Ted Turner zemřel ve věku 87 let. A s ním odchází postava, kterou by dnešní korporátní mediální svět pravděpodobně nevyrobil, neschválil, nezaměstnal a možná ani nepustil do výtahu bez školení o komunikačních rizicích. Byl drzý, často nesnesitelný, někdy hrubý, někdy prorocký, občas směšný a občas děsivě přesný. Byl jedním z těch amerických mavericků, kteří nevěděli, že něco nejde, protože neměli čas poslouchat lidi, kteří jim to vysvětlovali. A tak v roce 1980 založil CNN, první nepřetržitý zpravodajský televizní kanál, tedy instituci, která změnila nejen žurnalistiku, ale i politiku, diplomacii, válku, katastrofy, burzy, presidentské tiskové konference a nakonec i lidskou nervovou soustavu.

Je třeba si připomenout, jak absurdně to tehdy znělo. Zpravodajství dvacet čtyři hodin denně? Pro koho? Kdo by se na to díval? Vždyť i světové dějiny do té doby chodily spát. Večer byly zprávy, pak film, pak hymna, zrnění a dobrou noc. Turner přišel a oznámil, že dějiny už nebudou mít zavírací dobu. Že planeta bude mít noční službu. Že revoluce, převraty, hurikány, atentáty, olympiády, války a skandály budou přenášeny nikoli jako události, ale jako stav bytí. V tom byl jeho génius i jeho hřích. Dal světu okamžitost, ale zároveň mu vzal oddech.

CNN se stala globální značkou zejména během války v Perském zálivu v roce 1991, kdy se televizní obraz války poprvé stal téměř nepřetržitým domácím společníkem. Turner tím nevyhrál pouze mediální bitvu. Pomohl vytvořit nový typ politické reality: událost existuje naplno teprve tehdy, když běží živě, s logem v rohu obrazovky a s expertem čekajícím ve studiu. Dnes se tomu smějeme nebo nad tím lomíme rukama, protože jsme mezitím spadli ještě hlouběji: do algoritmických bažin sociálních sítí, do hysterického metabolismu chytrého telefonu, do světa, kde každý sedí ve vlastním bunkru pravdy. Ale Turnerova CNN byla jedním z rozhodujících mostů mezi starou žurnalistikou uzávěrky a novou civilizací permanentního přenosu.

Turner byl muž velkých gest. Vlastnil baseballový tým Atlanta Braves, basketbalové Atlanta Hawks, závodil v jachtingu a v roce 1977 vyhrál America's Cup. Vybudoval TBS, TNT, Turner Classic Movies a Cartoon Network, tedy impérium, které neprodávalo pouze zprávy, ale i paměť, zábavu, sport a dětskou imaginaci. Koupil MGM/United Artists a s tím i obrovský filmový archiv, čímž se stal podivným strážcem hollywoodského hřbitova, který zároveň přemalovával staré filmy tak, že puristé sahali po čichací soli. A pak přišel Captain Planet, jeho ekologický kreslený prorok pro děti, protože Turner měl potřebu zachraňovat svět i v sobotu dopoledne mezi reklamami na cereálie.

Jeho filantropie nebyla dekorativní. V roce 1997 slíbil jednu miliardu dolarů na podporu OSN, což vedlo ke vzniku United Nations Foundation. Později spoluzaložil Nuclear Threat Initiative, angažoval se v ochraně přírody, vlastnil obrovské plochy půdy v USA a proslul také chovem bizonů. V tom všem byl stále týž paradox: kapitalista s apokalyptickou fantazií, miliardář, který se choval jako prorok hranice, muž kabelové televize, který chtěl chránit planetu před lidmi, jimž mezitím pomohl dát dálkové ovládání.

Byl také dítětem americké brutality. Jeho otec spáchal sebevraždu, Turner převzal rodinný billboardový byznys a postupně z něj vystřelil do televizního vesmíru. V americké mytologii se tomu říká podnikatelský příběh. Turner celý život působil jako člověk, který se bojí zůstat stát. Když nemohl dobýt další frekvenci, koupil ranč. Když nestačila kabelová televize, šel do OSN. Když nestačily zprávy, chtěl zachránit druhy, lesy, bizony, atomový mír a možná i vlastní obraz v zrcadle.

CNN byla kdysi symbolem budoucnosti; dnes je sama součástí mediální archeologie, i když stále žije a vysílá. Turnerův svět byl světem satelitů, kabelů, studií a moderátorů, tedy světem centralizované naléhavosti. Náš svět je rozpadlý na miliardy kapesních vysílaček, v nichž se každý tváří jako redakce a málokdo jako editor. Turner chtěl obejít staré brány. Dnešní chaos ukazuje, že brány sice často hlídali nudní vrátní, ale někdy také bránily tomu, aby do města vešlo úplně všechno najednou.

A přece by bylo nespravedlivé ho pohřbít jako otce mediální hysterie. Turner měl něco, co dnešní technologičtí oligarchové často jen imitují v drahých mikinách: skutečnou osobnost. Nebyl produktem focus group. Nebyl algoritmický asketa. Nebyl mužem, který by mluvil v nekonečných korporátních frázích o ekosystémech, škálování a komunitě, zatímco v zákulisí optimalizuje lidskou pozornost jako důl. Turner byl hlučný, marnivý, chaotický, směšný, grandiózní, ale lidský. Když mluvil o světě, člověk měl pocit, že ho chce buď vlastnit, nebo zachránit, a že si sám není jistý, která varianta právě převládá.

V posledních letech žil se stínem nemoci. Demence s Lewyho tělísky je krutý název pro krutou ironii v životě člověka, který vybudoval impérium okamžitého obrazu, paměti, zpráv, archivů a signálů. Muž, který přiměl svět, aby si pamatoval každou minutu, začal ztrácet vlastní kontinuitu. Už v roce 2018 o své diagnóze mluvil veřejně a s typickou směsí upřímnosti a neobratnosti.

Zemřel muž, který pochopil, že moderní svět nechce pouze vědět, co se stalo. Chce u toho být. Chce to vidět. Chce to slyšet. Chce mít pocit, že zpoždění je forma slepoty. Ted Turner nám tento pocit dal v televizní podobě, ještě předtím, než internet proměnil celou planetu v nekonečné studio bez režiséra.

Ted Turner změnil počasí. A my v něm pořád žijeme.