílů Mao Ce-tunga - analogicky nazvat „dlouhým pochodem družstevníků“ říší kapitalismu.

- Konkrétně se pak má jednat o tyto body: společné vlastnictví. Dramatická sociální a příjmová nerovnost za kapitalismu má být nahrazena respektive vytěsněna důsledně uplatňovaným společným vlastnictvím.

- Jestliže se „lidová demokracie“ ve státech reálného socialismu ukázala být fikcí, pak v družstvech má panovat důsledná demokracie reálná, to jest o všech zásadních záležitostech mají rozhodovat družstevníci sami.

- Toto majetkové společenství a společné rozhodování mají nastolit prostředí vzájemné solidarity, pospolitosti a všeobecné mezilidské harmonie.

- K těmto základním majetkově-organizačním principům družstevnictví přistupuje ještě jeden moment, napohled méně zásadní, nicméně velmi významný: tato družstva mají mít potenciál vymknout se z železné logiky kapitálu, který usiluje pouze o čirou maximalizaci zisku, bez ohledu na to zda produkce pod jeho vedením má společensky i humánně pozitivní charakter, zda neškodí životnímu prostředí. Tato družstva tedy mají produkovat smysluplné produkty sloužící pravým potřebám člověka, a produkováno má být v plném souladu s přírodními podmínkami které člověku poskytuje tato planeta.

Takové jsou tedy základní cíle družstevního hnutí. Nutno uznat: jestliže je princip družstevnictví předestřen takovýmto způsobem, pak se jeví být velice přesvědčivým; přinejmenším pro všechny ty kdo vyznávají hodnoty pravé rovnosti, mezilidské solidarity a humanismu. Bezmála by se jevilo naprosto nepochopitelným, proč a z jakých důvodů současné lidstvo tento spásný model společné produkce už dávno nezavedlo, jako všeobecnou materiální základnu své existence.

Jenže bohužel – jak tomu velice často bývá, to co se jeví být nesporným a dokonalým v teorii, jako čirá idea, to velmi často naráží na celou řadu obtíží a nečekaných kolizí, když se to má prosadit v reálné praxi. Krátce řečeno, tento princip družstevnictví obsahuje vedle svých nesporných předností i celou řadu velmi problematických momentů. Ale nejlépe bude, když si napřed uvedeme jeden zcela konkrétní příklad.

Kauza Mondragón

Prakticky kdykoli když se rozvine nějaká diskuse ohledně víry v samospasitelnost principu družstevnictví, s nevyhnutelnou pravidelností se dříve či později (spíše dříve) vynoří jméno a pojem Mondragón. Tato španělská družstevní organizace je pravou ikonou radikálně levicového hnutí, nevývratným argumentem a posledním trumfem, jakožto živoucí a nezpochybnitelný důkaz toho, že nejen že družstva mohou i v dnešní době existovat (což ovšem nikdo nezpochybňuje), ale i toho, že mohou být ekonomicky úspěšná a prosperující. To je, jak řečeno, nesporný fakt; ale od této empirické skutečnosti je cesta k tomu, aby na bázi družstevnictví mohl být reálně překonán současný kapitalismus, mnohem delší nežli si příslušníci radikální levice chtějí připustit. Při bližším pohledu se zde totiž vynoří celá řada nemálo problematických aspektů. Ale vše popořadě.

Na samém počátku našeho zkoumání ovšem musíme s politováním konstatovat, že je v našich zeměpisných šířkách krajně obtížné dobrat se objektivního poznání, jaké skutečně panují vnitřní poměry v tomto proslulém družstvu. Totiž – samozřejmě je možno získat určité informace o jeho velikosti, o jeho organizačním členění, o jeho statutech, o družstevní demokracii a tak dále. Ale to všechno jsou nakonec pouze vnějškové, respektive formální znaky, které nám nepoví prakticky nic o reálném stavu pracovních a mezilidských vztahů v rámci tohoto družstva. K tomu by bylo fakticky zapotřebí po určitý čas tamější poměry reálně zakusit jako řadový pracovník; anebo přinejmenším moci takto informačně vytěžit někoho, kdo tam pracuje. Vzhledem k tomu že takovéto možnosti nemáme aktuálně k dispozici (s jednou jedinou výjimkou, o níž bude zmínka později), musíme se omezit na popis organizačních struktur Mondragónu, a poté se pokusit o kritické přezkoumání reálných možností které z tohoto družstevního modelu vyplývají.

