Ať hodí kamenem…

3. 3. 2022 / Jiří David

 

A tak mimo jiné i zaznělo, že (někteří) umělci mají být „alibistické prodejné kurvy“, které jsou zalezlé v zadcích oligarchů, již stojí za rozkladem společnosti a nenávratnou destrukci ekosystému atd. Jistě je nutné umět vnímat i tyto protesty, neboť jsou, jak je výše uvedeno, nedílnou součástí provozu umění. Jsou tak jistě legitimní i legální. Jejich protagonisté se nedají počítat ke snobům, kteří se proti své vůli stávají angažovanými v oblasti, jež jim je nesrozumitelná. Ale ani ne k těm, kteří většinou nemají v oblasti umění za sebe co říct, neboť stojí teprve na prahu umělecké kariéry.

Proto jim lze asi i odpustit výroky jako tento: „Když si je (umělce, díla) někdo uzurpuje jen penězi, tak tím umění sebere auru. Proto si nemyslím, že ta sbírka má zase takovou cenu.“ Možná by jim jejich pedagogové mohli sdělit – pokud ovšem nesdílejí podobné názory –, že umění, pokud jde skutečně o umění, nelze nikdy o auru ochudit. Ale už zřetelně tendují k těm, co zcela podřizují, „prodávají“ svoji práci pouze skrze etické účely, často ideologie, vždy líbivě, a o to více horlivě planě moralizují, vytvářejí tak pseudopole morálního soucitu či rozhořčení, aby mohli zároveň kazatelsky nabádat, vše vždy v obsesivní argumentační smyčce.

Například i těmito slovy jako vystřiženými z rétoriky z padesátých let: „Nenecháme hrstku nejbohatších, aby si vylepšovala svoje jméno a obohacovala se uměním.“ Logicky tak nejen sami sebe přesvědčují, že umění je jen pouhá kapitalistická komodita, zboží, které zvráceně naplňuje zbytnělé touhy, či je jen součástí odpustků pro oligarchy a zbohatlíky, anebo že je zbytečné, pusté konzumní, podbízející se, jen líbivou dekorací.

Dá se jistě vést debata, že z „progresivního“ hlediska eticky nabyté bohatství samozřejmě v kapitalismu neexistuje (možná vyjma výhry v loterii) a všechno bohatství je do nějaké míry „špinavé“, protože si přivlastňuje čas a práci jiných. Rozdíl je jen v tom, nakolik, což se většinou hodnotí podle kritérií veřejné prospěšnosti. Umělci to mají jednodušší, protože vytvářejí své věci osobně a nemusejí se tedy společenskou prospěšností svého „podnikání“ zabývat. Neměli by si ale jen proto osobovat nárok na to, aby jejich práce byla rozpoznána jako z principu progresivní nebo prospěšná, a proto hodná podpory.

Nejsou tak sami a možná se brzo přiřadí k těm, co si rádi na tomto svém nabádání zakládají živnost, berou na ni státní a městské granty, což není o nic méně výrazem moci a nástrojem kontroly a nejsou o nic „čistší“ než by byli za privátní peníze, pořádají workshopy, přednášky, někteří i učí (a mnohdy i instrumentalizují svoje studenty/studentky), a nebo tím zahlcují sociální sítě. Tyto své konstrukce a představy se snaží vtáhnout do samotného těla umění s viditelnou proklamací tak, aby bylo všem zřejmé, že jsou či chtějí být sami zároveň vnějškem i uvnitř. Čili zřetelné uzavření skrze formu vyloučení. Jsou tedy spíše než politickým sociálně-psychologickým problémem.

Umění se však nedá nikdy zredukovat na politiku, ideologii či náboženství, a přesto je obsahuje, aniž jim je poplatné, jen jako zdánlivý paradox. Umění není možné zredukovat ani na věc veřejnou, přestože umění dokáže veřejné transformovat tak, že je sice jeho nedílnou součástí, avšak souběžně veřejné neilustruje, nevykládá a nepopisuje, nýbrž předkládá nečekaná a neočekávaná zjevení. Ten, kdo však vidí, respektive deklaruje umění jako pouhé zboží, dekoraci a zábavu, ten nevidí umění.

Nikdy jsem se sám nepřikláněl k modelu, že „kapitalistický“ způsob financování umění je ten nejideálnější, ale doposud jsem bohužel nepoznal žádnou jinou smysluplnou alternativu. Privilegium umělců je ale založeno na tom, že – striktně řečeno – umění potřebují z ekonomického hlediska jen samotní umělci. Profesionální umělecká kariéra je tedy nevyhnutelně kompromisem. Aby umělci skutečně osvobodili umění od ekonomického vlivu a moci, museli by se vzdát myšlenky umění jako profese.

