Za konec eura nemohou úsporná opatření

24. 6. 2012

Základním problémem eurozóny je samotný systém směnných kursů - fakt, že se evropské země nafixovaly na počáteční směnný kurs, tj. relativní ceny svých měn, a slíbily, že tento kurs nikdy nezmění. To obnášelo opravdu velkou sázku na to, že produktivita jejich ekonomik bude konvergovat - že Řekové (a další z těch, kterým teď říkáme "periferie") se vpodstatě budou více podobat Němcům. 

Alternativně, pokud by ekonomiky nekonvergovaly, implicitní předpoklad zněl, že se lidé přestěhují; řečtí dělníci odjedou do Německa a budou tam konvergovat k německé úrovni produktivity prací v továrnách a kancelářích. 

Je těžké říci, která verze konvergence byla méně realistická. 

Ve skutečnosti došlo k opaku. Rozdíl mezi německou a řeckou produktivitou (a produktivitami ostatních periferních zemí) se v minulé dekádě zvětšil. Ve výsledku Německo zaznamenalo velké přebytky na běžném účtu - což znamená, že vyváží více než dováží. 

Ostatní země včetně Řecka, Španělska, Portugalska a Irska měly na běžném účtu velké deficity; kupovaly ve světě (do značné míry právě v Německu - pozn. KD) více než prodávaly. Tyto deficity byly financovány přílivem kapitálu (včetně německého, ale také z jiných zemí). 

Teoreticky by tento příliv kapitálu měl periferní Evropě pomoci investovat, stát se produktivnější a "dohánět" Německo. V praxi ale příliv kapitálu ve formě půjček vytvořil patologie, které teď rozbouřily evropské trhy. 

V Řecku po sobě následující vlády příliš utrácely - a financovaly to půjčkami - když se snažily udržet popularitu a vyhrát volby. Není jasné, zda nová vláda jmenovaná ve středu po volbách z minulého víkendu dospěje k nějakému pokroku.

Řecko už přijalo významné množství fiskálních úsporných opatření. Teď potřebuje dospět k růstu. Dalším škrtáním v rozpočtu toho nedosáhne. "Strukturální reforma" - oblíbená fráze bandy G20 - vyžaduje ke své účinnosti spoustu času, zejména pokud v krátkodobé perspektivě zahrnuje propouštění. Přimíchání dalších evropských "infrastrukturních" půjček - například prostřednictvím Evropské investiční banky - sotva přinese větší změnu. Další půjčky tohoto typu by pravděpodobně byly vyplýtvány nebo ukradeny, jak se více a více lidí s konexemi připravuje na okamžik, kdy bude euro v Řecku nahrazeno nějakou formou drachmy. 

Ve Španělsku a Irsku byl příliv kapitálu ve formě půjček od prominentních bank napumpován do trhu s bydlením. Splasknutí této bubliny vedlo ke zmenšení reálných ekonomik a způsobilo pád všech bank, které sázely na půjčky realitním developerům a stavebním společnostem. Jejich problémy mají s fiskální politikou jen málo společného. 

Z hlediska konvenčních měřítek měly Itálie a Španělsko během boomu zodpovědnou fiskální politiku, ale hromadily velké potenciální zátěže ve formě nezodpovědných bankovních praktik. (Ty byly ovšem částečně umožněny právě levnými evropskými úvěry v rámci měnové politiky šité na míru výhradně Německu - pozn. KD.)

Když banky v Irsku padly, znamenalo to pro vládu fiskální kalamitu, především kvůli absenci daňových výnosů. Teprve se uvidí, zda se teď Irsko dokáže vrátit k růstu. 

Španělsko dosud potřebuje rekapitalizovat banky - vytvořit větší jmění náhradou za to, co bylo zničeno ztrátami - a co je nejdůležitější, musí také obnovit růst soukromého sektoru. Investoři oprávněně pochybují, že současná politika vede tímto směrem. 

V Portugalsku a Itálii je problémem dlouhodobý nedostatek růstu. Když se finanční trhy začaly k evropskému veřejnému dluhu chovat skepticky, tyto země musejí ukázat, že dokážou postupně začít růst - a snížit poměr dluhu k hrubému domácímu produktu (tedy něco, co se přibližně během poslední dekády nestalo). 

Fiskální úspory nepomohou, ale fiskální expanze toho patrně také mnoho nenadělá - ačkoliv pravděpodobně může na jedno nebo dvě čtvrtletí navýšit údaje objevující se v titulcích. Soukromý sektor potřebuje růst, nejlépe prostřednictvím exportu a účinnější konkurence vůči importu. 

Periferní Evropa může v principu provést "vnitřní devalvaci" formou propadu nominálních mezd a cen a tak se stát ve vztahu k Německu a dalším obchodním partnerům hyperkonkurenceschopnou. Pokud jde o praktické ekonomické výsledky, je těžké představit si něco méně pravděpodobného.  

Někteří politici stále naznačují, že mohou z příslovečného kouzelného klobouku vytáhnout králíka "plné evropské integrace". Co z toho vyplývá ohledně kvazipermanentních transferů z Německa do Řecka (a k dalším)? Kdo zaplatí záchranu bank? Co se stane se vším tím už teď mimořádně velkým vládním dluhem? A znamená to, že by teď měla celá Evropa přijmout fiskální politiku německého stylu?

Takové projekty jdou dokonce i za hranice za vlasy přitažených názorů, které nás dovedly k euru. "Evropa se integruje jedině tváří v tvář krizi" - tak zní poslední heslo eurohujerů. Možná, jenže krize mají sklon vymykat se kontrole - zejména pokud vyvolávají politickou odezvu. 

Nejpravděpodobněji dojde k tomu, že jak se přiblížíme k létu, Evropská centrální banka poskytne nějaké dodatečné "likviditní" půjčky, aby snížila výnosy z vládních dluhopisů. Měli bychom se obávat toho, jak dlouho může taková líbivá politika vydržet. Historicky vzato, srpen je na evropské krize mimořádně úrodným měsícem. 

Jak se tyto těžké časy budou blížit, někteří lidé budou napomínat vlády, aby podpořily trhy. Jenže pokud při financování značné části trvajícího rozpočtového deficitu a dluhové služby závisíte na kapitálových trzích, není tohle nic než prázdný bombast. 

Pokud jde o zadluženost veřejného sektoru, evropské vlády nikdy neměly strčit hlavy tak daleko do tlamy lva. Ale politici a mnozí další sami sebe přesvědčili, že se všichni budou přibližovat Německu. 

Periferní Evropa nikdy nebude vypadat jako Německo. Je čas čelit důsledkům tohoto faktu. 

Podrobnosti v angličtině: ZDE