Družstvo Mondragón bylo založeno v roce 1956 katolickým knězem José María Arizmendiarrietou společně s několika jeho studenty polytechniky. Arizmendiarrieta založil tento podnik na principech katolické sociální nauky, humanismu, vzájemné solidarity a participace. Už od samotného počátku se tedy nejednalo pouze o jinou nežli obvyklou (soukromovlastnickou) organizační respektive vlastnickou formu, nýbrž cílem byla realizace nových, humánních produkčních, pracovních a mezilidských vztahů.

Toto družstvo se ukázalo být ekonomicky velmi úspěšným, takže mohlo dále a dále expandovat. V současné době (různé údaje se poněkud liší) Mondragón sdružuje zhruba 100 jednotlivých družstev. Zřejmě se tak jedná o největší družstevní organizaci na světě. Má 70 000 (podle jiných údajů 80 000) členů. Ve své současné podobě je Mondragón činný ve čtyřech základních oblastech: průmysl, finance, obchod a věda.

Pro naše téma budou rozhodující především řídící a rozhodovací struktury, a za druhé etické principy tohoto družstva. Co se prvního bodu týče, pak důsledně sledovaným cílem je maximální možná demokratizace rozhodovacích procesů. Nejvyšším orgánem je Generální shromáždění (názvy příslušných orgánů zde uváděné jsou výsledkem někdy i dvojnásobného překladu, tedy možná poněkud nepřesné): zde má každý člen (tedy zřejmě každé jednotlivé družstvo) jeden hlas; ale většinově přijatá usnesení jsou závazná pro všechny. Samotné vedení a řízení družstva vykonává Vládní rada, sestávající z (obvykle) dvanácti volených zástupců. Dalším orgánem je Dozorčí komise, která je především pověřena kontrolou roční uzávěrky. A nakonec Sociální rada je orgán, který má zprostředkovat stálou účast pracovníků na správě družstva. Tato Sociální rada má status poradního orgánu, který zastupuje členy, pracovníky i nečleny u vyšších orgánů družstva. Do určité míry je role této Sociální rady podobná těm, kterou jinak vykonávají běžné odbory.

K profilujícím znakům Mondragónu je zapotřebí uvést ještě několik dalších údajů. Za prvé jeho deset základních principů: svobodné členství, demokratická organizace, priorita práce, instrumentální a podřízený charakter kapitálu, vzájemná solidarita, spolupráce, sociální přeměna, univerzální charakter a vzdělání.

Důležité je: vytvořený zisk (tedy: kapitál) je reinvestován zpět do družstva, do jeho dalšího rozvoje.

Rozdíly v příjmech mezi řadovými členy a mezi vedoucími manažery: v tomto směru došlo postupem let ke značným změnám, původně byl tento poměr maximálně 3 : 1, ovšem během doby se stále více zvětšoval, takže dnes už je až 12,5 : 1. Průměrný příjem člena Mondragónu je přitom asi o 13% vyšší nežli ve srovnatelných podnicích v soukromém sektoru.

Za zmínku stojí v každém případě realizovaná solidarita, jak uvnitř jednotlivých družstev, tak mezi nimi navzájem: v případě krize se členové postiženého družstva mohou dohodnout na nižších platech, respektive odměnách; je to tedy akt solidarity s vlastním družstvem. Mezidružstevní solidarita pak funguje tak, že když se dostane jedno družstvo do potíží, pak jeho nadbyteční členové, pro které právě není dost práce, jsou pokud možno přebíráni do družstev jiných; to samé platí i pro případ že nějaké družstvo zcela zanikne.

