Má teď v ČR „pravice“ pro příští volby vítězné šance?

25. 7. 2020 / Miloš Dokulil

čas čtení 7 minut


Nedělejme si předběžně těžkou hlavu z toho, co asi ideově je v české politice „pravice“. (Aniž jí kvůli znovu nežádoucně bobtnajícímu koronaviru teď obrazně svou ruku naléhavě podáme a pak solidárně stiskneme, že?) Ono se to s tím „nasměrováním“ postupně rozmanitě měnilo (a mění). Nikoli vždy nutně sociálním zakotvením nebo vyhlašovanými programovými idejemi. Vizme též mj.: Odvěká polarita mezi námi stále vězí, i když rozmanitě ředěná a filtrovaná

Takže může se potom jednat především spíše o čísílka pod záhlavím jednotlivých rubrik závažných jejich a dalších – pak i konkurenčních – reprezentantů než o jejích historicky charakteristické ideové vyznání a sociální podhoubí.

 

Raději hned s tím „ven“, třeba hned podle: www.ceske-volby.cz (a pak podle Kantar CZ, aniž bychom ty zrovna uvedené politické proudy hned opatřovali nějak je charakterizujícími ideovými směrovkami vzhledem k neurčitě fixovanému „středu“); perspektivy voličské přízně ta agentura vymezila pro červenec 2020 následovně:

ANO 32 %, Piráti 18 %, ODS 13 %, STAN 6 %, KSČM 5,5 %, TOP 09 5,5 %, SPD 5,5 %, ČSSD 5 %, KDU-ČSL 4,5 %, Trikolóra 3 %. (Takhle těch vzájemných konkurentů máme nezaokrouhlovaných deset! Tři z těch zrovna jmenovaných jsou nad průměrem, dalších šest je na hranici potenciálního přežití a Trikolóra je možná zrovna teď nežádoucí daní za některá minulá osobní směřování v ODS, znemožňující jí teď energetičtější profil.)

Rozděl a panuj, že? Čím víc se nám představí možných konkurentů tomu zjevně už dost dlouho perspektivnímu vítězi voleb, tím hůř bude mít někdo další (druhý, třetí, či nějak zkoalovaný) šanci vyhodit jej ze sedla. Takový signál – dokonce že postaví příští vládu – dala nedávno ODS svým předsedou Petrem Fialou (a tento týden dost obšírně potvrdila stranickým 1. místopředsedou a předsedou svého Poslaneckého klubu Zbyňkem Stanjurou).

V novinové Stanjurově relaci ze čtvrtka (23. 7.) hned v nadpisu se bezděčně ukázalo, že ANO se zřejmě zatím nemá čeho bát. Tučný titulek zněl: „Koalice? Jen bez Pirátů“. Opět jinak řečeno: Má-li dojít v příštích volbách k nějakému „zúčtování“ s Hnutím ANO a zároveň ANO a Piráti zatím teď zhruba představují hlasy celé poloviny veškerého globálně pojatého voličstva, kdepak ODS – jako oblibou teprve až třetí v tom výše citovaném pořadníku politických stran a hnutí (samostatně se zhruba pouhou osminou odhadovaných volebních příznivců) – míní koaličně získat blok hlasů, který by od dalšího vládnutí odstavil Hnutí ANO, když musíme předem z případného koaličního uvažování ODS kromě Pirátů navíc automaticky škrtnout KSČM, SPD a Trikolóru (tedy víc procent, než teď zrovna má ODS)?

Berme v úvahu navíc i to, že Hnutí ANO má ke svému dobru už předem třeba dosavadní celkovou bilanci státu vůči koronaviru (včetně již schválených „finančních prostředků“ doma i z EU). Také zohledněme, že v dnešní politické atmosféře nejednoho státu, který není zrovna v krizi (jak se tím zrovna může honosit třeba ČR), převažuje spíše vlažnost vůči osobní účasti na volebních aktech; a naopak k jistému oživení zájmu o veřejné záležitosti dochází pak vesměs jen tehdy, je-li intenzivněji propojen nějaký výrazně komunální projekt se sugestivní a masovou atraktivitou pro jednotlivé jeho zítřejší uživatele.

Pokud je hlavním bodem programu mocenská změna v poměru sil v parlamentě a odlišný způsob vládnutí, nutně to moc naléhavě jako apel na voliče působit nemusí; už také vzhledem ke stále zjevnějšímu klesajícímu zájmu občanů o věci veřejné. Případný program na odstavení Hnutí ANO od rozhodujících mocenských „koryt“ může paradoxně pro ANO další hlasy ještě získat; i když třeba navíc se souběžným rizikem pro postavení ČSSD jako jen koaličního partnera stávajícího vládnutí.

Jakmile míříme jen na odstřel Hnutí ANO, asi bychom neměli zavírat oči před možností, že se bude prezentovat jako strana „středu“ (nikoli nutně „levého středu“), a pak s možností koalovat s kterýmkoliv možným partnerem jak třeba „zprava“, tak „zleva“. Potom nemusí být případný blok TOP 09, STAN a KDU-ČSL (pokud všichni zdárně politicky ty příští volby přežijí!) dostatečně principiální, aby jeho představitelé spolehlivě odolali případným nabídkám ze strany ANO, kdyby se Hnutí ANO nemínilo smířit se vznikem menšinové vlády, kterou zatím pro výsledek příštích parlamentních voleb mají jistou „již včera“.

(V rezervě pro jakákoliv další řešení vládní moci jsou tu pak „navíc“ právě ti ze strany ODS „odříkaní“ Piráti. A pro ANO třeba jsou tu stále či znovu – vedle ČSSD – rovněž třeba „komunisté“; protože mohou pragmaticky zúžit své aktuální požadavky vůči většinovému partnerovi v libovolném směru a dosahu; vždyť s přijatelnou medializací své politické strany již přece přežili tři desetiletí svého odlišně zaměřeného ideového programu po roce 1989. Teprve někdy „příště“ se asi začne více mluvit také o „Milionu chvilek“; jako o jednom z dalších kandidátů na mandáty, který by takto dále snížil nyní teoretické šance ODS jako možného vyzyvatele k sestavení příští vlády ČR.)

Samozřejmě asi ne jen evidovaných 13 % respektuje starost vedení ODS o způsob, jakým koalice Hnutí ANO s ČSSD a podporou KSČM realizuje svůj hospodářsko-politický program. Autor této úvahy nemá ovšem za to, že ve stávajícím kontextu daností probíhajícího zatím času má ODS reálnou naději na převzetí moci po příštích volbách. Ne že bych „sýčkoval“. Při zatím deseti uchazečích v tom boji o politickou moc být až na třetím místě s méně jak polovinou hlasů vůči deklarovanému klíčovému politickému oponentovi [tj. teď přesněji jen se dvěma pětinami hlasů] je příliš málo na to, aby ve stávající statistické perspektivě mohlo dojít po volbách k ODS slibované změně mocenských poměrů pod jejím vedením, i když to programově slibuje.

0
Vytisknout
7488

Diskuse

Obsah vydání | 3. 8. 2020