Hra o budoucnost

18. 9. 2012 / Marek Řezanka

Celý problém má několik rovin. V té první lze uvažovat o tom, jakou politiku bude stát při vyrovnávání s církvemi aplikovat. Zda se vzhlédne ve francouzském či německém modelu (ani jeden tento stát nelze vinit z nedemokratičnosti), kdy církve nedisponují značnými majetky a nemají takový vliv na společnost, nebo v modelu italském, kdy je tomu naopak. Zásadní je tu jedno: Nikdo nemůže stát tlačit k tomu či onomu rozhodnutí, záleží na politické reprezentaci země, jakou cestu zvolí.

Další rovinou potom je, jak přistoupit ke konkrétnímu vládnímu návrhu zákona, který je jedním z možných způsobů řešení, ne však jediným, natož jediným správným.

Příznivci vládního zákona trvají na tom, že tento zákon vrací církvím to, co jim náleželo v roce 1948, že ani při převodu nemovitostí, ale ani při finančních reparacích nehrozí prolomení Benešových dekretů a že v žádném případě nemůže být řeč o nějakém "daru". Že okolnost, že "odškodnění" dostanou i církve, kterým v roce 1948 žádný majetek zabaven nebyl, je projevem ušlechtilosti církve katolické, která v rámci ekumenické dobrotivosti myslí na blaho ostatních církví. Odpůrci zákona v tomto počinu spatřují zástěrku pro katolickou církev, která získá enormní majetkový -- a tím pádem i mocenský vliv.

Jaká je tedy realita?

Inspirativní může být diskuse expředsedy mladých křesťanských demokratů, JUDr. Jakuba Kříže s odborným asistentem katedry občanské výchovy pedagogické fakulty v Brně a mluvčím za Hnutí za přímou demokracii (HzPD), PhDr. Milanem Valachem Ph.D. na půdě Debatního klubu.

Obešla se bez invektiv, vzájemného napadání -- a soustředila se na několik okruhů argumentů, jež je třeba brát v otázce vládní podoby "restitucí" v úvahu. Kromě právního hlediska zde hrají roli i pohledy historický, sociální či morální.

V první části se diskutující zaměřili na okolnost, zda má tato vláda legitimní mandát navržený zákon prosadit. Milan Valach poukazuje na skutečnost, že jedna z vládních stran, která je ostře proti této podobě restitucí, Věci veřejné, již vládní stranou není, přesto může být zákon jejími exposlanci schválen. Navíc tito poslanci vytvořili platformu s novým programem, o němž ale lidé v demokratických volbách nehlasovali a nepodpořili ho. Platforma LIDEM neprošla soutěží voleb a zákony, které jsou díky ní odhlasovány, zavánějí nelegitimitou.

Doktor Valach se kloní k názoru, že o podobě vyrovnání s církvemi by nemělo rozhodovat 101 poslaneckých hlasů, zvláště když některé z nich jsou problematické (např. hlas pana Béma, který po kauze OPEN CARD a zajímavých konverzacích s R. Janouškem příliš důvěry nebudí) -- a že by měli sami občané rozhodovat v referendu. Tuto variantu navrhuje i prezidentský kandidát M. Zeman.

Jakub Kříž protestuje proti tomu, že by vyrovnání s církvemi bylo aktem ryze politickým a odvolává se na stanovisko Ústavního soudu ČR, že je třeba otázku restitucí co nejdříve řešit. A že jediným řešením je to vládní.

Zde je potřeba poděkovat Právu (konečně po dlouhé sérii sobotních rozhovorů v režii provládních zastánců či přímo vládních činitelů se objevil jeden vyváženější rozhovor) za interview s P. Rychetským. Předseda Ústavního soudu ČR jednoznačně vyvrátil argument přívrženců vládní podoby restitucí, kteří se odvolávají právě na stanovisko soudu, který podle nich vládní pojetí "restitucí" posvětil. "Žádnému ústavnímu soudci, ani mně, nepřísluší hodnotit normu, která ještě není ani schválená z hlediska jejího případného konfliktu s ústavou. Ale v tomto případě je dobré říci, že odvolávání se na to, že tento zákon v této podobě musel být s ohledem na naši judikaturu přijat, není férové.

Náš judikát ohledně blokačního paragrafu říkal, že není možné, aby dvacet let byl součástí právního řádu paragraf, podle kterého s určitou částí majetku nelze disponovat, a je tudíž třeba nějaký zákon přijmout. V jakém rozsahu má být přijat, jestli má jít jen o naturální, nebo i finanční restituce, jak se mají vypočítávat, tak to v žádném případě Ústavní soud neřekl a ani nemohl."

Zásadní je i Rychetského stanovisko k možnému prolomení Benešových dekretů: "Oprávněný subjekt, tedy řád nebo konkrétní farnost, pokud jí bude majetek vydán, nebude přece mít důvod vyvolávat soudní spor. Žádný státní úředník se z tohoto hlediska přitom nemůže obrátit na Ústavní soud, protože stát je jediný subjekt, který nemá lidská práva a svobody. Takže k prolomení hranice může dojít nikoli proto, že to dikce zákona umožní, ale proto, že neexistuje žádný systém kontroly, a dojde-li k vydávání exekutivní cestou, pak se může vydat cokoli."