Tak takové jsou tedy základní majetkové, organizační a etické principy družstva Mondragón. Zrekapitulujme si ještě jednou v krátkosti jeho hlavní přednosti, ve srovnání s klasickými, tedy soukromými respektive kapitalistickými firmami:

- Řídící struktury jsou podstatně méně hierarchické, mají spíše horizontální nežli vertikální charakter. Celkově jsou tedy řídící procesy v Mondragónu zřetelně demokratičtější nežli jinde.

- Celé pracovní klima v Mondragónu je zřejmě znatelně sociálnější, humánnější, solidárnější nežli v klasických kapitalistických firmách.

- V důsledku uvedeného principu solidarity je člen Mondragónu méně ohrožen nebezpečím nezaměstnanosti.

- Členové družstva zřejmě nejsou pojímáni jenom jako pouzí zaměstnanci kteří vykonají svou práci a jinak nemají ke svému podniku žádný vztah, nýbrž Mondragón hledí na jejich soustavný profesní i obecně vzdělávací růst.

Mondragón – ráj pracujících?

Takže tedy – je všechno jasné? Je družstvo Mondragón skutečně oním vysněným rájem pracujících, kde je možno pracovat v přátelském, solidárním prostředí, být spoluúčasten na rozhodování, a ještě si vydělat více nežli někde jinde? Má tedy družstevní princip – pokud by se rozšířil ještě více – reálný potenciál být systémovou a dějinnou alternativou ke kapitalismu?

Nežli bychom se plně oddali těmto optimistickým představám, uveďme si napřed to, co na adresu Mondragónu říkají jeho kritici. Ale – na samotný úvod si prozraďme, co o kooperativismu říká jeho samotný zakladatel, José Maria Arizmendiarrieta. A je možno hned předeslat, že to jsou výroky velmi nečekané:

„Nevytváří (kooperativismus, JP) protiklad ke kapitalismu, jako kdyby tento systém (kapitalismus, JP) neměl mnohé užitečné věci, ačkoli ve skutečnosti představuje velmi zajímavou zkušenost organizace a hospodářské činnosti a jeho efektivita nemůže být zpochybňována. Kooperativismus ho musí překonat, a k tomu musí jeho metody a zdroje integrovat, s cíleným omezením a podřízením pod nejvyšší požadavky lidských či osobních hodnot.“

Je možno předpokládat, že na tomto místě se asi nemálo zarazí leckterý dosavadní entuziastický vyznavač principu družstevnictví. Který si od činnosti v družstvech sliboval jakousi pohodovou pospolitou práci, bez všech tlaků na výkon které jsou typické pro soukromý sektor – a náhle se dozví že i v těchto družstvech bude muset podávat naprosto stejný pracovní výkon jako v kapitalismu! Tak jak to celé tedy vlastně je – proč bychom měli dělat nějakou družstevní revoluci, když na jejím konci bude fakticky stát zase jenom ryze kapitalistická maximalizace výkonu, pouze snad v trochu „demokratičtějším“ balení?!…

To je velice naléhavá otázka, které není možno se vyhnout; a kterou nebude nijak snadné jednoznačně zodpovědět. Zde se zcela reálně ukazují ideové kořeny družstva Mondragón, respektive jejího zakladatele, totiž katolické sociální učení. Ve vztahu ke kapitalismu totiž tato katolická sociální doktrína vždy měla velmi ambivalentní charakter, víceméně podle hesla „aby se vlk nažral a koza zůstala celá“. Ano, církevní encykliky, když na to přijde, napohled velmi důsledně, až přímo radikálně kritizují asociální charakter kapitalismu, s jeho dravostí a hltavostí; ale na straně druhé se tato křesťanská kritika nikdy neodváží – abychom zůstali u příměrů z říše zvířat – sáhnout na posvátnou krávu kapitalismu. Jinými slovy: katolické sociální učení chce nakonec léčit pouze symptomy kapitalismu – ale nikoli jeho vlastní příčiny. Tedy samotné kapitalistické společensko-ekonomické uspořádání. Reálným výsledkem takovéhoto vnitřně rozporuplného postoje ke kapitalismu nakonec nemůže být nic jiného nežli – zase jenom kapitalismus, pouze poněkud snesitelnější, sociálnější.

