Odvěká polarita mezi námi stále vězí, i když rozmanitě ředěná a filtrovaná

23. 7. 2020 / Miloš Dokulil

čas čtení 11 minut

 

(Vše je hned jednodušší a okamžitě „průhlednější“; ale i „řešitelnější“, že?) 


V posledním svém příspěvku do BListů jsem „nakousl“ jako téma onu nemálo odvěkou „polaritu“ vzájemně mezi námi lidmi (ale i mezi lidmi a zvířaty, třeba proslule u Descarta, když zvířata odsoudil k tomu, aby byla „bez duše“; nebo mezi námi a „protinožci“, když Země byla našimi ne příliš vzdálenými předky vnímána jako deska na mořské hladině; nemluvě od poměrně nedávného času o nás lidech vzhledem k „mimozemšťanům“, kteří pro mnohé mezi námi pohostinsky údajně postavili třeba egyptské pyramidy a následně „odfrčeli“ kamsi zpět „domů“). Viz v BListech předchozí příspěvek téhož autora: Nejdřív předběžně k odvěké polaritě mezi námi lidmi

 (Společný jmenovatel je taky „jistá“ perspektiva, viďte?)

 

Takže třeba byli tu otrokáři a otroci, feudální páni a jejich nevolníci, kapitalisti a městský proletariát. V poměrně pozdním mezičase se pak taky ideově vyvrbili konzervativci proti… že by liberálům? (Hned slova mohou zavádět!) Jako kdyby to, co je vpravo, bylo zároveň „konzervující“ nějak minulost, zatímco to, co vzniklo na levici, mělo následně znaky něčeho „revolučně“ nového, s vizí příštích časů. Případným neutrálům byl posléze vytčen „střed“. Ne že by to nemuseli takto dislokovaní lidé schytat potom z obou stran. Kupodivu v průběhu 20. století tohle přestávalo stačit: další názorové tábory vznikly buďto vpravo, anebo vlevo od středu, ne až na krajních křídlech. Aby se pospolitost dále netříštila, opět tu byl lék; začaly – že by jen živelně? – vznikat totalitní systémy, jakoby „zleva“ komunistického typu, a „zprava“ ty fašistické systémy. (Na chvíli „přibrzděme“! Vraťme se o sto let zpátky.)

Před 1. světovou válkou byl zcela jiný svět než po ní (a než potom po té 2 světové válce); sociálně, ekonomicky, politicky, ale i kulturně a vědecky. Před 1. světovou válkou byla nesporně supervelmocí číslo jedna Velká Británie; nad jejími koloniemi slunce nezapadalo (a patřila mezi ně i tehdejší hinduistická i muslimsky žijící „Indie“). Hluboko do Balkánu tehdy vpadala Osmanská říše. Většina evropských států byla monarchiemi. Celosvětově obyvatelstva bylo zhruba necelé 1 ¾ miliardy. I když měl průmysl stále větší podíl na technickém a sociálním rozvoji světa obecně, i ty takto rozvinuté země byly navenek stále před rokem 1914 spíše „agrárně-průmyslové“ než naopak. Potom, ještě během války, v roce 1918, propukla tzv. „španělská chřipka“. Měla víc obětí na životech než ten vojenský střet. Pro poválečný život předáci dělnictva orientovali politiku výrazně doleva, včetně komunismu v Rusku. V Evropě bylo tehdy rolnictva při stále většinově venkovském způsobu života početně víc než dělnictva, ale zemědělci zůstávali vzájemně izolováni (v jiné situaci byli statkáři a v úplně odlišných poměrech žili malorolníci nebo podruzi), i když navenek agrárnické vlády mohly vznikat poměrně snadno. V první ČSR po roce 1918 byly jednotlivé profese vzájemně pro politicky efektivní sdružování roztříštěné také z jazykových důvodů. Stojí za připomenutí, že ve vzniknuvší ČSR ženám bylo okamžitě uděleno volební právo (s výraznou podporou TGM!). V 21. století si jen obtížně představíme, oč významněji se před sto lety v tehdejší společnosti už v mikroklimatu tehdejších vzájemných mezilidských vztahů prezentovala drobná řemesla a maloobchod (ale i tažná síla koni vzhledem k nákladním vozidlům!).

