Vánoční čtení:
Památník a Gagarin
22. 12. 2017 / Ivan Jemelka
Sešity jsou světle zelený. Takovou barvu maj zralý olivy nebo opuncie, ale ty tady nikdo neviděl. Alespoň ne někdo ze II. A základní devítiletý školy v Masný ulici. Tak nanejvejš pomeranče na Vánoce. Každej, kdo odevzdal úkol, teď dostane tenhle zelenej sešit, na kterým je jeho dětským písmem napsáno jeho jméno a příjmení a nad ním: Český jazyk.
Službu má Kratochvíl. Malej hubenej kluk, rychlej jako mungo, kterej vobčas mívá takový divný křeče. Kratochvíl lítá po třídě a hází sešity na lavice. Na ty nový. Na ty, co jsou k sobě přidělaný černejma trubkama jako žebra nějaký kostry a maj sklápěcí sedadla. Vopírá se vo lavici vzadu. Ten, komu přistane sešit na lavici, se do něj dívá, ale tak, aby vostatní neviděli. Soudružka úkol nevoznámkovala. Voznačila chyby červenou značkou, co vypadá jako dva knedlíky napíchnutý na vidličce a podepsala se K s tečkou. Soudružka se jmenuje Křepelová. Je vysoká, štíhlá a hezká, jako ta z plakátu v tělocvičně. Učí je zpívat takový ty nový písničky, a když je zpívaj, málem u toho brečí.
„Fuj!“ Kratochvíl chytá další sešit dvěma prstama za růžek a hází ho přes půl třídy. Dopadá mezi zadní lavice. Někdo se dívá, někdo ne. Křepelová to vidí, ale je zticha. Vstává vysoká holka s dlouhejma černejma vlasama, v jednoduchejch modrejch šatech pod kolena. Její kůže je šedohnědá. Kůra bezu má takovou barvu. Ve vobličeji má nějakou vyrážku.
Na sešitě, pro kterej se shejbá, stojí Eva Horvátová. Jde s ním zpátky k lavici, votvírá tašku a hází ho tam. Křepelová stáhne pusu a jde k ní. Horvátová sedí sama v poslední lavici.
„Ty se nepodíváš, jak jsi napsala úkol?“ ptá se Křepelová. Tón nevěstí nic dobrýho.
Horvátová zírá na lavici, do který někdo vyryl klíčem kosočtverec, udělal k němu šipku a napsal Horvátová.
„Ne, protože ty víš, že si ho neudělala,“ voznamuje Křepelová.
Horvátová dál čučí na ten kosočtverec a Křepelová udělá ještě dva kroky k ní a ptá se, proč nedělá úkoly, ale Horvátová pořád nic. Křepelová jí teda nařídí, aby za ní po hodině přišla, a jde zase zpátky k tabuli. Je to taková ta, co vypadá jako kladka, kterou tahaj zedníci na střechu kýble. Jenže tady na laně visej dvě tabule. Když jedna jede nahoru, druhá jde dolů. Křepelová na jednu píše vybraný slova po L.
Horvátová vidí, že Adamová posílá Rejhonovi památník. Štouchá rohem památníku do zad Novotnou, která sedí před ní, a šeptá: Rejhon. A takhle památník putuje až k Rejhonovi, krerej sedí v první lavici u okna s Kratochvílem. Adamová má černý mikádo, je tmavá jako vlašský vořechy, má jiskřivý modrý voči a souměrnou štíhlou postavičku. Nosí věci z Tuzexu a všichni jsou do ní zamilovaný. I Křepelová. Horvátová jí nenávidí. Adamová je trochu, jakoby se jí posmíval vlastní vobraz v zrcadle. Skrze ni nenávidí sebe.
