Karlovarský festival ve vzdorném odporu proti dnešním "hodnotám" České republiky

30. 6. 2018 / Jan Čulík

čas čtení 12 minut

Hned během prvního dne karlovarského filmového festivalu se opět výrazně zviditelnil pozoruhodně dvojznačný signál. Festival funguje v pokleslém mediálním prostředí České republiky, a tak s vnějším světem mimo Karlovy Vary komunikuje prostřednictvím celebritálních konstrukcí: vytahuje se, kolik zahraničních herců zase přijelo a jak je festival vlastně slavný. Je to mediální masáž českého komplexu méněcennosti. Ve skutečnosti jsou v mezinárodním kontextu Karlovy Vary relativně nevýznamný festival, zcela logicky, totiž, jste-li zajímavý začínající režisér s novým filmem, kam pošlete svůj snímek? Do Karlových Varů nebo do Cannes?

Jak opakuju každý rok, skutečná hodnota karlovarského festivalu je v jeho dramaturgii. Má spolupráci s globální sítí mezinárodních festivalů a filmových institucí a každoročně začátkem července přiveze nejzajímavější ukázky toho, co za poslední rok vzniklo ve světovém filmu. Tak to, zdá se, je možno říci už po prvním dni festivalu, funguje i letos.

K tomu se letos přidává jedna velmi zajímavá věc.


Jak naši čtenáři vědí, především v důsledku zapomínání na poučení z hrůz druhé světové války (generace lidí, kteří je zažili na vlastní kůži, nyní odchází ze světa) se lidská společnost  včetně mnoha západních zemi posunuje, zdá se nenávratně, k populismu, fašismu a odmítání základních humanistických hodnot tolerance a lidských práv.

Podle dramaturgie asi šesti filmů, které jsem od pátku zatím v Karlových Varch zhlédl, je však festival jaksi "zastarale" i letos v naprostém hodnotovém konfliktu s převládajícím antihumanistickým, rasistickým, populistickým narativem velké části českých médií a české společnosti. Všechny filmy, které jsem zatím viděl, byly stoprocentně založeny na obhajobě základních lidských práv, humanity, tolerance a lidskosti. Zdá se tedy, navzdory čemukoliv, co o Karlových Varech v těchto dnech uslyšíte či uvidíte v českých médiích, kolik celebrit zase přijelo a kolik lidí bylo na jakém mejdanu, filozofie festivalu je naprosto jasná - dál energicky hájí všelidské hodnoty.

Je to velmi zajímavé - lidská práva velká část české společnosti i česká média opustila. Karlovy Vary však zůstávají svou dramaturgií liberálním, snášenlivým, lidskoprávně demokratickým projektem.

Velkou otázkou ovšem je, do jaké míry se tyto zásadní informace, které karlovarský festival přináší, vůbec dostanou do české společnosti. Média je pečlivě profiltrují, neboť je zajímají jen celebrity, a většina filmů v Karlových Varech promítaných se v ČR do širší distribuce nedostane. Takže vlastně i karlovarský filmový festival funguje v bublině liberálních demokratických hodnot,  od většinové české společnosti pečlivě uzavřené.

Naprosto výjimečným, senzačním, originálním a neuvěřitelně napínavým byl v tomto smyslu v pátek  uvedený britsko-americko-rusko-kyperský film režiséra Timura Bekmambetova Profile (Profil 2018). Nejen co se týče výše uvedených lidských hodnot, ale i obecněji.   O čem ten film je?



Od roku 2014, od doby, kdy byl na Blízkém Východě Islámský stát na vrcholu a ovládal například město Rakka, se k němu ze západní Evropy připojily stovky naivních dívek, které se ovšem po příjezdu do Sýrie staly obětí obchodu s bílým masem a už se jim odtamtud nepodařilo uniknout.