Druhá světová válka poměrně rychle mezi válčícími stranami zavedla práci žen v průmyslové výrobě, což vedlo mj. jak k jejich faktickému zrovnoprávnění v práci, ale také v rodinném a společenském životě po válce. Během té druhé půlky 20. století se venkov v průmyslových státech značně vylidnil a početně vzrostla velmi výrazně města a jejich počet (původně byl na naší zeměkouli milionovým městem hodně dlouho jen Řím; a „rozpačitě“ se začal k němu přidávat v první čtvrtině 19. století posléze Londýn). V tom půlstoletí po roce 1945 nejdříve poklesli v politickém významu agrárníci; a pak i „dělnické“ strany v nekomunistických státech, protože v průměru v technicky vyspělých státech bylo najednou mnohem více obyvatel ve větších městech, než bylo obyvatel venkova, a v jejich „provozu“ mělo bezprostředněji podobné „lokální“ zájmy najednou nesrovnatelně více lidí na vzájemně bližších jevištích měst, než tomu mohlo být přímo profesně pro nějaké politicky sdružující projekty pro venkov. (Měst nad milion obyvatel jsou nyní na světě stovky; mnohá z těchto center jako metropolitní oblasti mají další násobky počtu obyvatel těchto měst ve svém bezprostředně sousedícím okolí. Privilegovanou prioritou v nich již stěží může být úzce vymezený zájem nějaké profese, jako tomu ještě mohlo být třeba před sto lety.)

Rovněž nelze hned neuvést, že celou druhou polovinu 20. století se bouřlivě rozvíjela řada oborů, od atomové technologie po raketové kosmické lety; přičemž obdobně rychle se rozvíjela elektronická informační média (zvláště od vynálezu tranzistoru). Moc hned nepřemýšlejme nad tím, že ještě o jednu generaci před tou současnou stále na dálku sdružovala lidi tzv. pevná linka (zatímco dnes má kdekdo mobil a nemusí se uchýlit zrovna domů, aby si zatelefonoval). Už televize docela rychle vyklidila mnoho stávajících dříve hospod, kin či divadel, protože pohodlněji se lidé baví v soukromí svých domovů. Málem novorozeňata dostávají dnes hodně brzy „do práce“ nějaký „chytrý telefon“, ne-li tablet, aby – jakmile si osvojí výchozí návyky společenského kontaktu – začala si klikat a starší rodinné publikum neobtěžovala (při nejednou obdobné činnosti). Též ve veřejných dopravních prostředcích dnes již najdeme víc těch, co si nějak „klikají“, než že by si vzájemně něco sdělovali. Takže elektronická média způsobila, že ubylo soukromých či mezilidských kontaktů jak po domácnostech, tak i po ještě funkčních hospodách, a tedy na místech potenciálních spojovacích článků k případné mezilidské názorové konfrontaci (takže „kliky-kliky-klik“, už se nebudu nikoho ptát či s někým si nebudu vyměňovat názory na možný problém; vyčtu si „něco autoritativního“ z webu!). Přestali jsme často mít schopnost logicky a věcně se ptát. Často nám pak stačí, že najdeme sugestivní a naléhavou odpověď.


