Nejkrásnější galerie

3. 9. 2021 / Soňa Svobodová

čas čtení 13 minut
 


Jestliže se vám naskytne příležitost alespoň na chvíli zavítat do hlavního města České republiky Prahy, určitě si nenechte ujít nádhernou procházku po nejmagičtějším a nejkrásnějším gotickém mostě na světě – Karlově mostě, o kterém se často hovoří jako o nejkrásnější galerii především barokních soch a sousoší pod širým nebem. A když se budete chtít dozvědět i něco více nejen o jeho první soše, ale vůbec o staré Praze, pak není nic snazšího než sáhnout po knize dvou pražských nakladatelství Dokořán a Jaroslava Jiskrová – Máj, která nedávno vydala knihu již zesnulého Jiřího Horáka pod názvem Kniha o staré Praze. Spolunakladatelkou a současně i její redaktorkou je MgA. Jaroslava Jiskrová.

Paní Jiskrová, co vašeho manžela přimělo sednout za psací stůl a začít pracovat na této pozoruhodné knize?

 

Můj muž Jiří Horák (1940–2004) vystudoval dramaturgii a scenáristiku na pražské FAMU a po ní nastoupil na pár let do České televize jako scenárista. Napsal několik televizních her, po zrušení tohoto oddělení přešel na volnou nohu, na které vytrval – kromě pětiletého období v Armádním filmu, kde pracoval jako dramaturg a režisér – celý život. Psaní se stalo jeho jedinou vášní i nestálou obživou. Psal filmové scénáře, rozhlasové hry a literární pořady, z etnografických materiálů načerpal a zrekonstruoval mýty sibiřských lovců. Psal také romány, z nichž dokončil pouze Modrý sen s tématem vojenského učiliště v 50. letech minulého století, román s autobiografickými prvky. Na nic dalšího už mu nezbyl v životě čas. Kniha o staré Praze patřila k jeho mnoha plánům, které si pečlivě zapisoval a posléze vybíral k realizaci. Občas se se mnou radil, nápad na knihu pragensií se nám oběma líbil a doufali jsme, že je to téma, které schvalovací politickou mašinerií projde. Jiřího Horáka zajímala historie – nakonec, také všechny jeho rozhlasové hry jsou na historická témata… Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let byla v Československu svízelná doba – doznívala normalizace a bylo těžké, zvláště u filmu a v televizi, prorazit s tématem, o kterém tehdy kulturní koryfejové tvrdili, že je mimo prostor a čas. Na Barrandově manželovi nevzali ani jeden scénář (například výbornou adaptaci podle Vladimíra Neffa: Marie a zahradník), býval odbyt s tím, že doba vyžaduje především současná (rozuměj: stranická) témata. Pamatuji se, že mě takhle odbyli i v televizi s Balzacem… Snažila jsem se muže po napsání několika scénářů přesvědčit, aby začal psát literaturu – nakladatelství bylo víc a já spoléhala na to, že se kniha přece jen snadněji v některém uchytí… Jenže všechna jeho témata na romány byla z 50. let. Jeho Modrý sen o tragické maturitě na vojenském učilišti, vznikl původně jako televizní scénář, dramaturgovaný Jaroslavem Dietlem, ale už na začátku normalizace byl zavržený. Manžel přemýšlel, jaká témata by pro něj byla vhodná a pro schvalovací orgány zároveň průchozí. Zaujaly ho knihy pražských pověstí a napadlo ho, že by bylo dobré je převyprávět a dohledat k nim historické souvislosti s dosahem až do konce 20. století.

Jeho kniha po uvedení na knižní trh upoutala zájem mnoha čtenářů, nejen milovníků historie. Očekávali jste takový ohlas?

Poslední vydání Knihy o staré Praze je už páté v pořadí. Poprvé kniha vyšla v roce 1989, po sametové revoluci byla autorem doplněna a upravena. Po jeho smrti jsem ji spolu s partnerským nakladatelstvím Dokořán vydala už ve třech dalších vydáních. Mým přáním bylo vydat knihu v nové podobě, výtvarně ještě zajímavější, než byly všechny předchozí. A to se myslím povedlo. Kniha byla vlastně od počátku bestsellerem, dodnes ji má v knihovně spousta lidí, z kulturní oblasti, třeba televizní dokumentaristé, kteří z ní po léta čerpají, nebo průvodci po Praze, kterým už taky dlouho slouží, anebo jen běžní čtenáři, kteří mají rádi historii a tato kniha patří často mezi jejich nejoblíbenější. Dodnes se s milovníky té knihy setkávám.

