Jak národ vynalézá svou identitu

23. 3. 2020 / Albín Sybera

čas čtení 11 minut

 


Český přepis TEDx hovoru, který nedávno vyšel na téma, co spojuje cizince dohromady do entity, které říkáme národ.

Hovor byl součástí každoročního natáčení TEDx ISPrague, kde kromě studentů a učitelů Mezinárodní školy v Praze vystupují i přizvaní hosté, naposledy například Alaeddin Janid, zakladatel organizace Happy Caravan, která zajišťuje vzdělávání a humanitární pomoc pro děti v uprchlických táborech, Ajla Obradović, redaktorka Rádia Svobodná Evropa, či Michael Žantovský, současný ředitel Knihovny Václava Havla.



Jak tady dnes sedíme, tak většina z nás je víceméně ztotožněna s faktem, že se nacházíme v historicky českém hlavním městě, ve stejnojmenné zemi, a někteří z nás možná přemýšlí i nad půllitrem českého piva. Ale jak se stalo, že tuto zemi nazýváme českou, uvažujeme o Praze jako o české a místní pivo nazýváme českým?


Územím, kde se rozkládá dnešní Česká republika přece po staletí procházely různé jazyky, věrouky a tradice, z nichž ty německé, české, židovské či romské tradice jsou jenom některé z těch, co tu dnes zanechaly nejvýraznější stopy. Takže jak se vlastně stalo, že nad touto zemí přemýšlíme jako nad českou?

Já osobně jsem se narodil v polovině 80. let v Československu a do těchto otázek jsem byl zatažen brzy od dětství jednoduše tím, že jsem se musel představit. Víte, pro většinu mých spoluobčanů zní jméno Albín (nemluvě o jménu Sybera) tak strašně nečesky, že mě mnoho z nich za Čecha ani nepovažovalo. Anebo alespoň ne za skutečného Čecha, jak bych třeba byl vnímán, kdybych se jmenoval Josef (nebo Pepa, jak Češi rádi říkají). Co na tom sejde, že jméno Josef je hebrejského původu a Čechy používaný „Pepa“ pravděpodobně pochází z italského Peppe, kratší verzi jména „Giuseppe“.

Takže jak jsme se dostali až sem? Jak to, že vnímáme jméno, město, zemi, anebo pivo jako České, když tolik věcí kolem nás naznačuje tolik dalších možných názvů, přídavných jmen a definicí?

Co se mého jména týká, tak jsem zjistil jak je nečekaně příjemné žít v zahraničí. V Kanadě, v Británii, anebo ve Slovinsku mnoho lidí nepřekvapí, když se představím jako Albín a k tomu pocházím z České republiky. Kanaďané, Britové, či Slovinci prostě nemají tu okamžitou představu Češství, kterou mají mnozí Češi, či Moravané, a která je tak těžce slučitelná s mým „cizím“ jménem.

Bylo to také v zahraničí, kde jsem se poprvé začal seznamovat s autory, jejichž úvahy a studie nabízí možné odpovědi na otázky proč upadáme do zvyku definovat své okolí jedním způsobem i přestože realita naznačuje opačné výklady.

Benedict Anderson je autorem známé knihy „Imagined Communites[česky „Představy společenství”], ve které definuje národy jako komunity vyprodukované společenskými představami. „Tyto komunity“, píše Anderson, „se nerozlišují na základě své opravdovosti, anebo falešnosti, ale podle způsobu svých představ“.

Od kdy si ale představujeme samy sebe jako součást komunit s vlajkami, územím a dalšími symboly? Dokáže si kdokoliv z vás představit celé území „své“ země se všemi kopci, řekami, městy a hranicemi? Není mnohem přirozenější představovat si sebe sama jako součást rodiny, vesnice, školy anebo v nejlepším případě sousedství?

Od kdy jsme si tedy začaly představovat sebe sama jako příslušníky konkrétních národů? Anderson velmi záživně pojednává o tom, jak vzestup tiskařského průmyslu společně s šířením gramotnosti a sekularismu rozšířil psané zprávy, příběhy a dějiny v lokálních jazycích. Začátkem 19. století se interpretace minulosti prostřednictvím německých, českých či italských narativů stala velmi novátorským (a často velmi emancipačním) přístupem k minulosti, většinou v podání místních intelektuálních elit.

Izraelský historik Šlomo Sand podotýká, že „tito intelektuálové“ – spisovatelé, novináři a jazykovědci, v případě České republiky, tak jednou takovou ústřední postavou je František Palacký (někteří z Vás se s Palackým setkají prostřednictvím tisícikorunové bankovky, která vám může zajistit příjemný pobyt v jedné z pražských pivnic, ale raději si nachystejte několik Palackých, pokud si potrpíte na margaritu, či jiné fajnové drinky).

Takže „tito intelektuálové“, píše Sand, „malovali melancholické krajiny symbolizující zem národa, vynalézali pohnuté lidové pohádky a gigantické hrdiny dějin“. Nebáli se „brát události vztahující se k různým a vzájemně nesouvislým politickým jevům, zařadit je souvislého do sebe zapadajícího narativu, který spojoval čas a prostor, a tak vyrobit dlouhé národní dějiny sahající až zpět do počátků věků“ [Sand, „Invention of Jewish People“].

Při procházce jednou z pražských dominant, Staroměstským náměstím, nelze minout památník, kterému vévodí Jan Hus, a který je výsledkem podobného „dějinného“ procesu. Na sousoší se nachází například nápis „pravdy každému přejte“, který připomíná odkaz Jana Husa a jeho rozhodnutí zemřít upálením zaživa raději než se vzdát svého učení kritizující korupci a morálku katolické církve v pozdním středověku.

