Stále zřetelněji se ukazuje, i když to zatím není široce přiznávané, že nejzásadnější proměna, která probíhá, nespočívá v množství konfliktů, ale ve změně očekávání, která je vytvářejí, protože voliči napříč širokým spektrem zemí — demokratických, hybridních i otevřeně autoritářských — se sbližují v užším chápání toho, co od moci chtějí: dávají přednost okamžitosti před kontinuitou, prosazení síly před legitimitou a viditelné dominanci před méně okázalou, ale podstatnou prací na udržování institucí.

Tento posun se často označuje jako návrat k nacionalismu, populismu nebo krajní pravici, a každé z těchto označení vystihuje část reality, aniž by zasáhlo její jádro, jímž je skutečnost, že samotní voliči si postupně osvojují darwinovštější pohled na politiku — ne nutně jako formulovanou ideologii, ale jako praktický předpoklad: že svět je soutěživý, že spolupráce je nespolehlivá, že zdrženlivost je zneužitelná a že přežití — národní, ekonomické i kulturní — závisí méně na dodržování pravidel než na schopnosti je obejít.

Jakmile se tento předpoklad uchytí, nezůstává jen na úrovni rétoriky; začíná přetvářet samotné pobídky.

Lídři, kteří hovoří jazykem omezení, začínají působit vyhýbavě, ba podezřele, zatímco ti, kteří mluví jazykem síly — slibují jednat, prosadit se, zvítězit — získávají důvěryhodnost, která nestojí ani tak na proveditelnosti jejich návrhů, jako na jejich souladu s hlubším naladěním voličů; právě proto postavy jako Donald Trump nepůsobí pouze jako političtí aktéři, ale jako výraz širší změny v tom, co je považováno za přesvědčivé.

Dopad na vládnutí je pozvolný, ale zásadní, protože instituce vytvořené k tomu, aby moc zprostředkovávaly, omezovaly a rovnoměrně rozdělovaly, začínají být vnímány spíše jako překážky než jako pojistky; jejich procedury se interpretují jako zdržování, jejich normy jako slabost a jejich nezávislost jako forma neodpovědnosti, a jak se tento pohled šíří, politická cena jejich oslabování klesá, což umožňuje exekutivám koncentrovat moc s menším odporem — a někdy i s aktivní podporou.

Vzniká geopolitické prostředí, které není chaotické, ale zbavené mnoha stabilizujících předpokladů, jež jej dříve formovaly: státy nadále spolupracují, obchodují a vyjednávají, avšak s menšími iluzemi o sdíleném cíli a s menší motivací jej udržovat, protože spolupráce už není považována za výchozí stav, nýbrž za dočasné sladění zájmů, do něhož se vstupuje opatrně a které se opouští bez větších zábran.

Aliance se proto proměňují. Nezanikají, ale získávají výrazně transakční charakter, méně zakotvený v dlouhodobých závazcích a více závislý na okamžité užitečnosti, což do vztahů, které dříve fungovaly jako pilíře systému, vnáší tichou nestabilitu, protože partneři si už nemohou být jisti kontinuitou za hranicí aktuálního politického cyklu a protivníci se nemohou spoléhat na předvídatelnou zdrženlivost.

Mezinárodní instituce přetrvávají, ale stále více jako platformy pro signalizaci než pro rozhodování; jejich autorita se nevytrácí formálním zrušením, nýbrž selektivním dodržováním, kdy si státy vybírají, kdy se zapojí a kdy je obejdou, čímž zachovávají jejich zdání, zatímco oslabují jejich význam, a postupně se tento selektivní přístup stává normou, v níž je obtížné rozlišit mezi skutečnou účastí a pouhou performancí.

Také v ekonomice se prosazuje stejná logika. Vzájemná provázanost nezaniká, ale je nově vnímána jako zranitelnost, což vede státy k tomu, že se zajišťují, duplikují dodavatelské řetězce, upřednostňují kontrolu před efektivitou a přijímají vyšší náklady jako cenu za menší závislost, čímž se globální ekonomika postupně štěpí do překrývajících se sfér, které spolu interagují, aniž by se plně integrovaly.

Výsledkem je systém, který funguje, ale podle jiných očekávání: moc se již neskrývá za principy, nýbrž je jimi pouze doprovázena; morální jazyk se nadále používá, ale nese menší váhu; a výsledky se posuzují méně podle souladu s deklarovanými hodnotami než podle jejich účinnosti při prosazování výhody.

Pro jednotlivce jsou důsledky nepřímé, ale všudypřítomné. Politická debata se zostřuje, ztrácí toleranci k nejednoznačnosti a častěji rámuje problémy jako střet vítězů a poražených. Kompromis, dříve vnímaný jako nezbytná součást vládnutí, je stále častěji chápán jako kapitulace. Důvěra v instituce klesá — ne vždy proto, že by selhaly, ale proto, že jejich účel se přestává shodovat s tím, co od nich občané očekávají.