Válka memů: Proč konflikt na Ukrajině nemůže skončit mírem

13. 5. 2022

čas čtení 27 minut
"Válka Z" není o NATO nebo Organizaci smlouvy o kolektivní bezpečnosti (ODKB). Jde v ní o memy [myšlenky, chování či styl šířící se v kultuře napodobováním]. Rusko si klade za cíl přeměnit starou "ruskou" (= církevně staroslověnskou) posvátnou komunitu v jednotný ruský národní stát, který vyhubí ukrajinskou kulturu, napsal Kamil Galejev.

Někteří západní analytici, kteří neznají východoevropský kulturní kontext, vnímají "válku Z" jako nehodu. Předpokládají, že ruská invaze vyplývá z nějakého druhu "nedorozumění" nebo chyby, který lze vyřešit vyjednáváním. To je však učebnicový příklad zbožného přání.

Možná budete chtít tuto válku co nejdříve zastavit, ale není na vás, abyste rozhodli. Je to na Rusku, které z nějakého důvodu napadlo Ukrajinu. A tento důvod zůstává bez ohledu na Putina nebo Zelenského, ODKB nebo NATO. Není to válka režimů. Je to válka memů.

Motivací stojící za válkou není "bezpečnost", "spojenectví", nebo dokonce politická příslušnost. Je to potřeba udusit špatné kulturní memy a vnutit ty správné. To je důvod, proč má "válka Z" tak širokou podporu veřejnosti a proč Rusové tak snadno souhlasili s totální válkou proti Ukrajině.

Může to znít arogantně, ale myslím si, že abyste pochopili kulturní kontext, musíte konzumovat psaný a vysílaný  materiál v jazyce dané země. Analytici, kteří konzumují testy a vysílání v ruštině, obvykle považují válku za nevyhnutelnou. Viděli ji přicházet. Ale kdo ne, byl překvapen.

Válka nastala proto, že Rusko nikdy nepřijalo existenci Ukrajiny. A "Ruskem" myslím nejen stát, ale i lidi, zejména kulturní elity. Byla to tolik oslavovaná kulturní elita, kdo připravil tuto válku - spíše než ignorantské masy.

Argumentovali nebo naznačovali, že Ukrajina je falešný národ s falešnou/podřadnou kulturou a historií. Jinými slovy, skutečný problém je v tom, že Ukrajinci se drží podřadných memů. Nejhorší ze všeho bylo, že mohli upgradovat a přijmout nadřazené ruské memy, ale to odmítají.

Ruskou invazi na Ukrajinu lze chápat pouze v kulturním kontextu. Kreml neplánoval válku, plánoval "osvobodit" Ukrajinu, zachránit ji zavedením správných memů. Ukázalo se ale, že Ukrajinci se zachránit nechtěli. Tak se speciální operace změnila ve válku.

Původní předpoklad Kremlu byl, že Ukrajina není nenapravitelná. Je to země poněkud méněcenných Rusů ovládaná "nacisty", kteří zbytku vymyli mozky, aby se podřídili. Co ale Ukrajinci tajně chtějí, je zahodit frašku "Ukrajiny" a stát se normálním (=Rusem).

Abyste pochopili logiku invaze, musíte mít na paměti, že ruskost = normalita. Když jste rusifikováni, stáváte se normálními. Invaze byla plánována jako dar nebo humanitární operace. Proto je ukrajinský odpor tak šokující. Nechtějí být normální. Ukrajinský nevděk a odmítnutí stát se Rusy vysvětluje rychlou eskalaci násilí ze strany ruské armády.

Abychom byli spravedliví, Rusko vždy bojovalo takto - s extrémním pohrdáním jakýmikoli etickými nebo právními normami. Ale protože většinu svých totálních válek vedlo proti nebílým/nekřesťanským lidem, jako jsou syrští sunnité, nikoho to nezajímalo. Jenže proč Ukrajina?

Můžeme začít naši diskusi Josipem Brodským. Na Západě je poměrně dobře známý především díky získání Nobelovy ceny za literaturu. Ale jeho kulturní vliv je tam asi podceňován. Brodskij nebyl jen básník, byl *posledním* velkým básníkem ruského literárního kánonu.

Poté, co byl pronásledován sovětskými úřady, Brodskij emigroval do USA. Byl zasypán cenami a vyznamenáními. Zde získal Nobelovu cenu a stal se laureátem ceny American Poets Award. V americké kariéře hodně pomohly jeho literární nadání i oběti.