Horvátová má taky památník. Všechny stránky jsou ale prázdný. Byla blbá a hrozně ho chtěla. Tak jí ho ségra koupila. Jakoby památník moh něco vyřešit. Teď neví, co s nim. Mohla ho jako ztratit, ale ségra by jí koupila novej. Ségra furt chtěla vědět, jestli jí tam už něco nakreslili nebo napsali. Matka a otec taky. I bráchové. Sou zvědavý, protože oni na zetdéešku nechoděj. Když přijde některej strejda nebo teta, hned musí přinýst památník. Alespoň první stránku si prohlížej. Ségra vystříhla z nějakýho pohledu Hradčany a z Vlasty československou vlajku a nalepila to tam. Pod tím nakreslila pastelkama jako školu v Masný a jejich dům v Týnský. Pokaždý, když někdo přijde, tak na to koukaj, jakoby votamtud měl vylízt prezident a říct něco důležitýho.
Po hodině na ní Křepelová čeká u dveří a vede jí do sborovny. Je tam dlouhej stůl. Seděj tam jiný soudružky, který zná, že maj službu na chodbě. Všechny se na ni podívaj, ale tak, jakoby se pokadila nebo tak něco. Křepelová ji staví k voknu. „Proč nepíšeš úkoly?“ Ptá se. Nešeptá, ale mluví potichu, že to slyší jenom Hortvátová. Kouká z toho vokna. Vo voknech naproti visej záclony nebo rolety. Chodník dole je prázdnej a kolem louže poskakujou vrabci. Všichni jsou v práci.
„Horvátová!“
Trhá sebou a zírá na soudružku. Křepelová má zlatý vlasy a je krásná. Horvátová úplně cepení touhou, aby jí objala. Nedokáže se tomu ubránit. Rychle uhýbá pohledem zpátky k voknu.
„Horvátová!“ Soudružky u stolu k nim otáčejí hlavy. „Ty dobře víš, že jsi jediná na této škole. A taky víš proč. Víš to?“
Horvátová přikývne a pořád kouká na tu louži a vrabčáky, jakoby se tak dalo zdrhnout.
„Já nedělám mezi žáky žádné rozdíly. Všichni jsme si rovni a musíme si vzájemně pomáhat, abychom společně něco dokázali, co bude dobré pro všechny. Proč se nechceš zapojit? Proč neděláš úkoly?“
Horvátová se donutí k ní votočit a úplně to s ní zalomcuje, jak chce, aby na ní soudružka šáhla.
„Horvátová?“
„Já budu,“ vysouká ze sebe Horvátová.
„Co budeš? Odpovídáme celou větou.“
„Budu dělat úkoly.“
Horvátová se vrací do třídy. Stiskne kliku a vejde. Rámus ve třídě na chviličku přestává, ale hned je tu znova. „Horvátová! Deš do pomocný?!“ křičí Rejhon, kterej sedí na lavici Adamový naproti dveřím a Adamová a ještě pár holek se na ni šklebí. Horvátová má pocit, že polyká jehlu. Rejhon se jí líbí. Je to vysokej statnej kluk s divokejma černejma očima. Pak se dveře votvíraj zase. Čekaj Křepelovou a tak všichni ztichnou, ale je to Kratochvíl. Jde ze záchoda. „Co je?“
„Ta klika je po Horvátový. Měla ji v ruce!!" Ječí Rejhon. Kratochvíl hned třepe rukou a pak skočí k umyvadlu vedle dveří a ruku si zuřivě meje. Všichni se řehtaj, zatímco Horvátová si netečně sedá do lavice a zírá na ten kosočtverec se šipkou a jejím jménem.
Napotřetí se ve dveřích vobjeví soudružka a všichni myslej na tu kliku po Horvátový. Potom ale už ne. To zíraj nad tabuli, ke stropu, na tu hnědou dřevenou desku s dírou uprostřed, přes kterou je látka, protože z ní mluví soudruh ředitel Vozábel. Voznamuje, že soudruh major Jurij Gagarin je na voběžný dráze.
