19. 12. 2013 / Miroslav Polreich
V Kyjevě jsou protesty -- nepokoje. Jistě mají svůj důvod i pozadí. Je dobře je znát a rozumět jim. Jsou legitimní stejně jako ne tak dávná milionová demonstrace v Tel Avivu, která měla sociální podtext. Zde však jde, jak jsme uvědomováni, o politické a vpravdě revoluční motivy, svržení vlády prezidenta a v podstatě o změnu dosavadní politické orientace.
To pro nás nutně předpokládá podrobnější znalost motivů a pozadí a hlavně uvážlivý rozbor a závěry. Náš společenský ale i osobní přístup je formován těmito fakty, které se nám snaží zprostředkovat media. Máme jich celou škálu, ale veřejnoprávní jsou posuzována a také obecně přijímána s větší důvěrou s tím, že mocenské, ale i zájmové osobní vlivy jsou přece jenom pod jistou kontrolou, vlastní i systémovou. Tak je nastaven i jistý mechanismus, který nelze srovnávat s cenzurními zásahy z doby naší vysněné prvé republiky ani s dobou totality. A přece se vloudilo a vžilo do označení naší mediální scény prezidentské označení "žumpa". To není o bulváru, ten vlastně ani neznám a ani mě to nevadí. Chci být ale člověkem informovaným o věcech, které mají jistou společenskou váhu. A bohužel nejsem.
Vraťme se ale na Ukrajinu. Je to země velmi složitá ve své historii, kultuře, náboženském zaměření ale i geografickém zařazení. Bylo by jistě možno zdůraznit i politicko ekonomický transfer a tím si odpovědět na komplexní složitost země. Prošla jakýmsi "oranžovým" procesem i nakonec stabilizační formou cestou několika voleb. Málokterá země vyžaduje, i vzhledem ke své politické váze více porozumění, pochopení, tolerance a předně klidu. Politicky a ideově v současném multipolárním a globalizovaném světě by to nemusel být problém a skutečná starost by se mohla soustředit na otázky ekonomické a sociální, prostě humanitární.
Bohužel není tomu tak. Existují skupinové, dokonce nacionální zájmy vedoucí ke zdůraznění jisté dvojakosti této země. Myslím, že není nutno dále a znovu tyto rozdíly definovat. Všichni je dobře známe, stejně jako představitelé EU, Německa, USA i Ruska. A přece do davu na náměstí se zamíchá německý ministr zahraničních věcí (aby podpořil svržení vlády (?) jakoby proruské), místo aby vysvětlil proč postavili právě s Ruskem a dokonce bez EU ropovod pod Baltem, aby se asi vyhnuli právě té Ukrajině, a nebylo to jistě jen kvůli tranzitním poplatkům. Nebyl na náměstí ale sám, i zástupci EU se přidali, aby po jisté a marné době začínali uklidňovat situaci a hledat řešení. Jiná cesta nakonec není a proto musili změnit přístup. Prostě bublina splaskla -- buďme střízliví.
Vraťme se ale k závažné otázce a to je mediální pokrytí právě v českém prostředí. Charakterizovala se celá situace jako revoluce (cíle jsem uvedl výše) , hledalo se násilí, nejraději na vládní straně. K tomu dobře sloužili komentátoři z České televize i Českého rozhlasu (Pazderka, Dorazím) a plnili zadání (koho?) vedoucí k nenávisti. To nestačilo, nutně se připojil o hodině 22té pan Veselovský, který, když jeho host, ředitel Ústavu mezinárodních vztahů zasvěceně a střízlivě hodnotil situaci na Ukrajině, dokonce s předpovědí ukončení a umírněného výsledku, byl ostře až hrubě atakován pod nadějnou vidinou války, ke které Veselovský své dotazy směřoval. Asi si dotazovaný uzavřel vstup do medií, pokud tam bude převládat rusofobie Husákovských a Jakešových pohrobků, jako bychom si toho koncem osmdesátých let neužili dost. Na vylepšení "informovanosti" si tento redaktor příště pozval dámu ze Svobodné Evropy, asi s jemu vlastní a naivní domněnkou, že tato instituce zaručuje objektivitu. Stále v našich mediích převládá zásada, že konflikt, či válka (jakákoliv, tedy i občanská) je to z čeho media žijí. Myslím, že my už bychom ale měli vědět, že ve válce prvně umírá pravda a právě novináři jsou její hrobaři.
Připomeňme si Sýrii, kde se fandilo jednoznačně povstalcům, aniž bychom chtěli vědět kdo to je a koho představují. Pak se představili sami, a i "západní" podporovatelé nyní museli dát ruce pryč. Vzpomeňme na články, že bombardování Asada začne v úterý nebo možná ve čtvrtek. Hlavně že poteče krev. Po delším, ale nakonec úspěšném váhání došlo k hledání cesty dorozuměním. Je škoda, že Česká republika jako zástupce USA v Damašku, zůstala pasivní a pro tuto cestu neudělala nic, i když k tomu měla mandát.
Zcela nedávno v mediích byl vyzdvihován i problém Iránu. Neřekl bych, že oprávněně, ale pamatuji se, jak oslavně jsme vítali rozhodování, statečného Izraele, že provede nálety na atomová zařízení v Iránu spolu v USA (Charta OSN nám nepadala na váhu). USA odmítly spoluúčast, tak by měl svět zachránil Izrael sám, ale ani to na rozdíl od naších medii nenašlo pochopení u USA. A najednou tu máme konferenci v Ženevě, jistou dohodu a tak si naše media pozvala raději jejich pravidelnou komentátorku Irenku K. a ta poučila český národ, že to nic není, napětí zůstává, protože Iráncům se stejně nemůže věřit. Bohužel opět to našim mediím nevyšlo. Světe div se, dokonce i v Izraeli se mění politický přístup a prezident Šimon Peres klidně prohlásil, že nemá problém se setkat s iránským prezidentem Hassanem Rouhanim. Není třeba mnoho co dodávat.
Myslím, že to je správná cesta k dorozumění. Bohužel uvedené příklady z nedávné doby zařazují naše nezodpovědná media do oblasti podporovatele nenávisti a nepřátelství. Existují sice instituce, které mají sledovat žurnalistickou etiku, ale pokud jde o válku a v podstatě její podněcování, tak to nikomu, ani jim, nevadí.
Československo, již komunistické, (to se nyní moc neuvádí) pomohlo Izraeli v těžkých dobách v letech 1948 -- 49, když šlo o jeho samotnou existenci dodávkami zbraní a výcvikem pilotů. Dnes je doba, kdy může opět aktivně pomoci při zprostředkování mírového řešení či apelování na ně v jiné a nyní podstatně se měnící atmosféře. To zvláště za situace, kdy Izrael ve své, již dlouhé novodobé historii stojí poprvé osamocen. Je třeba i uvést, že další válka v oblasti již nehrozí a stejná situace existuje i v případných teroristických akcích. Nic nebrání k vrácení se znovu k plnění rezoluce OSN z let 1967.
Téma úvahy nás od Ukrajiny dovedlo k hlubokému problému celkové naší mediální scény a to je také o nás samotných.
Diskuse