Zdání volby

3. 12. 2015 / Štěpán Cháb, Ivo Barteček

Vhozením hlasu do volební urny si lidé vytváří elitu. Prvořadé, kteří pak shlížejí na tu lůzu pod nohama jako na ovády. Na obtěžující bzučící zmetky, které je potřeba tolerovat, protože… ehm… prvořadé živí, přiživují, vykrmují, dávají jim krev do oběživa své kariéry. Dávají jim moc nad sebou samými. Dávají jim do rukou bič a nastavují holá záda. Za každý hlas rozeřve se nad státem švihnutí biče. Lehni, vykaž činnost, zaplať daně, dej mi to, co je moje a moje je všechno. Zákony se mění. Lidé zůstávají stejní. Jen bič je sofistikovanější, nerozdírá kůži, nedere se škárou k masu, rozdírá celý osud člověka. Ničí potenciál, požírá budoucnost, tím, že ji přednastavuje. Lehni, štěkni, kousni, chcípni. Vůle všech lidí nejde vyjádřit jednou za čtyři roky. O všech důležitých otázkách mají rozhodnout právě lidé, nikoliv ideoví hráči politiky.

Před lidstvem leží nástroj skutečné demokracie. Dává se k dispozici. Je volný a svolný. Přesto se jako u pitomečků čeká, až vláda padne nebo doslouží. Pak, jako ta okopanina, se lidé odkutálí do volebních místností a hadrově si odvolí. Vyjeví svou vůli. Chtěl bych, aby tu nevládli tito, proto volím tyto, ač vím, že volím hajzle a kriple, jejichž kvalita je pouze v zaplétání oprátky.

Před lidmi leží nástroj skutečné demokracie, který by šel ze dne na den nastartovat, a tím je internet. Spojuje, dává možnosti nejen pro volbu, ale i pro získání informací. Internet by dal lidem do rukou moc, kdyby nebyl využíván jen pro obchodně pornografickou propagaci zmaru a hloupnutí. Internet by mohl dát veřejnosti pod dohled veškeré finance, které protékají státem. Dal by lidem možnost starat se o vlastní osud a tím ten osud získat zpět do svých rukou.

A přesto se plní dál nesmyslné sny volených, kteří jednou za čtyři roky zažijí obrodu voleb, protože se přeci nevolí pro něco, ale vždycky proti něčemu. A to není volba, to je útěk před možnými důsledky vlastní zodpovědnosti.

Jaká by byla vůle lidí při požadavku církve na tučný příspěvek do zpovědnice, jemuž se zažil výsměšný název navrácení majetku… restituce? Opravdu bychom na sebe ušili tak přísný a nespravedlivý bič exekučních zákonů? Nechali bychom se uplatit a prodali bychom pod cenou celý průmysl republiky? Jak uplatit deset milionů lidí? Jeden, to není problém. Deset milionů se uplatit nedá, leda příznivými a prospěšnými projekty. Ale to by pak nebyl úplatek, ale služba. A služba, prosím, má být odměněna. Ovšem volení zástupci, jichž je pouhých 200, těm se to sypou úplatky, těm se to kšeftuje s krví národa. A všichni po čtyřech letech destrukce povstaneme ne proto, abychom tu sběř vyhnali, ale abychom brblajíce, přehodili otěže k dalším parazitickým formám existence.

Internet nabízí možnost a prostor pro spojení lidí pro vyšší myšlenku, pro politiku, která bude pracovat pro všeobecné blaho, nikoliv pro potěšení několika omylem dosazených. Máme možnost, ale nevyužíváme ji. Což je jen pro naši škodu. Jen my na tom tratíme. Jen my jsme kvůli tomu tlučeni.

Jak směšné je to jejich třepotání se nad smysluplností, nad smyslností, volebních výsledků. Sedm procent účasti! Sedm procent voličů! Prezident křičí, že by se měla zavést povinná účast. Vždyť je to výsměch. Ano, je to výsměch. Sedm procent voličů ovlivnilo chod celého státu. Jaký nonsens. I kdyby přišel k volbám jeden jediný člověk, je výsledek platný. Když lidé mají chodit k volbám, které nic neřeknou. Které se jen svezou na pocitech nechtění, nikoliv volby, proč by k nim chodili? Garantovat občanům obyčejnou galantnost? Lovit ekonomicky chromé, rachitické občany metodou exoparazitů? Jako klíšťata, přisáti k občanovi, po něm chtějí volbu, kterou metodou a jak intenzivně si přeje, si představuje, že bude vysát. Proč prostě nepostříkat postižené místo dezinfekcí a parazita jednoduše nevykroutit a nespálit, nerozmačkat, nezahubit?

Má smysl demokracie, při které je občan jen mlčícím pozorovatelem? Vždyť je to postavené na hlavu. Dobrá, nikoliv mlčícím, ale brblajícím, ovšem účinnost je stejně jako u předchozí varianty dokonale nulová. Pokud v takovém systému chceme žít, nazývejme ho alespoň pravým jménem. Nežijeme v demokracii, ale v jakési uvolněnější kleci oligarchie, plutokracie, pod diktátem mocných a bezectných. Výsměch vší vůle lidí.