Všichni řvou, tleskaj, vyhazujou do vzduchu věci a Křepelová s nima. Soudružka se směje, až jí tečou slzy, a Horvátová taky tleská, vejská a dupe a je šťastná, že to může dělat s vostatníma.
Horvátová zavírá vrata vod školy a už má kamenný břicho. Plouží se kolem vysokýho drátěnýho plotu, jakoby měla úplavici. Máma s tetama seděj na lavičkách před vchodem na masňák, na rohu Masný a Malý Štupartský naproti sámošce. Sotva ji matka zmerčí, zaječí, jakoby ji roky neviděla. Její vobjetí, to je jako spadnout do peřin. Tety se ptaj jedna přes druhou. Mluví vo Gagarinovi a vony už to vědí a radujou se jako všichni. A pak si vymejší, jako vždycky. Říká, co chtěj, aby říkala. Pořád znova. Že je málem nejlepší, že s ní holky kamaráděj a že soudružka ji chválí. Jo, Adamová je pořád její nejlepší kamarádka a Rejhon… no, zakouká se jakoby do země a tety se plácaj do rukou a řehtaj se na celý kolo. Máma chce, aby ukázala památník. Vymlouvá se, že ho má Adamová. Zejtra jí ho vrátí. Matka jásá. Zejtra přídou ze Žižkova i ze Smíchova. Strejda Koloman vyhrál ve sportce. Zejtra jim všem ukáže památník. Takže břicho má studený a tuhý dál.
Musí jít nakoupit, protože máma sotva dojde k lavičkám a zpátky. Když vleze do sámošky, jedna prodavačka se hned postaví do uličky. Chodí tam každej den a nikdy nic neukradla, přesto tam prodavačka stojí a kouká na ní, dokud nezaplatí. Jenže Horvátový je to jedno, musí myslet na ten blbej památník. Vodevzdá nákup, posadí brášku do sporťáku a veze ho na masňák, na pískoviště. Bráška ještě nemluví, ale už chodí a je hrozně neposednej a tety, který tam seděj na lavičce, se furt na něco ptaj, takže na ten památník skoro zapomene. Vostatní lavičky má vobsazený družina. Jsou tam i z její třídy, ale kvůli tetám si na ni nedovolej a tety si myslej, že vod nich na masňák do družiny nikdo nechodí. Jinak by se divily, že s ní nikdo nemluví. Když se vozvou zvony, naloží brášku do kočáru a veze ho domů. Musí ho ještě umejt, nakrmit a dát spát. Spí u ségry v kamrlíku, kde je klid, protože ta chodí pozdě. Pak pomáhá mámě vařit a máma mluví. Dneska co si strejda Koloman všechno koupí a co by si koupila vona. Horvátová se pak nají a de spát taky. Taky k ségře. Leží a slyší, jak tety a strejdové na sebe pokřikujou z voken. Jindy jí to nevadí, ale dneska nemůže usnout. To kvůli památníku.
Ve třídě je přilepená na tabuli fotka Gagarina a barevnejma křídama je tam vo něm a vo tom jeho letu. Asi soudružka. Vybíraj se úkoly. Horvátová vodevzdává prázdnej sešit. Neví, jestli jí víc dřevění břicho, protože zas nemá úkol, nebo že bude muset ukázat památník.
Křepelová vejde jako princezna z pohádky. Má natočený vlasy, dlouhý bílý šaty a modrý lodičky. Všichni koukaj. Postaví se před ně a dlouze se usměje. Pak jim voznámí, že se neučí. Všichni zase řvou, tleskaj, vyhazujou do vzduchu věci jako včera a Horvátová znova taky tleská, vejská a dupe a je šťastná, že to může dělat s vostatníma.
