Viktor Orbán, patriarcha neliberálních demokracií

Prožíváme dobu největšího dějinného obratu od konce druhé světové války, charakterizovaného velice silným nástupem specifických politických stran a uskupení, jaké tu od války nebyly. Nejsou to prostí populisté (jako byl například úspěšný Berlusconi v Itálii), nejsou to nostalgici fašismu, ale strany, které stojí na chytře vymyšlené a novátorsky namíchané ideologii. Té se budu věnovat dále.

S konceptem neliberální (iliberální) demokracie nepřišel Viktor Orbán. Jako první na něj mnohem dříve upozornil a popsal jej Fareed Zakaria, ale Orbán jej jako první přetvořil ve vládnoucí systém ve své zemi a byl s ním enormně úspěšný. Protože je (zcela s jistotou) velmi inteligentní člověk, s hlubokým politickým vhledem a chápáním, postupně jej propracovával a posouval. V roce 2014 jasně a otevřeně veřejně deklaroval, že buduje stát neliberální, pro který nejsou vzorem západní demokracie, ale třeba Rusko, Čína nebo Turecko, a popsal jeho principy.

Dokázal to přitom realizovat v prostředí demokratického státu - takového, kde vás nezavřou za výrok, že cisařpán je vůl. Takový stát totiž vlastně působí docela přitažlivě: máte v něm docela dost svobody, není to totalita - ale není to demokracie. Stát, který je součástí systému západních demokracií, je v NATO, je v EU. To vám dá šanci získat na svou stranu mnohem víc voličů.

Toto je Orbánův zásadní vklad. V evropských (zeména západoevropských) zemích skutečně nezískáte mnoho voličské popularity tím, že jim dáte nabídku “druhého Ruska”, tedy odpudivě bezprávného státu. Ale můžete použít arzenál, který k dokonalosti vypiloval Orbán a dát jim před oči alternativu, která zejména mnoha zklamaným lidem znít jako “tohle by mohlo dobře fungovat, a přitom neztratíme to co máme!”. Orbán je v tomto skutečně špičkový ideolog, který navíc svým maďarským neliberálním gulášem, který uvařil, úspěšně krmil domácí populaci. 

Vraz tam všechno možné a bude to chutnat

Jsou to zdánlivě nesourodé věci, ale fungují docela dobře. Prvním velkým úkolem je najít nepřítele - ne politického protivníka, ne soupeře, ale nepřítele. Takového, který, pokud “nepůjdete za mnou”, vše kompletně zničí. Nepřítel se může průběžně proměňovat, ale pořád musí být. A když je jich víc, tím líp - o důvod víc mobilizovat. Orbán například vychytil hluboce ukotvený antisemitismus, který má přece v sobě každý správný křesťan, a strašil Maďary George Sorosem - jejich rodákem - přičemž se nerozpakoval sáhnout k nanejvýš nechutným metodám. (Nechal umístit jeho portrét na schůdky do vozů MHD, aby na něj museli povinně Maďaři šlapat špinavýma botama a tím si jej vlastně ještě více ošklivit; “špinavý Žid” je přece něco, co máme v genetické paměti, že…). Dalším oblíbeným nepřítelem jsou LGBT, progresivisti, kteří se to tu snaží celé nějak rozložit, diktát Bruselu, a v posledních letech Ukrajina, která nás chce obsadit. Vším tím nějak prolézá misogynie, homofobie a rasismus, tedy nic nového pod sluncem. S konceptem nepřítele pracují všichni Orbánovi epigoni, bez něj to nejde. 

Další povinnou složkou je národovectví, které ostatně s nepřítelem velmi dobře souzní. Orbán ví, že od druhé světové války - postavené právě na běsech nacionalismu - uplynulo už příliš mnoho času, pamětníci jsou po smrti. Nic než národ zní opět jako krásné heslo, při kterém se dme hruď.

Třetí složkou, bez které by to nedrželo pohromadě, je síla většiny. Je nás víc - tak rozhodujeme o všem. Tak to má být, ne? Proč by měly být nějaké “menšiny” chráněny a mít svá práva? Jsou to menšiny, ať drží hubu. Nás je víc. Demokracie, ne?

Celé by to asi nedrželo pohromadě, kdyby tu nebyl základ, na kterém se dá dobře stavě - strach z nejistot daných hlavně rychlým (technologickým, ale nejen) vývojem moderní společnosti. Valí se toho na nás hodně a velmi rychle - Internet, sociální sítě, mobily, AI, sociální změny, aspekty globalizace - a je velmi dobře pochopitelné, že lidé, kteří nesjíždějí vlnu jako špičkový surfař se cítí ztracení. A jako docela přirozenou obrannou reakci chtějí zpět ten starý dobrý svět. “A my vám ho dáme”, returnuje Orbánova ideologie. Do tohoto obrazu patří i opírání se o “zdravý selský rozum”, což není nic jiného než neschopnost (to není výčitka!) chápat obrovskou komplexitu světa, nepochopitelnost mnoha dějů kolem nás. “Já chci svět, kterému rozumím!”. Kdo by nechtěl?

Živnou půdou pro tuto novou nabídku připravuje nespokojenost. Kromě výše popsaného si navíc svět v posledních letech prožil pár nepěkných krizí: finanční v roce 2008, ze které se dlouho vzpamatovával, Covid v roce 2020, následná válka na Ukrajině, inflace, ceny energií. Ekonomové už hovoří o “polykrizi”, o řetězci krizí, jedna následuje druhou nebo je jich i několik najednou. Lze tedy poměrně snadno stavět na tezi podívejte se, nedaří se, tenhle svět se řítí do zkázy, chce to velkou změnu. 