Nakolik je však tento odkaz dílem spisovatelů, dějepisců a umělců 19. a 20. století, kterým Palackého výklad husitství posloužil jako odrazový můstek v jejich práci, a kolik v něm zbylo ze skutečného Jana Husa z patnáctého století?

Pokud vám toto nepřijde jako dostatečné množství husitství ve městě, tak můžete pokračovat dál a objevovat jeho další „dějiny“. Národnímu památníku na Vítkově dominuje jedna z největších soch svého druhu vyobrazujícího husitského válečníka Jana Žižku shlížejícího na město pod ním ze svého koně. Socha zvěčňuje bitvu, během které měl Žižka a hrstka jeho bojovníků, včetně žen a dětí, údajně odrazit křižácké vojsko snažící se dobýt Prahu r. 1420.

Po řadu dekád přísahali branci československé a později české armády věrnost své zemi právě zde, na místě, které má symbolizovat odvahu a odhodlání Čechů bojovat tváří tvář silnějšímu a početnějšímu (a často německému) nepříteli. To je tedy alespoň ve zkratce smysl jednoho z nejvlivnějších příběhů českých dějin. Příběhu, který ale notně pokulhává za tím jak mohla tato bitva vypadat ve skutečnosti.

Ozbrojený střet na Vítkově se zřejmě odehrál, ale s největší pravděpodobností to nemělo žádný dopad na křižáky, kteří od Prahy ustoupili, poté co byl následník českého trůnu Zikmund korunován Českým králem na Pražském hradě.

Monumentální dílo Františka Palackého rodící se české historiografie do značné míry definovalo vnímání „českých dějin“ na další dvě století a zajistilo, že se husitství a jeho epické bitvy stalo jednou z ústředních kapitol „historických“ narativů českých autorů a dějepisců příštích několika generací.

Soudobý český historik, Petr Čornej, si pokládá otázku do jaké míry by tyto narativy vznikaly tak, jak je známe, kdyby se Palacký narodil v katolické a ne v protestantské rodině [Čornej, „Historici, historiografie a dějepis“]?

Nakolik by byl z Palackého textů cítit pro-husitský sentiment v boji proti zkorumpovanosti tehdejší katolické církve, kdyby byl Palacký katolíkem? Konstruoval by narativ identifikující Čechy s bojem proti němectví a katolictví stejným způsobem, jak jej známe?

Ačkoliv odpovědi na tyto otázky se niky nedozvíme, tak bychom si ale právě tyto otázky pokládat měli nejenom kvůli tomu, že historiografie 19. století měla zásadní dopad na naše představy o české identitě, ale také na to jak si státníci 20. století představovaly českou identitu a na to, jak si ji mnoho jejich následníků představuje dodnes.

Pravidelně jsme dnes vystaveni podbízením politiků prostřednictvím údajné obrany českých tradic, české identity, ale ve skutečnosti přitom máme jenom neurčité definice těchto tradic. Tedy snad kromě existence českého jazyka, který je ale také prošpikován německými a italskými slovy, anebo výrazy z jidiš.

Kromě toho se většina okolních zemí může chlubit velmi podobnými tradicemi ať už se jedná pití piva a konzumace pečeného masa, anebo strašení malých dětí dospělými v kostýmech čertů a dalších mimozemských bytostí v předvečer Sv. Mikuláše. Aby bylo jasno, tak není nic falešného na slavení význačných dnů českých narativů jako třeba 28. září, den Sv. Václava a české státnosti, anebo 6. července připomínající upálení mistra Jana Husa.

Měli bychom si ale pamatovat, že tato data vstoupila do narativu českých dějin prostřednictvím interpretací a předáváním si příběhů, jejichž interpreti často neměli úplně pevnou a věčnou představu toho, co se přesně v těch dnech stalo.

A co se současných politiků týče, tak ti jsou v nejlepším případě pouhými interprety toho, co už bylo několikrát interpretováno před nimi. Politici se spíše soustředí na to, jak využít toho, že tyto příběhy jsou dostatečně známé mezi širokou veřejností (tedy mezi jejich potenciálními voliči), a že „historické“ příběhy už jsou nějakou chvilku součástí našich představ.

Když budeme hledět na tyto příběhy našich představ jako na společenské konstrukty (jak si všímá například kanadský filosof Ian Hacking) [v knize „Social Construction of What?“], tak se především osvobozujeme od předsudků a stereotypů. Neznamená to, že se musíme všech „českých“ příběhů zbavit jenom kvůli tomu, že se jedná o společenské konstrukty.

Honba za skutečnou a původní českou identitou nevytváří nic jiného než jenom příliš úzkoprsé vnímání světa, do kterého jsme pak nuceni mačkat realitu, současnou i minulou, pokud si chceme udržet „pravdivost“ takové české představy.

Známý slovinský filosof Slavoj Žižek si všímá, že snahy různých národoveckých hnutí o „návrat ke kořenům“ jsou jenom „svým vlastním produktem“. Tyto návraty k originálu se vtahují ke svým vlastním představám. Je to jenom sebe-produkující snaha [Žižek, „Living in the End Times“].

A nadto Vám ještě mohu osobně zaručit, že je možné bez úhony fungovat s českým pasem a přitom se nemusíte jmenovat Josef, anebo Jan (anebo jak Češi rádi říkají, Honza, a nepochybně si tak připomínají německého Hanse, který je jejich součástí).



0
Vytisknout
8626

Diskuse

Obsah vydání | 25. 3. 2020