Mizející světlušky a Svědkové Putinovi

30. 6. 2018 / Jan Čulík

čas čtení 4 minuty

Prvním soutěžním filmem promítaným v hlavní soutěži na letošním karlovarském festivalu byl kanadský frankofonní snímek La disparition des lucioles (Mizející světlušky, 2018). Jak jeho režisér Sébastien Pilote vysvětlil v úvodu před filmem, jde o citát z italského režiséra Passoliniho, který tímto výrazem poukazoval na fašizující se Itálii. Pilotův film není otevřeně politický: je to portrét středoškolačky Léony, žijící na malém kanadském městě, která se snaží vyrovnat "se životem" - její otec, předák odborářů, bojoval proti uzavření místní továrny, která byla přesto zlikvidována. Muže pak z města vyhnal místní ultrapravicový aktivista a rozhlasový komentátor, který proti němu v médiích uspořádal štvanici a posléze mu ukradl i manželku. Teenagerka Léona se se situací velmi těžko vyrovnává, jak se svěřuje občas z dalekého kanadského severu navštěvujícímu otci, jednak vůbec neví, co po maturitě se životem, jednak jsou jí převládající blbost a sobectví doslova všech lidí, s nimiž se setkává, včetně matky, naprosto odporná. Shodou okolností se seznámí s pravděpodobně o takových dvacet let starším hudebníkem Stevem, učitelem hry na kytaru, který ji naučí hrát pár akordů a jedná s ní jako s lidskou bytostí. Film je obrazem světa, "tak, jak to je", nijak neideologizuje, nic nepředstírá, je však velmi intenzivní a emocionální - vtáhne člověka plně do děje.



V sobotu jsme v Karlových Varech také viděli nový dokumentární film ruského režiséra Vitalije Manského, spolupracovníka českých dokumentaristů Víta Klusáka a Filipa Remundy. Snímek s názvem Svědkové Putinovi (2018) zaznamenává velmi podrobně události na přelomu let 1999 a 2000, kdy se Boris Jelcin vzdal své funkce šéfa ruského státu, jmenoval Putina prozatímním prezidentem a doporučil národu, aby ho o tři měsíce později zvolil. Putin, který byl zpočátku znám jako člen Jelcinova hluboce nepopulárního vládního týmu, měl zpočátku volební podporu 2 procenta, avšak během tříměsíční prezidentské kampaně se vypracoval tak (kampaně se paradoxně vůbec neúčastnil, národu jen neustále sděloval, že "pracuje"), že v prezidentských volbách zvítězil s podporou 51 procent. Těsně před prezidentskými volbami vyhodily nějaké osoby výbušninami na několika místech v Rusku obytné domy do povětří v noci i s jejich spícími obyvateli. Manskij poukazuje na to, že se prý pak nějak zjistilo, že další takový atentát připravovali pracovníci ruských tajných služeb FSB. Že by Putin v prvních svých prezidentských volbách zvítězil na základě strachu obyvatelstva z teroristických útoků, které sám zosnoval? Vyloučeno to není.




Film velmi podrobně zaznamenává situaci v Putinově štábu i v Jelcinově rodině během předvolební kampaně před volbami na ruského prezidenta na jaře roku 2000. Manskij tehdy natáčel pro Putina filmy a v době kolem jeho vítězství v prvních volbách s ním natočil celou řadu velmi otevřených rozhovorů, které jsou rozsáhlým způsobem citovány v tomto filmu. Snímek je v podstatě vnitropolitickou, historickou analýzou vnitřních poměrů v ruské politice kolem roku 2000 a i když Manskij objevuje v Putinově tehdejším chování určité prvky jeho budoucí autoritářské politiky, film se v podstatě zabývá jen historickými událostmi. Dovídáme se z něho, že byl Putin od samého začátku zkušeným psychologickým manipulátorem veřejnosti. Avšak snímek je tak trochu poznamenán mrtvou rukou České televize, která je jedním z jeho producentů. Mrtvou rukou České televize je to, že se ČT v současnosti nikdy neodváží odvysílat něco skutečně objevného: neustále jen potvrzuje existující stereotypy či existující přesvědčení v divácké obci. Je sice krásné sledovat manévry Putinova týmu v roce 2000, ovšem my už dnes víme, že je Putin neskrupulózní, schopný manipulátor. Co je na tom nového?

0
Vytisknout
12782

Diskuse

Obsah vydání | 9. 7. 2018