Jenomže to jednak nefunguje a jednak je to podvod

Dobře, to všechno víme. Co s tím má společného Orbánův pád? Jednu zásadní věc.

Ukazuje se totiž, že na neduhy současné doby - opravdové nebo domnělé - metoda této “nedemokracie” nefunguje. Maďaři mu dali šanci, byli trpěliví, trvala šestnáct let a pět jeho vlád. Časem i jim došlo, že jeho metoda jednak nefunguje a jednak je podvodná.

Maďarsko je opravdovým chromým koněm Evropy, a to i přes velmi štědrý příliv evropských peněz (odhaduje se, že samy o sobě způsobují 2-3% růstu HDP ročně, a nebýt jich, propadla by se země ještě mnohem více). 

Ukazuje se, že Orbánem vzývaný koncept iliberální demokracie znamená uchvácení země partou zlodějů, kteří si rozeberou to, co v ní ještě stojí za rozebrání a současně u toho křičí “Soroš, chyťte Soroše!”. Klientelismus je všudypřítomný, k úspěchu v podnikání je potřeba mít telefon na Fidesz. Znechucuje to slušné Maďary, kteří utíkají ze země pryč - za Orbánova panování ze země uteklo za lepším čtvrt miliónu lidí, a většinou těch nejschopnějších. Odcházejí lékaři, inženýři a IT pracovníci.

Přes halasnou prorodinnou politiku - přece součást toho návratu ke starým dobrým časům je, že ženy opět rodí jako na běžícím pásu! - je výsledkem pravý opak. Maďarské rodiny se ne a ne množit, s porodností 1.31 patří k nejhorším v Evropě. Dáme-li stranou imigraci (což je něco, proti čemu Orbán opět halasně brojí), klesla by populace Maďarska za šestnáct let skoro o milión osob, z 10.1 na 9.2 miliónu. To je obrovská obžaloba neschopnosti režimu budovat zemi, ve které chcete žít.

Maďarsko pod Orbánem je nezajímavé pro zahraniční investory. Nerostoucí ekonomika, nedostatek schopných elit, klesající populace, apatické obyvatelstvo. Investoři Maďarsko obcházejí širokým obloukem, protože jim nic nedává. Startupová scéna je slabá; Polsko má 11 unicornů, ČR 4 a Maďarsko jednoho. (Přitom IT dovednosti jsou v zemi na slušné úrovni - pokud tedy jejich nositelé nezdrhnou). 

Maďarsko přitom jako každá nebohatá země kapitál a investory potřebuje jako sůl. Výsledkem je, že je dnes láká z Ruska a Číny, což je další velice neveselé vysvědčení. Rusko a Čína totiž nejsou investoři, ale mocenští hráči, kteří si za svoje investice vezmou geopolitický “podíl na Maďarsku”. Například z energetické závislosti na Rusku (mám na mysli hlavně jaderku PAKS) se není možné vyvázat.

Země trpí inflací (forint ztratil i vůči koruně 40% za 18 let), státní dluh je na cca 74% HDP (na chudší a podinvestovanou zemi hodně) a Maďarsko si půjčuje velmi draho, takže 10% rozpočtu sežerou splátky dluhu - v ČR 4.6%. 

Na pozadí bídné ekonomiky pak ještě více svítí její rozkrádání místní věrchuškou, která si staví luxusní privátní resorty u jezera Velence, oblíbeného místa maďarské smetánky. Nejde přitom o úspěšné byznysmeny, ale o “úspěšné” politiky…

Co nám to jenom připomíná… Rusko, samozřejmě. A další zkorumpované státy. Země chudne, lidé chudnou, pár špiček bohatne. Čím víc země chudne a špičky bohatnou, tím víc křičí o nepřátelích, kteří za tohle všechno můžou.

Tenhle císař je nahý, a ti další také

Tento podvod funguje jen omezenou dobu - tak jako v pohádce o Císařových nových šatech. Maďarům došla definitivně trpělivost a výsledkem je kolosální Orbánova prohra. Jenomže je to prohra konceptu iliberální demokracie - ukazuje se, že jednak nepředstavuje žádný lék, žádné budelíp a že je jen zástěrkou k uchvácení země lumpy.

V dalších dvou blízkých zemí, kde pod pláštěm jakéhosi nového světového pořádku, boje proti “liberálům” vládnou nějakou dobu gauneři - mám na mysli USA a Slovensko se to už taky naklání. V obou těchto zemích klesá popularita místních vládců, v obou se ukazuje, že jejich “iliberální” metody jednak ekonomicky nefungují, a jednak jsou prostinkým podvodem. Jak to dopadne u nás, je ještě brzo říct.

Orbánův pád je velká věc a vyvolá na hladině vlny, které ublíží dalším místním orbánům a orbánkům. Zda padnou nebo ne, to jasné není (dříve či později asi ano), ale přitíží jim - je vidět, že všude je docela “vratká nerovnováha”, stačí málo. Nejvíc jsou asi oči upřeny na USA, kde se zdá, že Trump teď jede z kopce a stále rychleji - ale stále je to prezidentský systém s obrovskou mocí pro muže na vrcholu. 

Je to u mně určitě trochu přání otcem myšlenky - ale věřím, že Orbánův pád odhalí nebo aspoň nasvítí pravou podstatu iliberálních trendů v evropské i světové politice: že jednak nefungují a jednak je to podvod na voliče.