Samostatnou debatu potom představuje téma, zda církev byla za první republiky jednoznačným vlastníkem majetků, o nichž je nyní řeč, nebo zda měla pouze spoluvlastnická práva, jak poukazuje Milan Valach, který se vrací k pozemkovým reformám za první republiky a potom po skončení druhé světové války. Milan Valach zmiňuje, že církve byly za první republiky sice vypláceny, že ale nešlo o ceny tržní, ale dohodnuté a že ten vlastnický vztah byl komplikovanější, spíše měl podobu spoluvlastnictví. Důležitým je i fakt, že církev nemohla s majetkem nakládat, jak by chtěla, že zde byla stanovena jasná pravidla -- která by nyní padla.

Neméně důležitou je ale i filosofická debata nad úlohou církví v dnešních demokratických státech. Je žádoucím, abychom se vraceli k feudálnímu modelu se silnou rolí církví (a snad i šlechty, pak už jen najít nějakého toho panovníka, ani osvícený by být nemusel)? Chceme snad, aby církve -- hlavně tedy církev katolická významně ovlivňovala vzdělanost a sociální zabezpečení v naší společnosti? A je vůbec bohatá a mocensky silná katolická církev slučitelná s konceptem západoevropského typu demokracie? Tyto otázky nejsou nijak buřičskéi, naopak, jsou stěžejní v otázce rozhodování, kudy se chceme na začátku 21. století ubírat. Zvláště, hrozí-li reálně rozpad Evropské unie a přikláníme-li se politicky spíše k Rusku a Číně.

Milan Valach upozornil na nebezpečí silné katolické církve pro nedemokratičnost její organizační struktury. Zmínil například První vatikánský koncil svolaný Piem IX., který se tvrdě vymezil proti komunismu, socialismu i liberalismu.

V rozporu s demokratickými principy je dozajista "otázka neomylnosti". Koncilní učení je vyjádřeno ve dvou dokumentech, které jediné koncil před přerušením stihl schválit. Prvním je dogmatická konstituce o katolické víře Dei Fillius, druhým dogmatická konstituce o Kristově církvi Pastor aeternus.

"K dogmatům primátu a neomylnosti nakonec všichni biskupové (ať už hned či později) vyjádřili svůj souhlas. Proti rozhodnutí koncilu se však vzepřeli někteří němečtí teologové a snažili se získávat stoupence. Poté, co profesoři některých teologických fakult nezareagovali na výzvu biskupů, aby se podřídili dogmatu, byli exkomunikováni." (Zdroj: Wikipedie).

Gregory Baum k tomu mj. píše: "Když se v roce 1906 stal Jacques Maritain katolíkem, uvítal papežské odsouzení demokracie a připojil se ke konzervativnímu politickému hnutí L'Action française Charlese Maurrase. Poté, co Pius XI. toto hnutí v r. 1926 odsoudil, začal Maritain přehodnocovat své politické představy a vytvořil nakonec katolickou teorii zasazující se za demokracii, lidská práva a náboženský pluralismus... Návrat k monarchistické autoritě církvi škodí. Biskupové, inspirováni učením Druhého Vaticana, svolali diecézní nebo dokonce národní synody a povzbuzovali kněze a laiky, aby přemýšleli o evangeliu, nechali se vést Duchem a přinášeli své návrhy na znovuoživení církve. Synody proběhly; katolíci se s nadšením účastnili práce; byly vypracovány souhrnné zprávy o vypracovaných návrzích. Ale biskupové, kteří tato shromáždění zorganizovali, na ně nedbali. Poslechli Řím, a k lidem se obrátili zády. A nato se na mnoha místech lidé obrátili zády k úřední církvi."

Milan Valach se obává, že katolická církev se bude ubírat cestou autoritářství a nedemokratičnosti a proto před jejím mocenským vzestupem varuje. Upozorňuje na změnu oficiální rétoriky církve, kdy od umírněného tónu přechází k radikálnímu vymezení. Pokud by tomu tak bylo, tvrdí, že není rozdílu mezi totalitní formou komunismu a totalitní formou katolické organizace. A v takovém případě není zastáncem toho, aby katolická církev posílila svůj vliv ve společnosti a organizovala její život.

Dalším důležitým bodem k pochopení některých odpůrců vládní podoby církevních "restitucí" je dlouhodobý postoj humanisty a demokrata T. G. Masaryka, k němuž se řada z nich hlásí. Tito lidé jsou frustrováni okolností, nakolik je Masarykův odkaz pošlapáván a znevažován. Jsou deprivováni z posilování fašistických tendencí ve společnosti.

Dne 14. září jsme si připomněli 75 let výročí od úmrtí T. G. Masaryka.