Britská investigativní reportérka Amy dostane úkol, aby se na Facebooku spojila s verbíři Islámského státu tím, že předstírá, že je naivní Angličanka, která konvertovala k islámu a chce odejít do Sýrie a připojit se k Islámskému státu. Amy začne psát na Facebooku, že ji zajímá islám, a okamžitě se stane terčem zájmu mladého anglického verbíře, bojovníka Islámského státu, který s ní po Skypu ze Sýrie flirtuje, vyznává jí lásku a nakonec ji přiměje, aby se prostřednictvím Skypu stala "oficiálně" jeho manželkou.

Pozoruhodné na tomto nesmírně napínavém filmu je, že se celých 105 minut odehrává výlučně na ploše počítače. To o dnešní době vypovídá opravdu mnohé. Je to varováním, jak děsivě jsme všichni závislí na svých laptopech a mobilních telefonech. Všechno, co na plátně vidíme, je sdělováno prostřednictvím rozhovorů po Skypu a prostřednictvím zjišťování dalších informací na Googlu a jiných zdrojích.  Plochu Amyina počítače nikdy neopustíme.

Na základě instrukcí redakce své televizní stanice si Amy veškerou komunikaci s verbířem Islámského státu nahrává.

Kromě toho, že je film nesmírně napínavý, poukazuje na několik naprosto závažných věcí. První z nich je, jak efektivně dnešní internet a sociální sítě a internetová komunikace umožňují každému druhou stranu v komunikaci zmanipulovat. Novinářka Amy manipuluje verbíře z Islámského státu předstíráním, že je naivní dvacetiletá Angličanka, ten ji zase lže, že ji miluje.

Napínavý, téměř dvě hodiny se odvíjející historie vztahu Amy vůči islámskému verbíři má množství pozoruhodných peripetií - mezi nimiž jsou i krize při jednání s šéfredaktorkou Amyiny londýnské televizní stanice, pro niž Amy projekt dělá. V jednu chvíli se zdá, že Amy i islámský bojovník se octli na stejné vlně a důsledku podobných frustrujících zážitků z Británie, v níž oba vyrostli, se Amy skoro do islámského bojovníka zamiluje. Namlouvá si, anebo to myslí vážně, že chce prozkoumat i cestu, jíž se mladé Angličanky do Sýrie dostávají, a odletí na první etapu této cesty, z Londýna do Amsterodamu. Je opravdu zdrcená, když islámský bojovník na Skypu inscenuje svou smrt prostřednictvím výbuchu bomby a nechá Amy řadu dní myslet, že je mrtvý. (Vypadá to, že se verbíř stal obětí bombového atentátu, protože ho Amy držela na telefonu a nemohl se před útokem skrýt.)  Amy má za zlé své šéfredaktorce, že chce celou věc jen odvysílat: "Já jsem toho člověka zabila. Ty nemáš cit?"

V Amsterodamu konečně ale dojde k vystřízlivění. Na Skypu dává islámský bojovník arabsky instrukce svému kolegovi, jak Amy, "svou milovanou a jedinou manželku" dopravit do Sýrie - Amy nahrávku dá do  Google translate - protože si na internetu kontroluje všechna fakta -  a pak požádá syrského kolegu ze své televize, aby jí te ten arabský rozhovor pořádně přeložil: Islámský bojovník svému arabskému kolegovi do telefonu sděluje: "Posílám ti další bílé maso, je to stará kráva, dostaneme za ni prodejem daleko míň peněz než normálně, ale něco se z ní snad vytřískat dá."
 
Film je pozoruhodným varováním ohledně toho, jak autenticky může vyhlížet komunikace na sociálních sítích, ale jak absolutně lživá je v důsledku toho, co všechno vlastně o druhé straně nevíme a nevnímáme. Zároveň je také varováním, že internet vám dnes umožní okamžitě zjistit všechno o všem a že ruší vzdálenosti a hranice.  Když verbíř z Islámského státu zjistí, že byl novinářkou podveden, varuje, že ji nechá zabít - pošle ji videoapel na džihádisty, který se chystá zveřejnit na internetu, jehož součástí jsou přesné informace, kde Amy bydlí, kam chodí, kde je její zaměstnání - s příslušnými mapami i videozáznamy.