Časové rozpětí jednotlivých příběhů od 13. až do 20. století je dost široký záběr. Podle jakého klíče byly jednotlivé příběhy vybírány?

Pokud si vzpomínám, výchozí klíč nebyl žádný. Muž prostě shromažďoval materiál, dohledával informace a budoval postupně každý jednotlivý text. Rozpracoval tak mnohem víc textů a pak z toho širokého záběru, z té spousty materiálu vybral ty, které byly ucelené, kde už nebylo co dodat. A pak je teprve řadil podle chronologického klíče. Vzpomínám si, že jednou z jeho ambicí bylo zjistit k tématu krom historie i co nejvíc současných informací – týkalo se to třeba pražské lanovky nebo pražského orloje. Tam čerpal z dobového tisku – i ten byl zdrojem ke knize.

V čem byl zrod této knihy nejtěžší?

Každá kniha podobného ražení vyžaduje nejdřív sběr materiálu. Znamená to chodit do knihoven, do archivů, do muzeí, pročíst spoustu knih pragensií a jiných zdrojů, prostě vyhledávat všude možně informace k tématu. Je to náročné na čas, na trpělivost a poté na schopnost propojovat informace z pověstí o Praze s konkrétními historickými fakty. Případně volit nová témata, která v žádných pověstech nejsou. Je potřeba načíst spoustu materiálu a dovést jednotlivé příběhy k nejsoučasnější době. Sběr materiálu trval nejméně dva roky, psaní knihy další dva. Možná to bylo ještě delší, ale přesně už si to nepamatuji.

Jeden z příběhů je věnován Pražskému Jezulátku, což je soška Ježíše Krista v útlém dětství, která je vystavena v chrámu Panny Marie Vítězné na Malé Straně v Praze. Narazil váš muž na nějaké zajímavosti o této sošce, které doposud nebyly známy?

Ačkoliv je to velice známé téma, muž mohl posléze podle svého příběhu napsat i krátký dokument, který uvedla Česká televize a uvádí ho opakovaně. Ale co je v tom textu neznámého, to by vám musel manžel říct sám, nebo by vám to musel říct čtenář, který se z textu něco nového dověděl. Já už si v tomto případě nevzpomínám.

Kolik let váš manžel nad tvorbou knihy strávil?

Jak už jsem říkala – sběr materiálu a práce na knize trvaly nejméně čtyři roky, možná déle, protože díky tomu, že jde o krátké příběhy, nemusel Jiří knihu psát kontinuálně a mohl se mezitím věnovat i jiné práci. Měl totiž ve zvyku cokoliv rozpracovat, napsat intenzivně první verzi a pak text odložit a vrátit se k němu po čase s čerstvou hlavou. Někdy bylo takových verzí i víc… Ale v tomhle případě šlo o kontinuální sbírání materiálu, pak napsání základního textu – a pak další vylepšování, upřesňování. I když, pokud si vzpomínám, na téhle knize pracoval hodně intenzivně.

Velmi se mi líbí i výstižné ilustrace známého českého výtvarníka Michala Brixe, který je od roku 2018 držitelem ceny Josipa Plečnika. Jak jste ho našli?

Kniha o staré Praze s ilustracemi tohoto známého grafika a architekta vyšla až po autorově smrti. Předchozí vydání bylo vždy provázeno dobovými obrazy. Ale já jsem chtěla nové vydání udělat úplně jinak, ještě atraktivněji. Výtvarník Pavel Sivko, mě upozornil na Michala Brixe, který Prahu moc rád kreslí – a on se textem nadchnul a vytvořil nádherné ilustrace. Škoda že můj muž už nemohl napsat druhý díl knihy (materiálu měl spoustu a některé texty už byly před dokončením), pan Brix by v ilustracích moc rád pokračoval. A grafik Miloš Jirsa pak knihu s použitím ilustrací výborně graficky upravil. Myslím, že se výtvarná podoba knihy povedla. Svědčí o tom nejen zájem čtenářů, ale také to, že knižní výtvarnou podobu přejímá i booklet audioknihy, která přijde na trh už tento podzim péčí Supraphonu. Takže po těch mnoha letech, kdy čtenáři měli k dispozici knihu jen v tištěné podobě, budou mít možnost si ji poslechnout také v podání herců Veroniky Gajerové, Marie Štískové a Filipa Rajmonta. Mrzí mě, že se toho můj muž nedožil, ale těším se na načtenou knihu i za něj a doufám, že bude stejně úspěšná.