Tolik tedy v rovině zcela všeobecné respektive principiální. Podívejme se teď ale znovu na konkrétní systémové principy družstva Mondragón, které se jevily být natolik pozitivními a progresivními, a přezkoumejme je znovu kritickým pohledem z tohoto nového hlediska.

Družstevní demokracie: ano, jak bylo řečeno její míra je bezpochyby vyšší nežli v soukromém sektoru; nicméně je otázka, jestli se uvedené demokratické struktury netýkají spíše vztahu jednotlivých družstevních organizací navzájem (tedy ve společných řídících orgánech), nežli aby takto mohli o činnosti družstva reálně spolurozhodovat jeho řadoví členové. On zde totiž do hry vstupuje jeden nečekaný, ale klíčový efekt: čím je daná družstevní organizace větší, tím menší mají jednotliví členové možnost, respektive vůbec kompetenci rozhodovat o komplexních záležitostech vedení společné produkce. A stále více zde tedy do popředí vystupují nikoli horizontální, nýbrž vertikální, tedy hierarchické struktury řízení. K tomuto fenoménu je možno uvést několik faktů a údajů.

Za prvé, tato tendence postupujícího vytlačování demokratických rozhodovacích struktur těmi hierarchickými je kritizována i uvnitř samotného Mondragónu; takže některá družstva z něj (tedy z jeho celkové organizace) opět vystoupila. Za druhé, za zmínku stojí napohled jenom nepatrný, ale ve svém dosahu klíčový zážitek českého komunisty a přesvědčeného vyznavače principu družstevnictví Josefa Hellera, u kterého svého času byl na návštěvě španělský komunista, člen Mondragónu. Který tedy tamější poměry znal z bezprostřední osobní zkušenosti. Podle vyjádření J. Hellera se mu tento španělský komunista svěřil, že „největším problémem v Mondragónu je zamezit, aby se vedoucí manažeři nechovali jako kapitalisté“. (!!) Znovu se nám tedy potvrzuje, že samotná družstevní organizace ještě nijakým způsobem nezaručuje, že tak budou definitivně překonány klasické tendence, metody a tlaky kapitalismu.

V této souvislosti stojí za to zastavit se ještě blíže u onoho výše jmenovaného údaje o manažerských platech v Mondragónu. Bylo uvedeno, že původně jejich výše činila maximálně trojnásobek běžného, (respektive nejnižšího) příjmu řadového člena. Mezitím ale tato diference vzrostla, ne-li přímo nabobtnala na poměr 12,5 ku 1. Zde není možno vyhnout se otázce: je takto mnohonásobný rozdíl v příjmech ještě vůbec nějakým způsobem slučitelný s principem družstevnictví, tedy s principem majetkové rovnosti mezi všemi družstevníky? O tom je možno mít nemalé pochybnosti. Ano, tento rozdíl je stále ještě menší nežli je tomu v soukromém sektoru; ale o nějaké družstevní příjmové rovnosti zde reálně už není možno hovořit. A to sice tak dalece, že by bylo možno dokonce uvést do hry samotného Marxe; a položit otázku jestli zde fakticky nedochází k nové formě vykořisťování. Kdy tedy vedoucí manažeři si – čistě na základě svého privilegovaného postavení – přivlastňují přinejmenším určitou část nadhodnoty vytvořené řadovými pracovníky-členy družstva. A k tomu přistupuje ještě jedna další okolnost, kterou si vyznavači družstevní rovnosti v odměňování jen sotva kdy dokáží uvědomit: jestliže může existovat určitá příjmová rovnost (alespoň mezi řadovými členy) v rámci jednoho družstva, pak mezi různými družstvy budou – v závislosti na jejich ekonomické úspěšnosti – existovat stejně tak obrovské rozdíly v jejich bohatství, jako mezi docela obyčejnými kapitalistickými korporacemi!