Přestože byla napsána a vydána v USA, báseň "O ukrajinské nezávislosti" je pravděpodobně nejcitovanějším a nejpůsobivějším politickým manifestem postsovětského Ruska. Je *super* nacionalistická.

V této básni Brodskij posílá několik zpráv Ukrajincům (nazývaných nadávkou "chocholové"):

1. Říká Ukrajincům, aby šli do prdele.

2. Předpovídá: "Ty, šmejde, budeš ojebán Poláky a Němci".

3. Přemýšlí, jestli by měl plivat do Dněpru, aby tekl pozpátku.

Brodsky nazval svou báseň "riskantní". A přesto správně odrážela postoj velké části ruské společnosti k Ukrajině. Po roce 2014 se stala obzvláště aktuální a byla opakovaně podporována médii a úřady, jako je tiskový orgán ruského parlamentu.

Co však považuji za zajímavější, to jsou dva poslední řádky Brodského básně. Doslova říkají Ukrajincům:

"Až budeš umírat a ošívat se na smrtelné posteli, budeš sípat Alexandrovy řádky a ne Tarasovy kecy."

Co tím myslí?

Brodskij má na mysli Alexandra Puškina a Tarase Ševčenka: Národní básníky Ruska a Ukrajiny. Na smrtelné posteli budou Ukrajinci raději citovat ruského génia Puškina než ukrajinské kecy Ševčenka, protože "Ukrajinci" jsou Rusové a Ukrajina je fraška.

Zajímavá zde není ani tak domnělá převaha Rusů nad Ukrajinci. Je to politizace literatury, konkrétně poezie. Kterého básníka obdivujete a kterého citujete, není politicky neutrální, je to *nejdůležitější* politická otázka vůbec. Ale proč?

Všichni víme, že Rusko je země zaměřená na literaturu. A přesto jsou západní znalosti této literatury velmi selektivní. Které ruské spisovatele dokáže průměrně erudovaný Anglosas pojmenovat? "Tolstojevskij" + Čechov. Tito chlapíci jsou na Západě dobře známí, protože produkovali přeložitelnou prózu.

Nepřeložitelní autoři jsou ignorováni, včetně některých prozaiků, jako je Saltykov-Sčedrin, Leninův oblíbený spisovatel:

"...цивилизацию эту, приняв в нетрезвом виде за бунт, уничтожил градоначальник Урус-Кугуш-Кильдибаев..."

Jak jen byste to mohli přeložit bez dlouhého historického komentáře?

Nejvíce přehlíženou částí ruské literatury je samozřejmě její poezie. Rusko není zaměřeno ani tak na literaturu, jako spíše na poezii. Poezie stojí v centru ruského posvátného literárního kánonu. Je však z velké části nepřeložitelná, a proto je na Západě málo známá.

Kdo je nejvlivnějším ruským autorem všech dob? Pokud vezmeme v úvahu dopad na Rusko, je to Alexandr Puškin. Říká se mu jednoduše "Naše všechno" (Наше все). Ruský jazyk a literatura jsou totiž z velké části založeny na odkazu jednoho jediného autora.

Ano, teoreticky má Rusko starou literární tradici. V praxi však jeho *relevantní* část začíná Puškinem. Cokoli bylo napsáno dříve, je čteno normálními vzdělanými Rusy převážně jako historický artefakt. Neironicky lze číst pouze literaturu po Puškinovi.

Proč je Puškin tak důležitý? Každé ruské dítě se ve škole učí, že Puškin "vytvořil ruský jazyk". Chápete to? Děti to také nechápou. Proto je tato běžná věc o Puškinovi a ruštině na internetu tolik zesměšňována. Co to vůbec znamená?

Benedict Anderson [autor klasické studie o nacionalismu "Imagined Communities"] nabízí klíč k této otázce. Podle Andersona jsou moderní spisovné jazyky umělé. Vznikly dvojím efektem moderního státu s jeho homogenizační politikou a tiskařským lisem. Cokoli existovalo dříve, fungovalo velmi odlišně.

Předmoderní svět, před moderním státem a knihtiskem, neznal spisovné jazyky. Znal:

1) Mluvený lidový jazyk (založený na zvuku)

2) Posvátné jazyky (založené na znacích)

Například v Evropě by Mittelmärkisch [střední brandeburština] byla lidový jazyk a latina posvátný jazyk.