Váš manžel byl velmi plodným autorem, kromě knih byl i tvůrcem rozhlasových her o historických osobnostech...

Jak už jsem řekla, Jiří Horák byl především scenárista a dramaturg. Nebyl ale politicky angažovaný a uplatnit se ve své profesi znamenalo tehdy režimu sloužit. Málokdo měl to štěstí, že měl zaměstnání, kde se mohl realizovat a přitom si s režimem nezadat. Já to štěstí jako redaktorka nakladatelství Mladá fronta měla. Můj muž zprvu pokoušel štěstí se svými filmovými adaptacemi ve Filmovém studiu Barrandov, ale prosadit se mu nepodařilo. Jak to v té době v kultuře chodilo, se čtenáři dozví nejlépe z Deníku Pavla Juráčka – popsal dobu normalizace přesně tak, jak jsme ji zažili. Mému muži nanejvýš téma „ukradli“ a udělali si ho sami. A tak začal psát původní rozhlasové hry. Většinou šlo o uzlové momenty ze života historických osobností. Napsal hru o Jeronýmovi Pražském před kostnickým církevním koncilem, o Havlíčkovi Borovském před kutnohorskou porotou, o předčasné smrti herečky Národního divadla Jarmily Horákové (nebyla to Jiřího příbuzná), o emigraci Thomase Manna před fašistickým režimem do Čech, o vyhlazení Lidic, jak je viděl filmový dokumentarista, poději profesor na pražské FAMU, o konci života K. H. Franka na základě výpovědí jeho obhájce ex offo Kamilla Reslera, o Janu Kupeckém a jeho portrétování cara Petra I. Velikého za jeho pobytu v Karlových Varech. A také napsal dosud nerealizovanou hru o osudu Aurelie Kotíkové, mladé písařky Živnostenské banky v Brně, jejíž statečné mlčení zastavilo lavinu zatýkání v největším „letákovém procesu“ na začátku první světové války. A rovněž nedokončenou hru o dceři Galilea Galeiho, řeholnici a spolupracovnici svého otce. Nedokončená zůstala také hra o Miladě Horákové. Všechno to byly náměty, které čerpaly z historie, ale vyprávěly vždy o jediném – o střetu výjimečné osobnosti s mocí – a byly v době svého vzniku nanejvýš aktuální. A jsou aktuální dodnes. Naštěstí v rádiu narazil můj muž na skvělého dramaturga Jiřího Hlavničku, kterému se hry podařilo prosadit do vysílání. Mnohé z nich se vysílají v Českém rozhlase dodnes.

Z vašeho nakladatelství Jaroslava Jiskrová – Máj vzešla už pěkná řádka knih, jako například bestseller Gottland, Udělej si ráj, Láska nebeská a všechny další do češtiny přeložené knihy Mariusze Szczygła. A vydávala jste rovněž Karola Sidona, Karla Hvížďalu, Jaroslava Dietla, Karla Kryla, Pavla Kosatíka, Ferdinanda Peroutku a Johannese Urzidila, v neposlední řadě také Ludvíka Vaculíka a Marii Vaculíkovou. Můžete našim čtenářům prozradit, na čem v současné době pracujete?

Od roku 2002 se mi podařilo vydat už přes stovku knih, všechny ve spolupráci s nakladatelstvím Dokořán. Kromě českých autorů, často mých přátel, vydávám hlavně představitele polské školy literární reportáže – vedle Mariusze Szczygła třeba Wojciecha Tochmana, Margo Rejmer, Pawła Smoleńského, Krzysztofa Vargu, Lidii Ostałowskou a další. Minulý rok jsme vydali nejnovější Szczygłovu knihu s krátkým názvem Není, naše nejžhavější novinka je od mladého autora Witolda Szabłowského s titulem Jak nakrmit diktátora. Jsou to nesmírně zajímavé životní příběhy osobních kuchařů diktátorů Saddáma Husajna, Idiho Amina, Envera Hodži, Fidela Castra a Pol Pota. Kniha je světovým bestsellerem, vydaným také v USA. A v této chvíli chystáme na podzimní trh další knihu téhož autora, která nese titul Tančící medvědi. Vypráví nejen o konci medvědářství v Bulharsku, ale také o vývoji v dalších postkomunistických zemích východního bloku po pádu tamějších komunistických režimů.





0
Vytisknout
5420

Diskuse

Obsah vydání | 10. 9. 2021