Byl jsem na Staroměstském náměstí protestovat proti zjevným oslavám nepřátelského kleptokratického syndikátu Ruské federace. Oslavy byly věnovány údajnému uctění konce 2. světové války (Festival dne vítězství), nicméně jak organizátoři, tak účastníci se netajili svým pozitivním vztahem k současnému teroristickému státu Ruské federace. Akci aktivně podpořil ruský propagandista Jakub Zieba, který se do Ruska přestěhoval, na svém profilu na Facebooku sdílel pozvání na akci Andrej Končakov, ruský agent, který v minulosti působil jako ředitel „Ruského střediska vědy a kultury“ v Praze, instituce přímo řízené a financované ruským státem.
Bylo to tragikomické. Hlavním motivem akce bylo „oslavit osvoboditele“. Rudá armáda přitom přijela do Prahy až po německé kapitulaci a poté, kdy většina bojů v Praze už skončila. Tato skutečnost byla „taktně“ opomíjena, organizátoři prostě jen navázali na sovětský výklad historie zneužívaný komunistickou propagandou, podle nějž to byla armáda Sovětského svazu, která Prahu osvobodila.
Vyvolávají spíše lítost
Většina podporujících účastníků, bylo jich pár set, byli lidé ve starším seniorském věku. Debata s nimi byla od počátku marná. Jejich hluboké přesvědčení, že Sovětský svaz/Rusko jsou přátelé/spojenci Česka a že Ukrajina je plná nacistů, případně že válka je proxy konflikt vyvolaný západem, je nezlomné. Je doživotní součástí jejich světonázoru.
Některé situace vyvolávaly lítost. Roztřesená paní ve vyšším věku nám přišla rozhořčené vysvětlit, že jsme zmatení a že vůbec nevíme, co se před listopadem 1989 dělo. Byla zjevně překvapená, když jsme jí vysvětlili, že řada z nás si situaci z komunistické éry dobře pamatuje a že její představa o přátelství se Sovětským svazem na věčné časy je dokladem jisté naivity. Odešla znepokojená.
O trochu mladší, „argumentačně“ zjevně lépe vybavený pán přišel s naučenou frází o tom, že podpora současné Ukrajiny je podporou nacismu, což opíral o ruský výklad působení Štěpána Bandery. Po chvíli vyvrácení základů jeho přesvědčení otevřeně sdělil, že fakta je možné interpretovat po svém, respektive že fakta neexistují. Exemplář post-faktického stavu reality.
Další účastnice, oděná v tričku se symbolem osvobození Íránu, mě obvinila z toho, že jsem zmatený, neboť ona ví, že Zelenský je nacista, neboť mu zbraně dodává Izrael. Mluvila se mnou chvíli česky a chvíli anglicky, aby dokázala své vzdělání, a zdůrazňovala, že své přesvědčení získala ze zpravodajství Al Jazeery (informační server z Kataru, který tezi o ukrajinském nacismu rozhodně nijak nepodporuje).
Následně za námi dorazil zjevně spokojeně vyhlížející starší pán, který se snažil mě a kolegyni přesvědčit, že podporujeme válku a co že budeme dělat, až dojde k mobilizaci. Sdělil jsem mu, že nemusí mít obavu, že Česko s nejvyšší pravděpodobností kinetická válka nečeká a že on se vzhledem ke svému věku nemusí v žádném případě obávat. Následně nám začal zpívat známou italskou lidovku Bella ciao, kterou si osvojil protifašistický odboj v Itálii, ovšem s nesmyslným českým textem, který varoval před odvodem do války, zřejmě vlastní provenience (originální text je naopak vyjádřením vzdoru a ochoty bojovat proti vetřelci).
Přišel další pán, zjevně v autistickém spektru. Ptal se, zda podporuji přijetí digitálního eura. Když jsem mu sdělil, že samotné přijetí eura podporuji a že nevím, co myslí tím digitálním, odpověděl něco v tom smyslu, že přijetím digitálního eura přistoupíme na to, že nás očipují a budou plně kontrolovat. Sdělil jsem mu, že je v chápání souvislostí zjevně limitován, což nebyl schopen pochopit.
Vysoká škola života
Nejdelší rozhovor jsem vedl s jedním z vystupujících, relativně mladým mužem odhadem okolo 35 let, který vedl parkourovou skupinu, součást celodenního programu. Nejprve se mě ptal, zda si uvědomuju, že v Česku neexistuje právní spravedlnost, jelikož jsou zavíráni lidé za své politické názory. Jako příklad uvedl Pavla Hejátka, který byl odsouzen k podmínečnému trestu za aktivní spolupráci s nepřátelským Ruskem, načež byl z důvodu porušení podmínky několik měsíců ve vězení. Tento člověk se aktivně účastnil radikálních aktivit, počínaje odporem vstupu do NATO, přes odpor vůči opatřením proti dopadům pandemie koronaviru až po podporu Ruska v jeho agresi vůči Ukrajině. Mimo jiné fyzicky napadl člena integrovaného záchranného systému. Dalším příkladem byla učitelka Martina Bednářová, se kterou ZŠ Na Dlouhém Lánu v Praze přerušila spolupráci poté, co v roce 2022 záměrně a obsáhle přednášela ruskou propagandu žákům 8. třídy v hodině českého jazyka o průběhu ruské agrese v Ukrajině.