Začněme mluvenou lidovou řečí. Skutečnost, že předmoderní svět neměl žádné literární jazyky, neznamená, že lidé spolu nemohli mluvit. Měli spoustu lidových jazyků, z nichž některé se podobaly moderním jazykům. Ale na rozdíl od těchto jazyků nebyly lidové jazyky standardizovány.

Dnes mluvíme francouzsky, španělsky nebo anglicky. Ale tehdy existovala obrovská škála Francouzů, Španělů a Angličanů, pro jejichž mluvčí "mohlo být obtížné nebo dokonce nemožné si navzájem porozumět". To je prostě přirozený řád věcí.

Ve skutečnosti může být nepřesné označovat tyto lidové jazyky jako francouzštinu nebo španělštinu. Jazyková mapa nekorespondovala s politickou. Například oblast úzce souvisejících katalánsko-okcitánských dialektů se táhla od Španělska po Francii přes všechny politické hranice, staré i nové.

Předmoderní svět byl světem rozmanitosti, včetně rozmanitosti jazykové. Na rozdíl od všeobecného přesvědčení je rozmanitost přirozená a homogenita umělá. Tuny vzájemně nesrozumitelných lidových řečí – to je přirozený řád, jeden spisovný jazyk – to jím není.

Jestliže lidová mluva rozdělila předmoderní svět na samostatné oblasti, globální posvátné jazyky jej sjednotily do řady skutečně globálních komunit. Například Evropu rozdělenou na oblasti románských, germánských, slovanských a dalších lidových dialektů sjednotil jeden posvátný jazyk, latina.

Globální společenství minulosti byla posvátná společenství vybudovaná na ideografických systémech. Latina v Evropě, koránská arabština v islámu, znaky v Číně. Každé posvátné společenství se vnímalo jako svět sám o sobě, který má díky svému posvátnému jazyku monopol na pravdu.

Huntington skvěle rozdělil svět na řadu civilizací. Jeho klasifikace však vypadá libovolně. Co když přijmeme mnohem lepší a objektivnější Andersonovo paradigma? Ti, kteří používají stejný posvátný jazyk, tvoří samostatnou posvátnou komunitu (=civilizaci).

V každé posvátné komunitě lidé mluvili několika lidovými jazyky. Posvátný jazyk byl společenstvím znaků, lidových dialektů – zvuků. Posvátná řeč musela být pro masy nesrozumitelná, kdežto lidová srozumitelná. A konečně, posvátný jazyk nebyl na rozdíl od lidové řeči libovolný.

Posvátný jazyk nebyl svévolný. Byl považován za vyzařování reality, spíše než její odraz. Odtud zákaz kazit posvátné texty překládáním do lidových jazyků. To znamenalo, že budou pro masy nesrozumitelné. To však byla spíše cílená vlastnost než chyba.

Zvažte ideografickou povahu islámské ummy:

Pokud Maguindanao potkal Berbera a navzájem nic nevěděli o svých jazycích, nebyli schopni ústní komunikace, nicméně rozuměli ideografům toho druhého, protože posvátné texty, které sdíleli, existovaly pouze v klasické arabštině.

V tomto ohledu koránská arabština, latina a dokonce i sanskrt fungovaly velmi podobně jako čínské znaky. Všichni vytvořili globální komunitu nikoli zvuků, ale znaků - a tato komunita má monopol na objektivní pravdu. Moderní matematický jazyk pokračuje v této staré tradici.

Tato dichotomie mezi místní lidovou mluvou rozdělující svět a posvátnými jazyky, které jej spojují do řady globálních komunit, vysvětluje mnohé o předmoderním světě. Globální versus lokální, esoterické versus exoterické, vysoký status versus nízký status, znakové versus zvukové.

Postupem času dva faktory roztříštily jednotu starých ideografických posvátných společenství. Za prvé, průlomová informační technologie – tiskařský lis. Další faktor je mnohem složitější a špatně pochopený – vývoj moderního centralizovaného státu.

Ještě před zavedením knihtisku vytvořily některé rychle se centralizující politické útvary (které se později staly národními státy) administrativní lidovou řeč. Provoz s příliš mnoha lidovými jazyky byl únavný. Bylo mnohem jednodušší vybrat si jeden z nich a pozvednout jeho status.

Například Francie měla mnoho lidových jazyků, všechny byly považovány za zkažené formy latiny. Jeden z nich, pařížský dialekt, se však stal úředním jazykem. Neproměnil se tak v jazyk pravdy jako latina. Ale stal se jazykem moci – a to stačilo.

