Svatoušci, překrucováním minulosti šlapete po budoucnosti

28. 7. 2020


Dějinami stalinismu v Československu jsem se začala zabývat v roce 1992. Mluvila jsme s mnoha pamětníky. Některé z příběhů mne nepřestanou pronásledovat. Třebas ten Josefa Lesáka, který mi vyprávěl, jak StB nechala v roce 1948 zemřít jeho novorozené dítě během výslechu jeho ženy. Zatímco jí ve vedlejší místnosti zpracovávali, slyšela sípání svého dítěte zpoza dveří, ale nedovolili jí se o ně postarat, až bylo příliš pozdě, píše Muriel Blaive.

Lesák a mnohé další oběti vystupují v dokumentárním filmu, který jsem v roce 1996 připravila pro Českou televizi. Vystupuje v něm také Jiří Pešek, který byl v roce 1956 studentem. Vypráví v něm příhodu o spolužačce, která prezidenta Novotného později ubezpečovala, že nic jako maďarská revoluce by v Československu nemohlo nastat, protože Češi jsou „známi jako knedlíkový národ“.

Předpokládala jsem, že se vtípek dočká rozhořčených ohlasů, ale stal se pravý opak: dostala jsem mnoho děkovných dopisů. Bylo to jen sedm let po roce 1989, lidé si ještě pamatovali kulturu všeobecného přizpůsobování komunistické moci. A odpuzovala je snaha dělit celou společnost jen na hrdiny a oběti.

Dnes, ačkoli můj přístup k historickým skutečnostem zůstává totožný, dostávám urážlivé vzkazy od hochů na sociálních sítích jako například: „Socialismus rovná se chudoba a násilí. Za socialismu se vedlo každému jako Jeanu Valjeanovi na galejích.“

Čí paměť je pravdě bližší?

Článek pokračuje  ZDE

 
0
Vytisknout
2811

Diskuse

Obsah vydání | 5. 8. 2020