Od neobjektivity k omezení svobody vyjádření

18. 3. 2016 / Peter Wagner

Vyjadřující se osoby: "[...] velice nízké bylo zastoupení expertů na témata migrace a integrace (na obou stanicích cca 1%)"

Příčiny krize, návrhy řešení: "... otázky situace v zemích původu [byly] výrazně upozaděny."

Obraz uprchlíka: "V relativně malé míře byli uprchlíci prezentováni jako oběti tragických událostí." Převažoval pohled předmětu administrativních a bezpečnostních opatření a příjemce pomocí.

Jazyk: Často využívanými metaforami byly metafora povodně a metafora honu, tzn. buď mohutného podmětu anbo předmětu aktivity jiných, nikoli jako individuálně jednající osobnost.

Zpráva shrnuje: "Takto prezentované zpravodajství v divácích mohlo vyvolat pocit ohrožení a zvýšenou poptávku po krátkodobých a silových řešeních problému. Potlačení humanitárního hlediska a nedostatečná pozornost věnovaná kritické situace v zemích původu mohly divákům odebrat či výrazně omezit možnost soucitu s lidmi na útěku."

Předmětem analýzy pochopitelně nebyla motivace takovéhoto směřování. Z analýzy vyplývá, že veřejnoprávní "Události" se málo lišily od soukromých "Televizních novin" televize Nová. Proto lze předpokládat, že i motivace bude srovnatelná. Z čeho pramení výše konstatovaný způsob prezentace? Z toho, že výsledný obraz uprchlíka odpovídá obrazu redakce? Anebo obrazu předepsanému vedením? Obrazu očekávanému u diváka? Očekávanému podle ceho, podle domnění rozhodujících, anebo v návaznosti na nějakou studii?

V pořadu Otázky Václava Moravce ze 13.3.2016 se teď vyjádřil jeho tvůrce a ikona Václav Moravec. Milan Chovanec a Matěj Stropnický se během diskuze shodli v tom, že na veřejnosti existuje příkrý rozpor mezi povedenou integrací předchozích imigrací a obecnou skepsí, co se týká integračních schopností společnosti. Matěj Stropnický vytkl Ministerstvu vnitra, že podceňuje význam pozitivních příkladů.

Ministr vnitra nevidí tuto povinnost na straně státu, ale u médií: "Od toho máme rozhlas, od toho máme televizi. To jsou ty, které přinášejí ty pozitivní příklady. Ty my rádi ukážeme."

Václav Moravec se ohrazuje: "Pane ministře. Ty, když to pak udělají, tak to jsou sluníčkáři, kteří čelí náladám extremistů, ať zleva nebo zprava."

Nelze vzít výrok jednoho (významného) činitele jednoho média v určité situaci jako důkaz pro stav české mediální scény. Také je třeba říci, že společenská atmosféra byla od samého začátku průběžně doprovázena a spoluvytvářena ve velké míře televizním zpravodajstvím, takže máme co dělat s fenoménem slepice a vajíčka. Nicméně na rozdíl od "veřejnosti", zvláště od účastníků internetových fórů, bylo zpravodajství dílem malé skupiny jedinců, kteří měli možnost zamyslet si nad výběrem a obsahem toho kterého sdělení. Proto je nepředstavitelné, že by se otázka strachu z obvinění z naivitivity během příprav vstupů nevyskytovala. Takto bývá častován každý novinář, který se vyjádří byť jen v aspektech pozitivně o uprchlících. Proto by aktéři měli mít minimálně vlastní představu, do jaké míry Václavem Moravcem vyslovená příčina mohla hrát roli při tvorbě zpravodajství či nikoliv.

Ze studie vyplývá jistá neobjektivita zacházení s předmětem. Ovšem pokud by strach z výtky z naivity opravdu byl hlavním hybatelem nezávislých českých médií v této oblasti - a ze zkušeností s diskusemi na toto téma se nelze z tomu divit - nejde už jen o profesní přešlap. Když se redaktoři bojí prezentovat skutečnost, jaká je, jsme v ohrožení demokracie o obrovský krok dál.