"V roce 1904 se Masaryk dostal do konfliktu s představiteli katolických katechetů. Katechety (středoškolské učitele náboženství) Masaryk obvinil z toho, že jsou státními denuncianty. Katecheti podali na Masaryka společnou žalobu, v lednu podepsalo žalobu asi deset katechetů, v dubnu jich bylo již přes tři sta. Proces, který byl proti Masarykovi veden, stál Masaryka hodně sil. Přesto Masaryk v tomto dramatickém období dokázal vědecky pracovat. Publikoval zejména sociologické statě v časopise Zeitschrift für Sozialwissenschaft. V roce 1905 publikoval v jednom roce dokonce 14 statí a recenzí, což je obdivuhodné, neboť tento časopis patřil k těm nejprestižnějším. Publikovali v něm vědci jako E. Durkheim či G. Simmel nebo O. Spann.

Proces s katechety Masaryk vyhrál. Soud shledal, že urážka musí být ad personam, aby poškodila konkrétního člověka. Urazit na cti nelze celý stav. Proto Masaryk nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu urážky na cti. O tuto právní interpretaci se postaral Dr. Nejedlý, Masarykův právník a elitní pražský advokát... Masaryk tedy hájí stanovisko: Nikoliv Hus nebo církev, nýbrž Hus, církev, národ a demokracie patří k sobě. Diskuzi o Husovi rozvinul nejen Masaryk, ale také zástupci liberálního tábora. Mezi jinými právě zmiňovaný redaktor listu Volná myšlenka, redaktor Ladislav Kunte. V Čase na toto téma publikoval několik důležitých článků a pronesl několik přednášek v politickém klubu na téma náboženství a národ. Z nich potom čerpal svoji argumentaci... Katolicizmus, který Masaryk kritizoval v jeho projevech, spočíval na kolizi základních demokratických a teokratických principů. Masaryk prosazoval myšlenku humanitních ideálů v konfrontaci s klerikálním zájmem. Humanitní ideály však podle Masaryka mají morálně-náboženskou povahu." (Citováno z: Daniel Tóth: Masarykův vztah k náboženství a církvi, 2001)

Masarykův odkaz je navíc patrný i z následujícího výroku: "Neváhej a neboj se prosazovat svůj názor a přesvědčení, pokud jsi upřímně přesvědčen o jeho správnosti.

Kdo se však hlásí ke křesťanství, ten nikdy nesmí hlásat nenávist! Je nutno vynaložit velmi mnoho úsilí na odpolitizování církve, která tou­ží získat co největší hospodářskou i politickou moc. Církve se však nedo­vedou zříci odpolitizování, stejně jako majetku. Neustále usilují o svou ztracenou moc." (Zdroj: ZDE)

Vážným argumentem morálním je i selhání katolických špiček v období fašismu a nacismu, kdy jak M. Valach správně zmiňuje, existuje řada dokumentů a fotodokumentace, které dokazují, jak čelní představitelé katolické církve s fašisty a nacisty spolupracovali, vítali je a podporovali. Na pováženou je spolupráce některých představitelů církve s elitářským režimem po roce 1948.

Pokud se přívrženci stávající podoby vládního zákona o církevních restitucích k osočování svých odpůrců z antisemitismu (že nepřejí židovské církvi majetek), měli by se zamyslit nad svou vlastní historií, např. nad Pašijovými hrami, kde jsou z Ježíšovy smrti viněni všichni židé. V historii se často inklinovalo k "přijetí věčné viny vztahující se na celou rasu".

Snahy po bagatelizaci a znevěrohodnění argumentů odpůrců stávající podoby církevních restitucí jsou četné, ale bohužel klamné. Jako například v případě blogu Ivo Cermana, který se snaží napadnout tři hlavní protiargumenty (historický, právnický a morální) a spojuje je se jmény Babáka, Paroubka a Tejce.

Jak již bylo popsáno výše, z právního hlediska zde minimálně hrozí prolomení Benešových dekretů a plnohodnotné vlastnictví církve za první republiky má četné trhliny. Historicky nepopiratelným faktem pak je, že církev získávala majetek často na základě křivd, na základě inkvizičních procesů a autodafé a že na vrcholu své moci se její představitelé dopouštěly řady zločinů. S tím pak souvisí morální argument, proč udržovat katolickou církev slabou a finančně závislou na státu.

Je zde však ještě jeden závažný argument, a to argument sociální. Po staletí se zde bojovalo za sociální práva lidí, úpravy v zákonících práce byly vykupovány krví. Dnes se těchto vydobytých svobod lacino vzdáváme. Prezident Klaus vyzývá církve, aby destruovaly sociální stát, který by mohl být nahrazen rolí církve. Ta by se již postarala o nový výklad dějin ve školách a její vliv na dění ve společnosti by nás posunul hodně před rok 1948.

Zkusme proto v debatě o "církevních restitucích" pokračovat, nedejme se odradit útočným tónem Duky, Graubnera a jim podobných a nehleďme s despektem na názory odpůrců "restitucí" s tím, že katolická církev je "neomylnou". Samozřejmě že není. Uvažujme sami za sebe a buďme zodpovědnými sami sobě. Nehraje se o nic menšího než o naši budoucnost.