„Dnes, děti,“ říká soudružka a zase se dlouze usmívá, „společně oslavíme úspěch sovětských dělníků, konstruktérů a vědců i všeho sovětského lidu, kterému se podařilo vyslat kosmickou raketu Vostok 1 do vesmíru. Oceníme také nesmírnou statečnost soudruha majora Jurije Alexejeviče Gagarina. Prvního člověka, který v této raketě vzlétl do kosmu.“ Křepelová zvedá a roztahuje ruce, jakoby je chtěla vobejmout a voznamuje jim, že půjdou do tělocvičny, kdy jim vo tom soudruh ředitel a jejich soudružka skupinová vedoucí řeknou víc, a věci, aby si nechali ve třídě, protože se tam vrátěj kvůli vobědům.
Když jsou dole u jídelny, kde pořád smrděj kvasnice, soudružka chytá Horvátovou jemně za rameno a sklání se k ní, že Horvátová cejtí její vůni a její vlasy: „Kde máš boty?“
Horvátová koukne na svoje cvičky a pak na soudružku: „Ve třídě…“
„Tak pojď.“
Horvátová se teda vrací do třídy a Křepelová jde s ní, aby jí vodemkla. Jdou po širokým potemnělým schodišti a zezdola slyšej posměšky a nadávky. Soudružka ji votevře a čeká. Horvátová vidí, že Adamová nechala památník v lavici. Vezme ho a dá si ho do tašky. Pak si z botníku bere boty a jde.
V tělocvičně je to dlouhý. Písnička z rozhlasu, mluví soudruh ředitel, soudružka skupinová vedoucí a zase někdo v rádiu. Pionýři hrajou nějakou scénku. Horvátová myslí na to, jak vzala z lavice ten památník a dala si ho do tašky a kluci po ní plivou gumu a střílej skobičky.
Dneska tety před masňákem neseděj. Všechny jsou u nich doma, protože přijel strejda Koloman taxíkem plným věcí. Už na kraji Týnský slyší hudbu a zpívání, a potom i vidí, že se tancuje před barákem, a když tam je, hned ji někdo chytne, nějaká teta, a trdluje jí s ní sem a tam. Jiná teta jí dává napít z hrnku. Je to pivo. Když konečně doleze do patra a vidí ji máma, zaječí tak, že ji slyší i přes harmoniku, housle a basu. Všechny svolává. Už jí tahá z ruky tašku, všechno vysype a bere památník. Ten Adamový. Jde z ruky do ruky. Všichni zíraj na tu hromadu obrázků a psaní a její matka praská pýchou. Mladý jsou v práci nebo po svejch, takže z památníku jim může číst jen Horvátová sama. Stačí zaměnit jména a je slavná. Skoro slavnější než strejda Koloman.
Najednou je ticho. Harmonika se neplazí, smyčec nepižlá, basa mlčí a tety a strejdové, co jsou kolem, se nehejbou, jako kdyby hráli sochy. I Horvátová kamení. Na schodech stojí soudružka. Je v těch šatech a v botech, co v tělocvičně, a vypadá jako anděl.
„Soudružka Horvátová?“
Horvátová se dotkne máminy ruky a vidí, že Křepelová civí na ten památník.
„Chce s tebou mluvit,“ říká Horvátová a má pocit, že to říká někdo jinej.
„Kdo to je?“ Hledí matka užasle na soudružku jako všichni kolem.
„Učitelka“
„Co chce?“
Křepelová zatím rychle přemejšlí. Pak se rozhodne: „Horvátová. Řekni mámě, ať přijde příští týden ve středu ve dvě odpoledne do školy. Do ředitelny.“
„Horvátová?“
Horvátová kýve.
„Řekni to mámě.“
Horvátová poslechne a soudružka jde zase zpátky dolů po schodech, po kterejch se teď rozlíhá akorát klapání jejích vysokejch podpatků.
Horvátová celou noc nespí. Kvůli rámusu i kvůli památníku. Ráno, když vodchází do školy, některý ještě slavěj, jiný ležej, kde se dá. Jenže vona do školy nejde. Ví, co by ji tam čekalo. Vobchází masňák Dlouhou a pak se šourá Revoluční na náměstí Republiky a ulicí Na Poříčí k Bílý labuti. Budou tam po ní koukat, ale to nic neni. To je jedno. Za to ve třídě jí teď můžou všechno a soudružka je nechá. Ukradla Adamový památník.