Tiskařský lis hrál obrovskou roli v jazykové homogenizaci. Je to velká bifurkace, která určila osud lidových jazyků. Ty lidové jazyky, které byly vytištěny, byly povýšeny a často přežily. Mezitím ty, které se moc netiskly, postupně upadaly.

Kombinace těchto dvou faktorů, státní centralizace a knihtisku, roztříštila posvátná společenství a často je zničila. V jistém smyslu byl svět deglobalizován: Dříve propojený posvátný prostor byl roztříštěn do řady teritoriálních národních kultur.

Státní centralizace a tiskařský lis vytvořily bifurkaci, která značně homogenizovala svět. Stav a význam těch lidových jazyků, které byly přijaty státy a propagovány v tisku, nesmírně vzrostl. Mezitím ty, které zestátněny nebyly, vymřely.

Administrativní centralizace a zavedení tiskařského stroje spustily bifurkaci. A přesto to bylo až masové vzdělávání, které ji dokončilo. Centralizované, státem navržené školství podle jednotných osnov je nedoceněným nástrojem kulturní unifikace.

Bifurkace lidových jazyků vysvětluje fenomén národního génia, zejména národního básníka. Všimli jste si, že tolik literárních kultur se soustředí kolem velkého národního básníka? Proč? "Skvělý" zde znamená "vlivný". A "vlivný" znamená model pro standardizaci.

Velký básník = básník školních osnov. Osnovy homogenizují kulturní prostor a vytvářejí monokulturu. Učební plán dokončuje bifurkaci lidových jazyků. Proto to, který básník je zařazen do učebních osnov a který ne, má obrovský politický význam.

Nyní pojďme mluvit o východní Evropě. Právě jsme hovořili o tom, že předmoderní svět byl rozdělen do řady globálních společenství znaků soustředěných kolem určitého posvátného jazyka, jako je koránská arabština. V západní Evropě to byla latina. Ve východní Evropě to byla církevní staroslověnština.

Staroslověnština byla jihoslovanským jazykem pravděpodobně bulharského původu, který se stal jazykem posvátných knih a bohoslužeb po celé východní Evropě, včetně moderního Bulharska, Rumunska, Moldavska, Ukrajiny, Běloruska a Ruska - a vytvořil tak specifické posvátné společenství.

Posvátná komunita je postavena na nesrozumitelném esoterickém jazyce. I když posvátná komunita staroslověnštiny zahrnovala mluvčí slovanského, románského a možná i jiných mluvených jazyků, byla natolik odlišná od těchto lidových řečí, že byla nepochopitelná.

Existence východoevropského posvátného společenství postaveného na staroslověnštině (stejně jako západoevropské щту bylo postaveno na latině) vrhá světlo na význam slova „ruský“ („русский“) ve středověkém Rusku. Netýká se etnického původu. Odkazuje na náboženství.

Přirovnávat předmoderní posvátná společenství k moderním národním společenstvím je velký omyl. Je to špatně, i když nesou stejné nebo podobné jméno. V moderním Rusku slovo Rus odkazuje na národ. Ve středověkém Rusku - k posvátné komunitě působící napříč etnickými liniemi.

Ruské kroniky obsahovaly seznamy "ruských měst, blízkých i vzdálených". Obvykle zahrnovaly následující regiony:

1. Bulharsko

2. Valašsko

3. Volyň

4. Zálesí

5. Kyjev

6. Litva

7. Podolí

8. Rjazaň

9. Smolensk

10. Tver

Regiony, které dnes považujeme za skutečně "ruské", jako je Tver nebo Rjazaň, se mísí s těmi, které nyní vnímáme jako jasně cizí. To je například mapa litevských ruských měst, táhnoucích se od Kaunasu téměř po Moskvu napříč všemi etnickými a jazykovými liniemi.

Co je ještě zajímavější, seznamy ruských měst *začínají* bulharskými ruskými městy, valašskoruská města jsou až druhá v pořadí. Východoslovanská města jsou uvedena později. Z toho patrně vyplývá, že právě Bulharsko bylo rodištěm "ruského" posvátného společenství.

Mezitím Moskva a to, co je nyní středním Ruskem, rodiště Moskevského knížectví, je tam uvedeno jako Zálesí (="za lesem"). Což zřejmě znamená, že Moskva byla považována za nově kolonizované území v lesích na severu a ne za střed "ruského" světa.

