Dušení ostrova: Jak americká blokáda dopadá na běžné obyvatele Kuby

12. 2. 2026

„Nedokážete si představit, jak to ovlivňuje všechny aspekty našeho života,“ vzlykala. „Je to začarovaný kruh, který nás stahuje dolů. Bez benzínu nejezdí autobusy, takže se nemůžeme dostat do práce. Elektřinu máme jen tři až šest hodin denně. Nemáme plyn na vaření, takže v bytech topíme dřevem a uhlím. Je to jako návrat o 100 let zpět. Blokáda nás dusí – zejména svobodné matky,“ řekla s pláčem, „a nikdo nezastaví tyto démony: Trumpa a Marca Rubia.“

Přijeli jsme do Holguínu, abychom tam přivezli 2 500 liber čočky, a to díky fundraisingu organizací CODEPINK a kubánsko-americké skupiny Puentes de Amor. Při naší poslední cestě jsme do dětské nemocnice přivezli pytle sušeného mléka vážící 50 liber. Vzhledem k tomu, že Trump nyní uvalil na ostrov brutální, středověké obléhání, je tato humanitární pomoc důležitější než kdy jindy. Ale čočka a mléko nemohou zemi spasit. To, co Kubánci opravdu potřebují, je ropa.

Na letišti nebyly žádné taxíky. Do města jsme se svezli na nákladním autě, které přijelo vyzvednout dary. Silnice byla podivně prázdná. Ve městě jezdilo jen málo aut a žádné autobusy. Ulice byly plné jízdních kol, elektrických motocyklů a tříkolových elektrických vozidel používaných k přepravě osob a zboží. Většina motocyklů – čínských, japonských nebo korejských – se dováží z Panamy. S cenou kolem 2 000 dolarů si je mohou dovolit jen ti, kterým posílají peníze příbuzní ze zahraničí.

Třicetipětiletý Javier Silva toužebně hleděl na Yamahu zaparkovanou na ulici. „S mým platem 4 000 pesos měsíčně si takovou nikdy nebudu moci koupit,“ řekl. Vzhledem k prudkému růstu inflace se dolar nyní prodává asi za 480 pesos, takže jeho měsíční příjem má hodnotu méně než deset dolarů.

Kubánci neplatí nájem ani hypotéky, protože vlastní své domy. Ačkoli se zdravotní péče v posledních letech kvůli nedostatku léků a vybavení výrazně zhoršila, zůstává i nadále bezplatná.

Největší výdaje jdou na potraviny. Trhy jsou zásobené, ale ceny jsou nedostupné – zejména u žádaných položek, jako je vepřové maso, kuřecí maso a mléko. Dokonce i rajčata jsou nyní pro mnoho rodin nedostupná.

Holguín byl kdysi známý jako obilnice Kuby díky své úrodné zemědělské půdě. Tato pověst utrpěla letos těžkou ránu, když provincii zasáhl hurikán Melissa a zničil rozsáhlou úrodu. Bez benzínu pro traktory nebo elektřiny pro zavlažování je téměř nemožné znovu vysadit rostliny a opravit škody. Méně jídla znamená vyšší ceny.

Produkce v celé ekonomice se zastavuje. Továrny nemohou fungovat bez elektřiny a mnoho kvalifikovaných pracovníků opustilo státní zaměstnání, protože mzdy jsou moc nízké. Jorge, kterého jsem potkal na trhu, kde prodával salám, býval inženýrem ve státním podniku. Verónica, kdysi učitelka, nyní prodává sladkosti, které peče doma – když je elektřina. Je ironií, že zatímco Marco Rubio tvrdí, že chce na Kubu přinést kapitalismus, sankce USA ničí právě ten soukromý sektor, na kterém nyní závisí přežití většiny Kubánců.

Mluvila jsem s lidmi na ulici, kteří za krizi viní kubánskou vládu a otevřeně říkají, že se nemohou dočkat pádu komunismu. Mladí lidé mi řekli, že jejich cílem je opustit ostrov a žít někde, kde si mohou vydělat na slušné živobytí. Ale nepotkal jsem ani jednoho člověka, který by podporoval blokádu nebo invazi USA.

„Tato vláda je hrozná,“ řekl hubený muž, který na ulici směňuje peníze, což je nelegální, ale tolerovaná činnost. Ale když jsem mu ukázala fotku Marca Rubia, neměl slitování. „Ten muž je ďábel. Sobecký, slizký politik, kterému je kubánský lid úplně ukradený.“

Jiní viní přímo Spojené státy. Poukazují na dramatické zlepšení svých životů poté, co prezidenti Obama a Raúl Castro dosáhli dohody a Washington v letech 2014–2016 zmírnil mnoho sankcí. „Byla to stejná kubánská vláda, jakou máme teď,“ řekl mi jeden muž. „Ale když USA uvolnily provaz kolem našich krků, mohli jsme dýchat. Kdyby nás nechali na pokoji, mohli bychom najít vlastní řešení. “

Kubánci přežívají toto obléhání jen díky tomu, že si navzájem pomáhají. Vyměňují rýži za kávu se sousedy. Improvizují – no hay, pero se resuelve (nemáme moc, ale zvládneme to). Vláda poskytuje denní stravu těm nejzranitelnějším – starým lidem, zdravotně postiženým, matkám bez příjmu –, ale každý den je to těžší, protože stát má méně jídla k distribuci a méně paliva na vaření.

V jedné jídelně nám starší dobrovolník řekl, že každý den tráví hodiny sbíráním dřeva na oheň. Pyšně nám ukázal kus dřevěné palety, včetně hřebíků. „To mi zaručí zítřejší jídlo,“ řekl – s výrazem na tváři někde mezi hrdostí a smutkem.

Jak dlouho tedy Kubánci vydrží, když se podmínky zhoršují? A jak to skončí?

Když jsem se lidí ptala, kam to všechno vede, neměli vůbec žádné tušení. Rubio chce změnu režimu, ale nikdo nedokáže vysvětlit, jak by k tomu mohlo dojít nebo kdo by nahradil současnou vládu. Někteří spekulují, že by mohlo dojít k dohodě s Trumpem. „Udělejte z Trumpa ministra cestovního ruchu,“ žertoval napůl hotelový recepční. „Dejte mu hotel a golfové hřiště – Mar-a-Lago ve Varaderu – a možná nás nechá na pokoji.“

Kdo vyhraje tuto démonickou hru, kterou Trump a Rubio hrají s životy jedenácti milionů Kubánců?

Opravář ledniček Ernesto sází na kubánský lid. „Jsme rebelové,“ řekl mi. „V roce 1959 jsme porazili Batistu. Přežili jsme Zátoku sviní. Vydrželi jsme nepříjemné období, kdy se rozpadl Sovětský svaz a my jsme zůstali bez ničeho. Přežijeme i tohle.“

Shrnul to větou, kterou Kubánci znají nazpaměť od velkého skladatele Silvia Rodrígueze: El tiempo está a favor de los pequenos, de los desnudos, de los olvidados – „Čas patří malým, odhaleným, zapomenutým.“

V dlouhém časovém horizontu vytrvalost přetrvá nadvládu.

Celý článek v angličtině ZDE