A když se podíváme na současnou politickou scénu v ČR, z dříve nemálo tradičních stran tu stále máme ČSSD (tradičně zleva) či KDU-ČSL (tradičně zprava), ale i KSČM (bezkonkurenčně více vlevo; ale předtím – za éry KSČ – po zintrikované likvidaci pravice!); a pak později – jako jejich protihráče – ODS (ale už ne třeba ODA!); a na pomyslném „středu“ tu potom dnes nemálo spolehlivě kraluje ANO. Kdekdo má dnes kromě střechy nad hlavou, zapojení do pracovního procesu, televize a mailové adresy řadu dalších elektronických prostředků komunikace, takže ta statistická „většina“ je způsobem života v „informačním věku“ na tom vzájemně podobně, bez výrazných navenek protikladů. A už hodně dávno jsme si odvykli osobně se angažovat, když již 30 let na řízný vojenský povel – my starší ročníky mužů – nemusíme navíc povinně „srazit kufry“ (a ti o půl druhé generace mladší u nás doma ani netuší, co to vůbec bylo, ta dvě léta povinné vojenské služby za komunistických časů).

Dnešní ČSSD už léta nemusí mít nutně nějak výraznější „sociální“ program, KDU-ČSL nikoliv nezbytně nezvýrazňuje, že má taky své „křesťanské“ rysy, a po KSČM ne že by někdo vymáhal, aby vybubnovávala svůj výchozí znárodňovací projekt pro české hospodářství. (Atd.; v tomto ohledu Hnutí ANO nemá co jako relikvii uctívat a může hned vytroubit jako fanfáry, že nespoléhá na apriorní ideové řeči, ale na odbornost svých kádrů.)

Ne že by bylo na konci druhého desetiletí 21. století nutné, aby se nějaká politická strana honosila nějakým obecným programem, když se může zrovna „zítra“ něco sociálně-politicky nakažlivého objevit, co by mohlo posílit pozice vlastní politické strany na politickém nebi státu.

Takže potom stačí, že se vyskytne „bez bázně a hany“ mluvčí, který ujistí o své kvalifikaci a bezúhonnosti (který nás takto zároveň přesvědčí, že už se nemusíme dále starat!), a máme všichni „po starostech“. Nějaká „politologie“ je pak jen pro pár teoretiků na VŠ či pro novináře, aby svým textům přidali „na váze“. Politikovi stačí, aby vypadal jako praktik, který umí ujistit jakékoliv publikum o tom, že přece ví, za které „drátky“ je zrovna teď třeba zatáhnout.

Copak někdy nějaká „idea“ něco v praxi změnila? (Neznamená to ovšem, že volič či jím zvolený představitel či představitelka mají jasno v tom, co a proč už před x lety bylo třeba předvídat proto, že např. lidí jen za posledních sto let je 4 x více, nemluvě o nárocích na jejich výživu nebo co to může udělat s klimatem; a nemluvě ani o zahraničním obchodu jako možném stabilizátoru politických pozic jednotlivých států investujících takto do mocenské mapy zítřejšího světa. Jinak to vnímají USA, a zase odlišně třeba Čína nebo Indie. Aniž tušíme, jak hrozivě za pár let bude už svým počtem obyvatel vypadat nejen pro Evropu Nigérie.)

Dnes navíc koronavirus (typ „covid-19“) způsobil, že kdekdo je buďto doma, anebo odněkud spěchá domů; a přitom si kliká, aniž s někým ústně komunikuje (že by kromě hrozby postižení virem měl se svým okolím cokoliv dalšího společného?). Takže nejen nějací futurologové už zvažují, zda – a pak do jaké míry – to (ne)ovlivní povahu aspoň části pracovních aktivit v rámci soudobého lidstva…

Přitom: Spočívat v nevědomosti je taky „jistá“ perspektiva, viďte? Alespoň pro „Spasitele“, který důvěryhodně o „spásonosném“ programu pro dnes ještě nezajištěný „zítřek“ svého zatím neosvíceného publika již jasnovidně ví. (I když disponovat odborností a adresně a včas ji uplatňovat je třeba, i když zřejmě jinak než ještě možná „včera“, že? Ne že by se vždycky nabízelo jen jedno „optimální“ řešení! V čemž je ovšem jistá potíž…)


0
Vytisknout
4982

Diskuse

Obsah vydání | 30. 7. 2020