A jak říká Nielse Bohr: „Jsou dva druhy pravdy: pravdy triviální, pro něž jsou opačné názory naprosto absurdní, a pravdy hluboké, které se poznají podle toho, že jejich protikladem je zase pravda.“ A doplním slovy profesora Jiřího Přibáňě: „Je rozdíl mezi prodejností díla a autora. Zatímco autor musí být neprodejný, dílo se klidně prodávat může – to vidím jako umělecký imperativ.“

Chápu některé umělce, kterým bylo vždy proti mysli žadonit u nějaké byrokratické komise, která rozhodovala o tom, jestli je jejich práce hodna obecného veřejného zájmu a podpory; navíc u komisí, které se tu léta incestně protáčejí ve prospěch různých kamarádů a kamarádek, včetně spřízněných privátních galerií apod. Což se zřetelně, dlouhodobě projevuje ui výběrových komisí, konkursů na místa v kulturních institucích i na pedagogická místa vysokých uměleckých škol. A co se týká daní, z nichž jsou tyto granty financovány, ať si každý sám sáhne do svědomí, jak moc přispívá.

Pokud někdo tedy proklamativně podrobuje kritice, ostrakizaci financovaní z českých privátních zdrojů, měl by umět podrobit kritice i další zdroje, jakými jsou třeba financování Tranzitdisplay. Nevím totiž, jak moc „svatý“ je jejich hlavní bankovní zdroj Erste Bank, jak „čisté“ jsou peníze od J&T banky, které jednu dobu významně stály za aktivitami novodobé Chalupeckého ceny a do nedávna tekly i do Galerie Rudolfinum.

OK, proč ne, pak ale všem stejným metrem. A jak máme rozumět financování přidružených akcí tohoto jinak progresivně vnímaného uměleckého prostoru, který pořádá např. pražské Bienále umění podporované Rosa Luxemburg Stiftung, ideologicko-propagandistickou odnoží německých komunistů ze strany Die Linke, která i za dnešní situace neustále zlehčuje agresivní pseudoimperialistickou politiku kremelského diktátorského vedení? Jak se máme dívat na podporu ruského velvyslanectví, které aktivně podpořilo organizaci prvního sjezdu Svazu sovětských umělců v Praze, který Tranzitdisplay v Praze pořádal? Není to náhodou konjukturalisticky pokrytecké? Ano, bezesporu je!

Snad tedy ještě jen k těm „prodejným uměleckým „kurvám“, k nimž pravděpodobně patří i mnozí géniové (proto)renesance jako Giotto, Masaccio, Fra Angelico, Piero della Francesca, Leonardo da Vinci, Sandro Botticelli, Raffael Santi, Michelangelo Buonarroti, Jan van Eyck, Albrecht Dürer nebo Pieter Brueghel, protože i tito brali za svoji práci peníze (honoráře) od církve, panovníků nebo jiných bohatých a mocných, jakými byli třeba Medicejští, kteří mimochodem svůj majetek zpočátku získali skrze pirátství a později lichvou, dnes bychom řekli podnikáním v organizovaném zločinu.

Ani barokní umělci na tom nebyli jinak, a takto bych mohl pokračovat desítkami, ba stovkami příkladů až do 20. století, kdy mnozí umělci a umělkyně svá vrcholná díla mohli uskutečnit výhradně z peněz, které jistě nebyly takzvaně košer.

Ale které takovými vlastně jsou? Mohl bych jmenovat i jednotlivé umělce, snad stačí příklad jednoho génia – Marka Rothka –, tedy člověka hluboce kontemplativního, dle mnohých, výsostně duchovního, který vytvořil ona známá, ikonická díla pro The Seagram Company Ltd. a jejich Seagram Building (Four Seasons Restaurant) v NY od architektů Ludwiga Miese van de Rohe a Philipa Johnsona, tedy pro velkou potravinářskou firmu, jejíž kapitál byl mnohokrát spojován i s trestnou činnosti jejích zakladatelů. A co třeba vídeňská Albertina, kam tak rádi "kulturní Češi" jezdíme, která je dotovaná i famózní sbírkou Herberta Batlinera, jedním z největších právnických vykuků, co spravoval (zemřel v roce 2019) offshore účty nejbohatších lidí světa.