V Labuti bloumá mezi regálama. Naposled si nechává hračky. Jde za ní prodavačka v lesklým modrým plášti. Je skoro tak hezká jako soudružka. Zbaví se jí na zadním schodišti. Vybíhá až do posledního patra, kde je Gastronom. Tam si najde místo za velkou lednicí, kde je teplo, a hned usíná.
Někdo s ní třese. Esenbák. Sklání se nad ní. Nosem a štítkem čepice se jí skoro dotýká. Pak ji vezme za ruku a vodvode k výtahu. Esenbák je starej jako táta. Naloží ji do toho jejich auta. Je tam ještě jeden bez čepice, kterej řídí. Zastavěj za Kotvou v Benediktský. Vedou ji někam dovnitř, tam ji posaděj ke stolu a dostane papír a tužku. Má si kreslit. Slyší, jak ten esenbák vedle někomu telefonuje. Neví, co má kreslit, tak jen kouká na ten papír. Pak přijde nějaká soudružka. Je skoro tak tlustá, jako máma. Prohlíží si ji a pak ten prázdnej papír. Ptá se, proč nekreslí a Horvátová neví. Soudružka se teda ptá, jak se jmenuje, kde bydlí a tak. Když se to doví, jde vedle za tím esenbákem a Horvátová slyší klapat stroj a zase usne.
Tentokát s ní třese soudružka. Zase ji naložej do toho auta a zastavěj u nich v Týnský. V baráku ale nikdo není. Všichni sou pryč, i máma. Soudružka chce vědět, kde je, jenže Horvátová neví. Nakonec soudružka nalepí na dveře nějakej papír a vodvede ji zpátky do auta.
Znova sedí v tý kanceláři, dokud nedostane voběd. Karbanátek a brambory. Ještě jí, když se tam vobjevuje máma se strejdou Kolomanem. Esenbák a ta soudružka se s nima zavíraj vedle, ale i tak je slyší přes dveře. Myslej si, že Horvátová nešla do školy kvůli tý voslavě.
Ve středu vede mámu do ředitelny táta a ségra. Voba sou na to oblečený, ale dovnitř pouštěj jen mámu. Posaděj je k takovýmu dlouhýmu stolu jako ve sborovně, akorát na konci je jinej stůl a tam sedí soudruh ředitel. Vedle má židli Křepelová a z druhý strany ta soudružka vod esenbáků. K mámě si sedá nějaká holka, která vypadá skoro jako ségra. Prej překladatelka. Soudruh ředitel kejvá na Křepelovou a ta se postaví a říká, že když dostala Horvátovou do třídy, byla přesvědčená, že to spolu dokážou, ale Horvátová nabízenou ruku nepřijala. Pak říká to vo úkolech, vo památníku a vo labuti a vo záškoláctví. Ta holka, co vypadá jako ségra, to šeptá mámě do ucha a máma koulí vočima a potí se jako v nějakým vtipu v Dikobrazu. Pak se postaví ta druhá soudružka a čte zápis z esenbé. Soudruh ředitel si nestoupne, jen jim voznamuje, že Horvátová musí na psychiatrii, protože ji chce dát do zvláštní školy. Holka došeptá a máma vstává a ta holka jí pomáhá a máma brečí a kříčí a šermuje rukama, a ta holka taky křičí, aby jí slyšeli. Máma na ně ječí, jak jsou na Evičku všichni pyšný a že to takhle nejde, jestli nechtěj, aby jim přestal věřit úplně každej. Máma křičí dál, ale vostatní už koukaj jinam a ta holka už ani nepřekládá a jen se dívá ven z votevřenýho vokna na drátěnej plot kolem masňáku a za ním na barák Lidušky, vodkud je mezi tím křikem a nářkem slyšet klavír.
Diskuse