ČR je fíkovým listem amerického vojensko-průmyslového komplexu

Poučení z Mnichova: Spojenectví je jen iluze

2. 10. 2018 / Daniel Veselý

čas čtení 4 minuty

Česká televize k 80. výročí mnichovské dohody odvysílala pozoruhodnou dokumentární fikci režiséra Michala Najbrta z roku 2008, jež líčí události, které následovaly poté, co se Československo vzepřelo mnichovskému diktátu, aby záhy čelilo invazi hitlerovského Německa. Scénář fikce vychází z reálných vojensko-historických studií a prostřednictvím rekonstrukce imaginárního rozhlasového vysílání, politických rozhodnutí a vojenské strategie, jakož i virtuálních bojových scén nabízí divákům inspirativní pohled na alternativní historii.

Ona historická „kdyby“ jsou vždy ošemetná, a to v případě tolik diskutovaného odmítnutí potupného mnichovského diktátu platí dvojnásob. Následky tohoto imaginárního rozhodnutí, jak krok za krokem sledujeme v dokumentu, by pro československý národ byly naprosto katastrofální – což pro ty, kdo odmítají mytologický narativ o udatném českém národě bránícím se vždy a za každou cenu, není žádným tajemstvím.

O to horší je zjištění, že Československo by se kvůli neochotě akceptovat mnichovskou dohodu v očích údajných spojenců stalo viníkem nejhoršího vojenského konfliktu všech dob. Československo nebylo ani v době mnichovské dohody pupkem světa, jak dokládá historik Jan Němeček z Historického ústavu AV ČR. Západní „spojenci“ měli spoustu jiných starostí - kupříkladu Velká Británie horko těžko hájila své zájmy v Indii - a Československo bylo kdesi na periferii jejich zájmu.

Suma sumárum: Podrobili jsme se mezinárodnímu diktátu, přičemž nás naši „přátelé“ v Londýně a Paříži s lehkou myslí hodili přes palubu. A kdybychom tak neučinili, stali bychom se podle Velké Británie a Francie viníkem (byť nikoliv agresorem) druhé světové války.

Mám za to, že mnichovské trauma přináší cenné ponaučení. Nemůžeme se spoléhat na spřátelené velmoci, protože na geopolitické šachovnici hrajeme úlohu nicotného pěšáka, bez ohledu na to, zda se rozhodneme akceptovat mezinárodní diktát, či nikoliv. Pokud zájmy světových velmocí náhodou korespondují se zájmy malých zemí, jako je Česká republika, můžeme být klidní. V opačném případě nikoliv. A to platí jak pro minulost, tak pro dnešek, přestože jsme členskou zemí nejmocnější vojenské aliance planety.

Naivně se domníváme, že nás Spojené státy vnímají jako spojence. Vždyť administrativa George W. Bushe považovala nejbližšího západního partnera - Velkou Británii za svého „poručíka“. Česká republika se v nedávné minulosti ochotně zapojila do imperiálních dobrodružství Spojených států a v kombinaci s vývozem českých zbraní do zemí s otřesným lidskoprávním renomé se podílí na rozvratu Blízkého východu.

Na oplátku požadujeme adekvátní bezpečnostní záruky. Jenže, ruku na srdce, můžeme se spolehnout na vrtošivý Trumpův Bílý dům? Americký prezident Donald Trump nedávno lakonicky prohlásil, že by v případě útoku na členský stát NATO nehnul ani prstem. Ačkoli šlo o Černou Horu, bylo by naivní se domnívat, že by Washington reagoval jinak, kdyby hypotetický útok hrozil České republice. A nenechme se mýlit: Severoatlantická aliance zasahuje výlučně tam, kde jsou v ohrožení zájmy Spojených států. A Trumpův ostentativní útok na NATO je ve skutečnosti motivován úsilím, aby členské státy aliance nakupovaly více amerických zbraní.

Žijeme v pohodlné iluzi, že nás mocné západní státy vnímají jako rovnocenného spojence, zatímco čeští komentátoři i nadále obhajují naši účast na nesmyslném vojenském tažení v režii Spojených států v Afghánistánu. Ve skutečnosti jsme pouhou stafáží, fíkovým listem, když legitimizujeme zájmy amerického vojensko-průmyslového komplexu kdesi na Blízkém východě, tedy zájmy, jež nemají s bezpečností ČR nic společného. Jestliže jsme se nemohli spolehnout na naše údajné spojence ani v době, kdy v Downing Street a Elysejském paláci ještě úřadovali „nefalšovaní gentlemani“, dnes je tato domněnka o to větší iluzí.   

0
Vytisknout
12526

Diskuse

Obsah vydání | 4. 10. 2018