 Mohl bych pak v historii umění dokládat desítky, stovky podobných příkladů. H. Szemann, jeden z nejinspirativnější kurátorů v novodobé historii umění, přiznal v rozhovoru s Hansem Ulrichem Obristem, že za ním do Bernu přijeli v roce 1968 lidé z firmy Philip Morris a PR firmy Rudder & Finn, aby mu nabídli peníze a úplnou svobodu pro jeho budoucí výstavu. Jak osobně potvrdil, „samozřejmě jsem souhlasil, neboť do té doby se mi taková to příležitost nenaskytla…“ Jak dále říká, neměl většinou peníze ani na zaplacení přepravy umění, jak po Evropě, natož pak do USA a pokračuje: „Takže to, že jsem získal pro výstavu Attitudes finanční zabezpečení, bylo velmi osvobozující…“ A od té doby (1969) deklaroval svoji nezávislost!

Získal tedy nemalé finanční prostředky od světové tabákové firmy, o jejíž profitování nejen na lidském zdraví (byť mnohými i dnes tuto skutečnost zpochybňující) by se dalo napsat množství kritických statí, a tudíž tlačit tehdejší umělce, aby tuto firmu, tedy potažmo i Szemannovu výstavu, náležitě veřejně bojkotovali. To v dnešní dikci znamená nestat se rukojmími eticky nepřijatelných peněz od problematických finančních hráčů. Ani jeden z 69, dnes už velmi, ale i tehdy už veřejně známých umělců, nic podobného neučinil; zde jsou jen někteří pro připomenutí: Carl Andre, Giovanni Anselmo, Richard Artschwager, Joseph Beuys, Alighiero Boetti, Hanne Darboven, Walter de Maria, Jan Dibbets, Barry Flanagan, Hans Haacke, Eva Hesse, Stephen Kaltenbach, Edward Kienholz, Yves Klein, Joseph Kosuth, Jannis Kounellis, Sol LeWitt, Richard Long, Mario Merz, Robert Morris, Bruce Nauman, Claes Oldenburg, Dennis Oppenheim, Panamarenko, Michelangelo Pistoletto, Alan Saret, Richard Serra, Robert Smithson, Richard Tuttle, Lawrence Weiner, Gilberto Zorio. Zaplatil si tak koncern Philip Morris jen své odpustky?!?

Byl to tedy jen klasický příklad artwashingu, jak se dnes tak snadno a líbivě skloňuje?! Možná ano, možná ale ne! Má se tedy umět přesně rozlišovat mezi sponzoringem a donátorstvím, tedy mezi jistým druhem pragmatického účelu a osobní, soukromou empatii? Stále se domnívám – i přes své hříchy –, že uměni à priori musí umět ignorovat obě cesty, aby skrze takto svou zachovanou svobodu nemuselo nadbíhat účelu, ale i přání, a dalo veškerou sílu empatii a sdílení. Hlediska etiky a morálky jsou pak úměrná jejich významu. Dejme tomu, že H. Szemann měl peníze od Philip Morris na výstavu odmítnout a ta by se tudíž asi nikdy, v její dnes notoricky známé podobě, nekonala. Bylo by to dobře, nebo špatně? Byla sice zcela přelomová a zásadní, o čemž svědčí i její pozdější světová „rekonstrukce“ na jednom z benátských bienále, ale… za jakou cenu?

Můžeme to vše, v rámci současných trendů, vymazat z dějin světového umění? I když souhlasím s tím, co údajně řekl Karel Marx, ač marxista nejsem: „Problém není osvobodit se od našich iluzí. Problém je osvobodit se od situací, které vyžadují iluze.“ A tak na závěr ocituji několik vět, které v roce 2006 zazněly na výstavě Chaplin Resident Fighter v galerii Futura: „Pro české umění tu není dost chudých ani bohatých lidí.“ „Autentičnost v umění je rovna svědomí jednotlivých umělců, není jen hrou na svědectví.“ „Síla umělce nespočívá v identifikaci s námětem, ale ve svobodě, se kterou s námětem zachází.“ „Etické chování se často slučuje s alibismem. Alibismus je často zaměňován s etickým chováním.“

Takže závěrem si dovolím navrhnout lidem, kterým jde opravdu o věc umění a nikoliv jen o ideologické konstrukce v jeho jménu, aby si například po vzoru vídeňské Secese založili vlastní kunsthalle a to na oněch principech, totiž za finanční účasti jejich členů, které sdílely členské spolky umělců a milovníků umění, podobně, jako byly kdysi třeba sportovní kluby v rukou jejich členů. Jedním smyslem jejich existence byla i redistribuce zdrojů od těch, kdo si to mohli dovolit směrem k těm, kteří potřebovali záštitu a podporu. Myslím, že se pak koexistence různých forem institucionální provozu umění nemusí agresivně vylučovat, ostrakizovat, dehonestovat, ale naopak ve prospěch umění podporovat. Neboť to už všechny v provozu unavuje, demotivuje, znechucuje.

Prof.ak.mal. Jiří David