Na tomto místě bude záhodno uvést si další citát na adresu Mondragónu; a to sice z úst samotného Noama Chomskyho, kterého dozajista nikdo nebude podezírat z přílišných sympatií ke kapitalismu: „Vezměte ten nejdále rozvinutý případ: Mondragón. Patří dělníkům, není ale dělníky veden, ačkoliv vedoucí síly často pocházejí z řad pracovníků, ale je v tržním systému a oni stále ještě vykořisťují dělníky v Jižní Americe, a dělají věci které společnosti jako celku škodí, a oni nemají žádnou jinou možnost. Když se nacházíte uvnitř systému, ve kterém musíte dosahovat zisku abyste přežili, jste nuceni ignorovat negativní důsledky, vlivy na jiné.“ (Citováno z anglické Wikipedie, https://en.wikipedia.org/wiki/Mondragon_Corporation)

Chomskymu je nutno atestovat: zde naprosto přesně vystihl jádro věci. Jak už jsme si naznačili výše, ani samotná družstevní demokracie, ani princip společného vlastnictví ještě nijakým způsobem nezaručují, že člověk-pracovník bude reálně osvobozen od tlaků kapitalismu, od diktátu zisku. Nijak nezaručují, že bude moci skutečně svobodně, to jest v autenticky humánním zájmu provozovat svou produkční činnost, provádět svou práci. A že přitom nebude nucen poškozovat zájmy jiných lidí, respektive celé společnosti. A že přitom nebude nucen škodit zájmům přírody, životního prostředí. Tím jsme se ale dostali ke klíčovému bodu teorie, který bude zapotřebí si ještě rozebrat podrobněji.

Klíčový omyl o svobodě vlastnictví

Je to centrální iluze nejen vyznavačů principu družstevního vlastnictví: když něco vlastním, když něco mohu ovládat svou vlastní vůlí, pak jsem ve vztahu k dané věci svobodný. Ano, je to naprosto přirozená představa, vyplývající z celoživotní zkušenosti člověka; ale přesto tato představa může být za určitých okolností velice klamná a zavádějící. Takovýto náhled na svobodu vlastnictví zakrývá, že věc která se nachází v mém vlastnictví někdy fakticky může ovládat mě samotného, mé životní možnosti. 

Uveďme si zcela triviální příklad: dejme tomu že městský člověk, třeba dělník v továrně, zdědí nějakou polnost. Dalo by se tedy říci: toto pole patří jemu, on na něm může pracovat zcela podle svého uvážení, bez nařízení a dozoru svých nadřízených, respektive svého kapitalisty. Z tohoto pohledu by se tedy muselo jednat o možnost jeho naprostého osvobození. A přesto je velmi pravděpodobnou ta varianta, že tento městský dělník by byl jen velice málo povzbuzen vyhlídkou na úmornou práci na poli, po celý den, sedm dní v týdnu. A ze všeho nejspíše by se této své možnosti být „plně svobodným“ velice rychle vzdal tím, že by toto pole prodal a raději zůstal u své „nesvobodné“ práce v továrně.

Zopakujme si ještě jednou klíčový moment: i tam kde se sami domníváme že jsme vlastnictvím nějaké věci svobodní, naprosto se může stát, že tato věc ve skutečnosti ovládá nás, že nás podřizuje svým vlastním tlakům, povinnostem, omezením. S tímto vědomím se vraťme zpět k institutu družstevního vlastnictví. Už jsme si uvedli co o něm napsal Noam Chomsky; podívejme se ještě, jak se o něm vyjádřil samotný Karel Marx. Ano, Marx se sice stavěl pozitivně k tomu aby dělníci vytvářeli svá vlastní družstva; ovšem on jejich existenci viděl důsledně jenom a pouze jako mezistanici na cestě ke skutečně svobodné, tedy komunistické společnosti. Kde tedy člověk-pracovník bude osvobozen od všech tlaků, závislostí a deformací kapitalistického produkčního způsobu, od diktátu trhu a zisku. Zatímco víra v samospasitelnost družstevního vlastnictví za přetrvávání celého komplexu kapitalistické produkce by Marxovi nedávala smysl, a naopak by byla projevem zpátečnictví.

