Jazyk 21. století

7. 2. 2019 / Albín Sybera

Autor obrázku: Jáchym Bohumil Kartous 

Jestliže v průběhu 19. století došel Karl Marx ke slavné tezi, že náboženství je opium lidstva, tak v průběhu století 20. by byl nucen napsat, že opiem lidstva je nacionalismus. Post-náboženská éra paradoxně ve velké míře odkryla mocenské mechanismy, kterými se dokáží dát do pohybu politické i společenské zvraty. Jak známo, tak při absenci duchovních principů, kolem kterých se dá sjednocovat populace, je možná ještě efektivnější náhražkou identitární politika soustředěná kolem jazyka dané populace. Politika identity je zároveň jedním ze stavebních pilířů mocností, založených na prolínání moci politické a moci ekonomické, tedy Číny a Ruska.

Je to ale zároveň Čína a Rusko, které se ústy svých vládců snaží prezentovat jako země otevřené nejnovějším technologiím. Jak si všímá George Soros, tak algoritmy centralizované databáze veškerých dat o občanech – “social credit system“ – mohou vyhodnocovat nejenom občana z hlediska jeho způsobilosti získat úvěr, ale stejně tak i z hlediska jeho přizpůsobivosti, či naopak nepřizpůsobivosti stávajícímu režimu (celý komentář ZDE). V rukou mocenského aparátu Xi Jinpinga, či Vladimíra Putina je podobný nástroj v podstatě konečnou materializací nejzazších orwelliánských vizí.

Proč se tedy kremelští ideologové tolik upínají k mytologické ideji „matičky Rusi“? Proč se v jinak etnicky roztříštěné Číně prosazuje politika Číny vytlačující (či přímo vyvražďující) Ujgury a jiné menšiny? Mají to takto vysoce centralizovaná mocenská uskupení zapotřebí? Anebo jim prostě docházejí nápady? Shůry se moc jeví vždycky konsolidovaně. Jak vystihl Bob Kartous (Skončí nacionalismus definitivně ve 21. století?), tak ale nacionalismus 21. století nemá takový punc zdánlivé „autenticity“ jaký měl nacionalismus století 20., kdy orgie vraždění ve jménu neexistujících identit dosáhly (zatím) svého ničivého vrcholu.

Děsí oligarchy jako je Jevgenij Prigožin („Putinův kuchař“ spojovaný s Centrem internetového výzkumu), že si nedokáže představit, jak bude uvažovat člověk, kterému má vládnout? Anebo už ve svém uvažování pokročil tak daleko, že o lidech není třeba přemýšlet? Tito globální polo-bohové mají přece k dispozici neomezené prostředky a ve 21. století i naprosto bezprecedentní technologii při jejíž aplikaci už se člověk nebude ptát na odvěkou otázku smyslu a tužeb lidské existence. Namísto co chci, to může být otázka lidmi doposud nepoložená – co chci, abych chtěl?

Dějiny lidského myšlení jsou tak možná v jedné ze svých nejdramatičtějších fází. Jak si všímá izraelský historik Harari, tak podoba lidského myšlení ve fázi přechodu od člověka k polo-bohu může určovat poslední zdrojové informace o nás samých předtím, než se z nás stane něco jiného. Vzpomínka na sex předtím než ho lidstvo přestane potřebovat (chtít), strach ze smrti předtím než ji medicína a technologie začnou dramaticky oddalovat.

0
Vytisknout
3700

Diskuse

Obsah vydání | 12. 2. 2019