Mapa ruských měst *není* etnickou mapou ani mapou mluvených jazyků. Je to mapa staroslověnského posvátného společenství, kterému se tehdy říkalo "ruské". Nezáleží na vašem původu, na vašem mluveném jazyce: Používání staroslověnštiny pro liturgii z vás dělá "Rusa".

A to, co je nyní Ruskem, nebylo považováno za centrum ruského posvátného společenství. Seznam naznačuje, že to bylo pravděpodobně Bulharsko. Bulharská města zahajují seznam ruských měst. Což dává naprostý smysl, pokud tam tento posvátný jazyk vznikl.

Někteří imbecilové říkají, že skutečnost, že se Ukrajině nebo Bělorusku ve středověkých textech říká "Rusové", znamená, že jsou součástí ruského národa. To je prostě falešné. Středověké "ruské" posvátné společenství je postaveno na roveň modernímu ruskému posvátnému státu. To je ahistorický omyl.

Když lidé ze Západu dávají rovnítko mezi středověké posvátné společenství a moderní národní stát, je to ignorance. Ale když to dělají Rusové, je to politické prohlášení. To, co kdysi bývalo posvátným společenstvím staroslověnštiny, se nyní musí proměnit v jednotný ruský národní stát.

Transformace posvátného společenství v jednotný národní stát je těžší, než by se mohlo zdát. Proč? Protože v posvátném společenství posvátný jazyk koexistuje s tunami mluvených lidových dialektů. Posvátné společenství je fenoménem rozmanitého předmoderního světa. Ale národní stát ne.

Unitární národní stát netoleruje rozmanitost. Vybere si jednu lidovou řeč, zavede ji po celém svém území a vyhladí všechny konkurenční. To je hlavní faktor jazykové bifurkace, která je završena hromadným vzděláváním podle jednotného standardu.

To vysvětluje význam Puškina pro moderní Rusko. Protože Rusko přičlenilo to, co je nyní Ukrajinou a Běloruskem, za Kateřiny II., ruská vláda vždy bojovala za homogenizaci všech východoslovanských území podle ruského standardu, politiky, kultury a jazyka.

Rusko se snažilo zavést stejný jazyk po celém Rusku, na Ukrajině a v Bělorusku. A přesto otázka zněla – co bychom měli uložit jako standard? Puškin je tak prominentní, protože tento standard vytvořil. Jeho literární odkaz dal vzor, ​​který mohl stát propagovat.

Puškin vytvořil moderní ruský jazyk v tom smyslu, že vytvořil verzi ruského jazyka, která byla později vnucena autoritou státu. Proto se stal nejvlivnějším ruským autorem a moderní Rusové stěží mohou číst předpuškinovskou literaturu.

Před Puškinem Rusko nemělo jednotný literární standard. Bylo mnoho stylů, některé byly ovlivněny spíše západoevropskými jazyky, některé jinými slovanskými, některé staroslověnštinou. Probíhaly široké debaty o tom, které jazyky by měly sloužit jako vzor pro ruštinu.

Puškin, který plynule ovládal francouzštinu mnohem dříve, než se naučil rusky, mluvil a psal velmi galicizovanou verzí ruského jazyka. A protože se jeho dědictví stalo *standardem*, ruská gramatika vypadá tak francouzsky.

Puškin také vytvořil rejstříky ruského jazyka. Před Puškinem Rusko nemělo standardní spisovný jazyk. Mělo mluvenou lidovou řeč a mělo posvátný jazyk - církevní staroslověnštinu. Mělo také mnoho spisovatelů a autorů, kteří experimentovali s různými rejstříky.

Ruští spisovatelé 18. století většinou vnímali staroslověnštinu jako jazyk vysokého statusu a mluvenou lidovou řeč jako jazyk nízkého postavení. Snažili se tedy používat co nejvíce staroslověnských slovíček a gramatických struktur, jen aby psali vysokým stylem.

Puškin zvolil jinak. Jasně rozlišoval mezi lidovou mluvou a posvátným jazykem a svou verzi spisovné ruštiny založil na tom prvním. Mluvená ruština =/= staroslověnština a právě mluvený jazyk se stal základem jeho práce.

Staroslověnské prvky byly zachovány jako určitý rejstřík ruského jazyka. Kdekoli chtěl Puškin napsat báseň v náboženském stylu, použil staroslověnskou gramatiku nebo slovní spojení. Kdekoli chtěl stylizovat "archaický" text, udělal totéž.