V obou případech byl podle soudů porušen právní řád České republiky, což relativně mladý podporovatel „disentu“ považuje za nespravedlnost. Pokoušel jsem se mu vysvětlit, že takto nespravedlnost nevypadá, že odsouzení Bednářové (dostala podmínku) je vzhledem k jejímu jednání zcela v pořádku a že spravedlnost i demokratičnost jsou škála, na které jsme rozhodně mnohem dál než zločinecké Rusko. Odvětil, že si to podle jemu dostupných informací nemyslí. Nabídku, aby se do Ruska přestěhoval, že ho určitě přijmou s otevřenou náručí, považoval za argumentační faul. Když jsem se ho dotázal na vzdělání, dozvěděl jsem se, že má vysokou školu života. Bylo nicméně sympatické, že jsme se nerozešli ve zlém.
Samotná akce komická, dopad mimořádně nadhodnocený
Akce s ambiciózním programovým rozsahem od 14 do 21 hodin začala postupně řídnout, neboť starší lidé nevydrží stát sedm hodin (pozdější odhady vyšších stovek či nižších tisíců účastníků na dezinformačních serverech jsou manipulací, skupinou podporovatelů se neustále proplétali turisté, kteří se občas zastavili při pohledu na sovětské vlajky). Jejich odhodlání je limitováno věkem, zdravím i povahou samotného motivu, tedy odporu vůči světu, v němž jim většinou není dobře.
Mobilizační efekt žalostných oportunistů, jakým je Petr Drulák, bývalý diplomat a zakladatel spolku Svatopluk (organizátor akce), je sám o sobě velmi slabý. Největším rizikem tak zůstává digitálně disperzní dosah dezinformačních a semidezinformačních zdrojů, jako je náhrada ruského Sputniku 42TČen nebo - zejména - Parlamentní listy. Jejich kumulovaný dosah je prostřednictvím využití sociálních sítí nesrovnatelně vyšší než jaká je skutečná podpora podobných, obsahově i účastnicky velmi slabých akcí. Podpora propagandistického výkladu historie a přímá podpora nepřátelského Ruska je zobrazována jako legitimní postoj či dokonce jako obrana historické skutečnosti a „rozumné“ či oprávněné interpretace současného dění proti tlaku na jejich přepisování a distorzi.
Statisíce dalších lidí, kteří by nikdy na podobnou akci nepřišli, si tak vytvoří zcela zkreslený obrázek jak o významu, tak o povaze obskurní scény podepřené hrstkou zmatených, manipulacemi zranitelných lidí. Čtenář těchto zdrojů může lehce nabýt dojmu, že je taková akce (a její skupina podporovatelů) srovnatelná například s nedávnou masovou demonstrací za nezávislost veřejnoprávních médií, která shodou okolností začínala také na Staroměstském náměstí, byla mnohonásobně početnější a která byla opřena o konkrétní, reálnou hrozbu, již reprezentuje současná vláda (jejíž členové více či méně profitují z dezinformační podpory výše uvedených kanálů).
Počtem účastníků i úrovní jsou přitom tyto dvě akce zcela nesrovnatelné.
Nebezpečí? Dezinformačně populistické manipulace a netečnost tiché většiny
Největším nebezpečím tak není doslova pár pomatených seniorů, ani směšná scéna proruských oportunistů. Největším nebezpečím je digitálně zbytnělá dezinformačně - populistická scéna, která vrstevnatou manipulací skutečnosti dosahuje na mnohem větší politické zisky než jaké reprezentuje jejich reálný dosah k přímému publiku.
Druhým velkým nebezpečím je netečnost velké části české společnosti, která, prodchnuta reziduem normalizační mentality, okázale ignoruje postupné prolamování hranic politické tolerance vůči zjevným snahám o oslabování demokracie v Česku. Je to ta většina, která pravděpodobně nepůjde podporovat Rusko, nepůjde ale ani podporovat nezávislost veřejnoprávních médií a ve svém vnímání obě akce postaví zhruba na stejnou úroveň a obě odmítne jako zbytečné a politické.
Tato netečná většina se pak obvykle probere, až když je pozdě, jako se stalo nedávno v Maďarsku, po šestnácti letech ničení demokracie a prosperity země. A když už je pozdě, nelze se vyhnout dalším zklamáním a deziluzím v kauzálním řetězci dění, v němž naděje na změnu postupně opadá, nahrazována novou érou blbé nálady.
Diskuse