Znepokojivé souvislosti rozkladu demokratické levice

17. 8. 2018 / Karel Dolejší

čas čtení 5 minut
Na místo tradičního levopravého dělení politické scény dominantního od 19. století se v současnosti postupně propracovává spor o globalizaci a její dopady na národní stát ZDE (pdf). Politické kyvadlo ve většině západních zemí se během tohoto procesu posouvá "doprava" a výsledkem je trend směřující k oslabování až zániku demokratických středolevicových stran ZDE. Ačkoliv všeobecný trend lze označit za nepříznivější než kdykoliv po 2. světové válce, krize demokratické levice přesto otvírá omezený prostor levicovému extrémismu vyhraňujícímu se tradičně proti umírněným "údržbářům kapitalismu". Avšak v té míře, v jaké levicové prostředí podléhá radikalizaci, současně také opouští hodnotové zakotvení, které z něj činilo pilíř demokratické politiky.


Postavení levičáckých ideologů a šancím levice všeobecně nepřiměřený zájem o gramsciánskou teorii kulturní hegemonie je srovnatelně problematickým jevem, jako konzervativní mávání tzv. Leitkultur. Koncepce odvozená od praxe středověké katolické církve, instituce, která zuřivě pronásledovala jakékoliv jiné názory, koncepce vzniklá na kulturně a politicky zaostalé semiperiferii kapitalistického světosystému, je obecně velmi špatně slučitelná s úctou k názorovému pluralismu či dokonce k samotné rovné politické soutěži. Teorie kulturní hegemonie je v intenci teorií mocenského monopolu zakotvenou v kulturní sféře. Politické směry - jedno zda "pravé" či "levé" - jež si v minulosti zadaly s totalitní ideologií a praxí, však i dnes zůstávají demokratické veřejnosti dlužny setrvalé ujišťování, že se z minulosti řádně poučily a nehodlají ji v jakékoliv podobě znova oprašovat.

Kolem postav jako byl venezuelský vůdce Hugo Chávez, brazilský exprezident Lula da Silva či šéf britských labouristů Jeremy Corbyn lze pozorovat kult osobnosti velmi silně upomínající na stalinskou periodu. Nekritizovatelnost lídra, potlačování debaty o jeho chybách a případných prohřeščích, to vše levičáky znova přibližuje starému známému autoritářství komunistických stran. A to bez ohledu na počet rétorických cvičení, jimiž se přívrženci zaživa kanonizovaných politických vůdců označují za "antiautoritáře".

Levicový extrémismus je často antiglobalizační a antiintegrační ve velmi podobném smyslu, jako extrémismus pravicový. Rozmáhající se národní socialismus se dnes vymezuje stejně tak vůči globálnímu finančnímu řádu spravovanému Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou, jako vůči v zásadě sociálně liberální Evropské unii. Ukázkovým příkladem je zde britská Labour Party, od níž si někteří bláhově slibují, že snad zabrání brexitu. Corbynova politika vůči EU však není o nic méně nacionalistická než u brexitérů v řadách toryů. Pokud se začtete do labouristického volebního programu či Corbynových vyjádření k vystoupení z EU, najdete tam stejné krátkozraké a ekonomicky nesmyslné nacionalistické sobectví, jako u hlavního politického konkurenta. Kdo na domácí scéně pozorně sleduje počínání ČSSD, tomu v zásadě netřeba dlouze vysvětlovat, že posilování radikálů vede k rozmachu archaického nacionalismu. Ten může sice stále ještě velmi dobře fungovat jako nástroj mobilizace nespokojených voličů s omezeným kulturním rozhledem, neposkytuje však vhodný rámec pro řešení takřka žádných současných problémů - které se možnostem jednotlivých národních států zpravidla výrazně vymykají.

Antisemitismus tradičně zastává roli "lidového antikapitalismu" v zaostalých a nevzdělaných lidových vrstvách, které si abstraktní charakter kapitalistického systému personifikují obrázky židovských lichvářů a finančníků. To že se šíří antisemitismus ve stranách jako britská Labour Party nebo francouzská La France Insoumise orientujících se na "levicový populismus" opřený o tradicionalistické a nacionalistické příznivce tedy dává dosti dobrý smysl. Výklady, které notorické problémy levičáckých radikálů s antisemitismem spojují výhradně s kritikou izraelské politiky, z nevědomosti či záměrně přehlížejí masivní vnitropolitickou komponentu oživeného antisemitismu. Zcela mimo kontext sporu o Izrael je třeba říci, že pokud se v nějaké politické straně vyskytují a veřejné funkce zastávají osoby schopné tvrdit, že židé při náboženských obřadech pijí krev ZDE, znamená to především, že v takové straně nefungují samočistící mechanismy schopné preventivně filtrovat šiřitele etnické a náboženské nenávisti.

Poučení z dob, jež se vyznačovaly masivním politickým násilím s miliony mrtvých, dnešní levicoví radikálové zřejmě považují za "zastaralé" či irelevantní. Přesto však právě úcta k politickému a názorovému pluralismu, důsledné (nikoliv předstírané) odmítání autoritářství a autoritářských metod, překonání nacionalistické ideologie a jednoznačný postoj k antisemitismu, jenž je prazákladem všech rasismů, patří k lekcím, které lze zapomenout či zlehčovat jen za cenu vyvolání politických démonů velmi dlouho považovaných za spolehlivě vyřízené.

1
Vytisknout
8030

Diskuse

Obsah vydání | 17. 8. 2018