"Tomu nerozumím! No, opravdu tomu nerozumím! Měli jsme takovou krásnou armádu. Ať si říká, kdo chce, co chce, byla to nejkrásnější armáda na světě! A co s ní udělali? Poslali ji do války!"

Krátce po skončení první světové války a rozpadu monarchie koloval po Vídni tento vtip hraběte Bobbyho.

Tento vtip objasňuje svou absurditou pošetilost politiky, která nahlíží na válku jako na legitimní politický prostředek, ba dokonce jako na náhradu politiky, přičemž ji vnímá jako naprostou katastrofu. Katastrofa, která začala v létě roku 1914 sarajevským atentátem, skončila až pádem Berlínské zdi v listopadu roku 1989.

Jednalo se o nepřetržitou smršť ismů: imperialismus -- nacionalismus -- revanšismus -- fašismus -- národní socialismus -- bolševismus -- stalinismus. To vše často propleteno takřka historickou konstantou antisemitismu, jehož realizace v praxi dosáhla nevídaného vrcholu v holocaustu. Průmyslové vyvražďování milionů lidí mělo co do činění -- nehledě na monstróznost tohoto zločinu -- také se zkušenostmi z první světové války, s její novou masovou technikou násilí, od kulometů přes tanky až po jedovatý plyn. To zažil i svobodník Adolf Hitler.

Avšak právo na sebeurčení národů, které po skončení války vyhlásil americký prezident Woodrow Wilson, se prokázalo bez ohledu na to, jak dobře bylo míněno, jako nástroj nezpůsobilý pro řešení národnostních konfliktů. To prokázaly již mírové smlouvy s Rakouskem a Maďarskem. V případě Maďarska, které ztratilo dvě třetiny svého území a tři miliony etnických Maďarů, se projevuje až dodnes a objasňuje alespoň částečně nacionalistickou renesanci za Viktora Orbána.

Založení EU se vrací přímo ke zkušenostem z druhé světové války. Ve skutečnosti je ale poučením zakotveným v hodnotách, pravidlech a institucích vycházejících z příčin "Velké války" (1914 - 1918) a toho, co následovalo. To znamená řešení konfliktů prostřednictvím vyvážení zájmů a solidarity a nikoliv násilím. Toho nelze dosáhnout bez alespoň částečného zřeknutí se národní suverenity.

Zdroj: ZDE