Švédsko stvrzuje neutralitu. Program znovuvybudování obranných kapacit si vyžádá patnáct let.

28. 11. 2014 / Karel Dolejší

čas čtení 5 minut

Jan Wickbom ZDE nastiňuje aktualizovanou koncepci švédské obranné politiky. Má být založena na "všelidové" obraně v případě napadení země. Švédsko nemá nepřítele, nehodlá se zapojovat do boje mezi Východem a Západem; ale bude-li napadeno, bude se bránit. Pravidelná armáda přitom coby "tvrdé jádro" slouží k pohotové obraně ohrožených částí území, mobilizace má zajistit pokračování ozbrojeného odporu po dostatečně dlouhou dobu. Obnova systému národní obrany v minulých letech zredukovaného na minimum si ovšem vyžádá patnáct let.

Již z toho co stojí v perexu je zřejmé, že se Švédsko definitivně přestalo zabývat úvahami o členství v NATO. Základní principy výlučně obranné politiky stavěné do protikladu s bezpečnostní politikou vojenských bloků, důraz na to, že vlastní ozbrojené síly nesou za obranu výlučnou odpovědnost, i koncepce "všelidové" války postavená do kontrastu ke koncepci manévrového boje jasně ukazují, že švédské ozbrojené síly budou v mnoha oblastech s NATO nekompatibilní - často nepochybně záměrně.

Proti trendu v NATO jde důraz na povinnou vojenskou službu vyvolaný faktem, že nelze dopředu určit těžiště budoucího útoku a usiluje se tedy o to, aby bylo k dispozici co nejvíce vojenských jednotek; nebo důraz na podporu vlastního obranného průmyslu. Na druhé straně, jakkoliv se výslovně stanoví, že ozbrojené síly budou bránit pokusům využít švédské území k válečným operacím ze strany kterékoliv cizí mocnosti, je také jasně řečeno, že v současnosti se úsilí soustředí na zabránění snaze Ruska obsadit část nebo celé území Švédska, dosti pravděpodobně při současném útoku na Finsko. Cílem obrany není dosáhnout nemyslitelné porážky výrazně silnějšího nepřítele, ale klást mu vytrvalý, udržitelný odpor.

***

Koncepce zdůrazňující "staromódně" jednotu obyvatelstva připraveného k vojenské službě sice výrazně protiřečí trendům k profesionalizaci charakteristickým pro NATO nejpozději od konce války ve Vietnamu, v současnosti a ve specifických podmínkách potenciálního ohrožení však může být přesto adekvátní, ačkoliv bojeschopnost braneckých útvarů zůstane omezená.

Proč je tomu tak lze pochopit z analýzy ruské informační kampaně proti Ukrajině, kterou zpracovalo StratCom Centre of Excellence NATO ZDE.

Studie ukazuje, že prvotním cílem Moskvy je ve stopách klasického doporučení Sun-c´ útok na záměry a vůli protivníka vedený prostředky informační války, zatímco konvenční jednotky mají teprve sekundární význam. Principy tohoto typu války rozpracoval náčelník generálního štábu Valerij Gerasimov zhruba rok před ukrajinskou krizí v článku pro Vojenno-promyšlennyj kurjer.

Dále je tu narativ založený na historické paměti. Připomíná se ruské impérium, II. světová válka, oběti nacismu, moc a kolaps SSSR, spíše než konkrétní projekt zaměřený do budoucnosti.

Krize na Ukrajině je také důsledkem dlouhodobé ruské strategie a ukazuje se, že včasná detekce a analýza elementů v ruském narativu signalizujících možnou agresi mají kritický význam.

Role rusky mluvících obyvatel v zahraničí je také kritická, zejména v případě zemí v těsném sousedství. (Samozřejmě není vyloučena modifikace podle místních podmínek. Ruské menšiny v Norsku nebo Finsku nemusejí být příliš početné, ale naléhavost a apel jsou nyní založeny na citlivém a dobře načasovaném zdůraznění kauzy "juvenilního teroru".)

Ačkoliv ruská (dez)informační kampaň dokáže účinně oslovovat kulturně sourodé obyvatelstvo ruského původu a částečně také obyvatele východoevropských zemí, na západě Ukrajiny, v NATO a EU vesměs působí kontraproduktivně.

K odvedení pozornosti a získání času je využíváno klamu. Přešetření a vyvrácení falešných zpráv, různých verzí událostí a konspiračních teorií rapidně produkovaných ruským státním propagandistickým aparátem vyžaduje mnoho času a zdrojů.

Na druhé straně platí, že dezinformace v průběhu času erodují, jak vycházejí najevo fakta a důkazy.

Z uvedeného je zřejmé, že konvenční důraz na "kinetickou" kapacitu vyskytující se v teoretických úvahách v rámci NATO je v konfrontaci s tímto typem ohrožení nedostatečný a dokonce zavádějící. Nemůže jít o to disponovat malou profesionální armádou oddělenou od zbytku společnosti, který sám "válku neřeší". Prvním úkolem je udržet a zachovat vůli a odhodlání k odporu vůči útočníkovi bez ohledu na propagandistickou masáž protistrany. Bojová kapacita armády je teprve sekundární.

***

Nová švédská obranná koncepce se s výzvou ruské "hybridní války" vyrovnává adekvátně, naopak koncepce NATO zděděné z období studené války jsou výrazně zranitelnější.

0
Vytisknout
8339

Diskuse

Obsah vydání | 2. 12. 2014