Film je hraný, ale byl natočen na základě skutečné události, zkušenosti francouzské novinářky Anny Erelleové. V Británii bylo na základě její práce odsouzeno do vězení šest osob za podíl na obchodu s bílým masem. Měl by určitě přijít do české distribuce.

Jiným zajímavým filmem byl v pátek egyptsko-libanonský film s finanční podporou Francie, Německa a Norskaa dalších zemí Amal (2017, režie Mohamed Siam) o naprosto lidské historii původně čtrnáctileté káhirské dívky Amal, která se aktivně účastnila demokratického povstání Egypťanů na náměstí Tahrír. Film byl měli čeští diváci vnímat s porozuměním, protože má naprosto normalizační atmosféru - je to historie života mladých let této dívky, která prochází gymnaziálním studiem a pak se dostane na univerzitu. Všechno se odehrává v atmosféře postupného utahování šroubů po demokratické revoluci, což silně připomíná vývoj v Československu po porážce Pražského jara 1968 a situaci v letech 1968-1973. Čeští populisté film odmítnou, protože jsou to rasisti - překvapení pro ně by bylo, že mladá Egypťanka jedná a smýšlí úplně stejně, jak by  v takové situaci jednal a smýšlel každý Čech:



Běloruský režisér Sergej Loznica loni zaujal diváky v Karlových Varech svým dokumentem Austerlitz (viz článek "Jedeme se pobavit do koncentráku" ) o tom, jak dnešní hordy turistů navštěvují německé koncentrační tábory, aniž by vůbec chápali, co to je za místa, a chovají se tam jak debilové. Loznicův nový film jménem Den vítězství (2018) zaznamenává podobným způsobem chování ruských emigrantů v Německu, kteří na jakémsi památníku Rudé armády v Berlíně v Treptowském parku  dne 9. května oslavují vítězství Rudé armády nad nacismem z ultranacionalistického ruského hlediska dnešních populistů:





Jedním z nejděsivějších zjištění dnešní doby je skutečnost, kterou většina lidí ignoruje: že podobně jako za druhé světové války, kdy (jak o tom píše Ferdinand Peroutka ve svém románu Oblak a valčík) byli v koncentračním táboře v Osvětimi za děsivých podmínek vražděni lidé, a ve vzdálenosti dvě stě metrů od tábora byla biedermeierovská kavárna pod širým nebem, kde esesácké rodiny popíjely v nedělním odpolední svou kávu a pojídali Sacher dorty za zvuků promenádní hudby) znovu existují v Evropě lidi a podlidi.

Podlidmi jsou uprchlíci, kteří prchají před válkou a pronásledováním a když se dostanou od Evropy, evropská policie je fašisticky honí jako zvěř. To je tematizováno v děsivě kafkovském polském filmu Klary Kochańské a Kaspera Bajona Via Carpatia (2018). Julia a Piotr, středostavovský, zazobaný pár žijící ve Varšavě, je šokován prosbou Piotrovy matky. Piotr je totiž arabského původu a jeho otec uvízl kdesi v uprchlickém táboře u Středozemního moře. Piotrova stárnoucí matka Julli a Piotra přesvědčí, aby se ho pokusili najít a za pomoci falešného českého a ukradeného syrského pasu ho dostat do Varšavy. Julia a Piotr se vydají na nekonečnou cestu, klaustrofobní cestu automobilem po evropských dálnicích a v Srbsku a v Řecku jsou svědky toho, jak místní úřady honí a pronásledují uprchlíky, zatímco si turisté užívají v luxusních restauracích. Obscénní kontrast by nemohl být větší. Piotrova otce nenajdou a skončí také na pláži u řeckého moře. Turistům je osud uprchlíků putna přesně tak jako příslušníkům gestapa byl putna osud lidí umírajících v Osvětimi. Konec konců, jsou to podlidi, kdo by se staral?

1
Vytisknout
15106

Diskuse

Obsah vydání | 9. 7. 2018