Z Marxova hlediska by se postavení takovéhoto družstevníka zřejmě ze všeho nejspíše blížilo pozici maloburžoazního výrobce, například řemeslníka. Který si také namlouvá že je „svobodný“, neboť nad sebou nemá žádného kapitalistu, který by mu mohl nařizovat jak a co má dělat. Marx na adresu tohoto zdánlivě svobodného malovýrobce píše:

„Ten nezávislý rolník nebo řemeslník je rozpolcen ve dvě osoby: jakožto vlastník výrobního prostředku je kapitalista, jako dělník je svůj vlastní námezdní pracovník. On tedy jakožto kapitalista sám sobě vyplácí svůj plat a čerpá zisk ze svého kapitálu, tj. on vykořisťuje sám sebe jakožto pracujícího za mzdu.“

Stojí ještě za zmínku, že víceméně to samé jako Marx o rozpolceném charakteru dělnických družstev za podmínek kapitalismu později konstatovala i Rosa Luxemburgová: „Co se družstev, a především výrobních družstev týče, ty představují v jejich vnitřní podstatě uvnitř kapitalistické ekonomiky jakýsi kříženec: v malém formátu socializovaná produkce při kapitalistické směně. V kapitalistické produkci ale směna panuje nad produkcí, a v důsledku konkurence činí bezohledné vykořisťování, tj. naprosté ovládání výrobního procesu ve prospěch zájmů kapitálu k existenční podmínce daného podniku. (…) Ve výrobním družstvu z toho pro dělníky vyplývá rozporuplná nutnost sami sebe ovládat s tím samým absolutismem, vůči sobě samým zaujmout roli kapitalistického podnikatele. V důsledku tohoto rozporu toto produkční družstvo také zaniká, tím že se buďto vrátí zpět do formy kapitalistického podniku, anebo, pokud jsou zájmy dělníků silnější, se rozpustí.“

A dále píše Luxemburgová klíčovou větu: „I bez ohledu na jejich rozporuplný charakter nemohou tato produkční družstva už z toho důvodu působit jako všeobecná sociální reforma, protože jejich všeobecné provedení by předpokládalo především odstranění světového trhu a rozpuštění existující světové ekonomiky v malé lokální produkční a výměnné skupiny, tedy v podstatě regres z velkokapitalistického na středověké zbožní hospodářství.“

Zrekapitulujme si tedy závěrem ještě jednou: ano, v souvislosti s kolektivními/družstevními formami vlastnictví snadno může vzniknout pocit, že tito družstevníci jsou „svobodní“, že se mohou vysvobodit ze železného sevření kapitalismu, jenom proto že nad sebou nemají žádného (dalšího) kapitalistu, že si mohou sami relativně demokraticky rozhodovat své interní záležitosti. Ovšem – při jen trochu hlubším pohledu se ukáže že tento pocit nezávislosti na diktátu kapitálu je pouhou iluzí; že tito družstevníci ve skutečnosti nakonec nejsou ničím jiným nežli kolektivním kapitalistou, když – jak napsal Marx – „vykořisťují sami sebe“. Ovšem zapálení radikální vyznavači družstevnictví se cítí být povzneseni nad jakékoli teorie, oni Marxovy analýzy kapitalismu zčásti už vůbec neznají, zčásti jim nerozumí a zčásti je prostě ignorují. Oni své družstevnictví vyznávají jako svou víru, oni potřebují mít svůj posvátný fetiš který mohou neustále znovu a znovu okuřovat dýmem z kadidel.

Takto snadným, takto laciným způsobem, pouhou změnou vnější vlastnické formy ale nikdy nelze překonat, vyvrátit tak obrovský, dějinně vzniklý moloch, jakým je systém světového kapitalismu. Tito radikální vyznavači družstevnictví si namlouvají, co všechno jeho propagací prý dělají proti kapitalismu – ale ve skutečnosti svou neschopností, svou neochotou nahlédnout do hlubších vrstev podstaty a působení kapitalismu nakonec jenom prodlužují a upevňují jeho trvání, tím že energii posledních zbytků současné levice odvádějí zcela chybným směrem, k falešným představám a iluzorním cílům.



0
Vytisknout
169

Diskuse

Obsah vydání | 19. 1. 2026