Protože se Puškinův jazyk stal standardní ruštinou, rejstříky, které vytvořil, se staly jednotnými. Kdykoli moderní Rus slyší staroslověnská slova nebo gramatické struktury, vnímá je jako "náboženské" nebo "archaické". Proto se hojně používají v historických románech.

Dopad Puškina na ruský jazyk ilustroval proces bifurkace lidové řeči. Dříve existovalo mnoho lidových jazyků a mnoho autorů, kteří se z nich snažili vytvořit literární jazyky. Ale v centralizovaném státě se standardem stane pouze jeden.

Stát si vybere jeden model a uvalí jej na obyvatelstvo, přičemž vyhubí všechny ostatní varianty. Pokud se bude zabývat netištěnými venkovskými lidovými jazyky, proces půjde hladce. Pokud se jedná o tištěné, je to problematičtější. Ale skutečný problém je, když někdo pracuje na tom, aby vytvořil alternativu.

To vysvětluje politický význam Tarase Ševčenka. Rusko, Ukrajina, Bělorusko měly tuny zcela odlišných lidových dialektů. Pokud by se ruskému státu podařilo prosadit jednotnost, všichni by přijali model poskytnutý Puškinem. Ševčenko však vytvořil alternativu.

Tato alternativa nebyla pouze lingvistická nebo kulturní. Bylo to také politické. Puškin podporoval ruskou imperiální tradici. Ševčenko ji odmítl.

Puškin přijal ruskou imperiální identitu jako svou vlastní. Plně podporoval ruský imperialismus a jakákoliv jeho kritika ho vytáčela. Vezměme si jeho báseň "Pomlouvačům Ruska" proti francouzským politikům, kteří podporovali polské povstání v roce 1830.

Puškinův odkaz není jen relevantní. Je to doslova nejdůležitější meme v Rusku. Cokoli napsali Tolstoj nebo Dostojevskij, může být drsným kontrariánstvím. Cokoliv napsal Puškin, to je za objektivní pravdu.

Zatímco Puškin oslavoval ruský militarismus, Ševčenko jej kritizoval. Sympatizoval s horaly bojujícími proti ruské porobě, naříkal nad ztrátami ruských branců. Zatímco pro Puškina lidská bída nic neznamenala, pro Ševčenka byla velmi důležitá.

Některé Ševčenkovy básně vyznívají jako sarkastické reakce na Puškina, stejně jako některé Puškinovy ​​básně byly zase více či méně sarkastické reakce na Mickiewicze. Tito tři slovanští básníci operovali v rámci stejné argumentační sítě, ale zastávali velmi odlišné politické názory.

Co určilo rozdíl v jejich politických postojích? Někdo by mohl předpokládat, že Mickiewiczova a Ševčenkova kritika ruského imperialismu byla motivována jejich příslušností k poraženým a potlačovaným kulturám. Řekl bych, že rozdíl je mnohem hlubší.

Ukrajina se od Ruska lišila nejen používáním různých mluvených jazyků. Zatímco východní Ukrajina spadá pod ruskou nadvládu v 17. století, její integrace do Ruska začala až za Kateřiny II. na konci 18. století. Ruské a ukrajinské memy se tak vyvíjely odlišně.

Ke kulturním rozdílům mezi Ruskem a Ukrajinou patří odlišné chápání osobního jednání, osobní důstojnosti a kolektivního jednání. V Rusku byly tyto ideje během staletí důkladně vyhubeny ruským státem. Na Ukrajině na to měl mnohem méně času.

Na národní úrovni je to obzvláště zřejmé. Když se ukrajinský hetmanát rozhodl v polovině 17. století spojit s Ruskem, Ukrajinci sestavili seznam požadavků. Ruský car musel složit přísahu, že zachová všechna jejich práva a výsady. Car to samozřejmě odmítl.

Politické myšlení Ukrajiny bylo ústavní. Ano, souhlasíme s tím, že tě přijmeme za cara. Ale musíte také souhlasit s ochranou našich práv. Vaše moc bude podmíněná. To bylo pro Ukrajinu normální a odmítané Moskvou, která usilovala o bezpodmínečnou moc.

V tomto ohledu se ruský stát od roku 1654 příliš nezměnil. Jak řekl Putinův zástupce Kirijenko v roce 2017, "ruský stát není založen na smlouvách". Smlouva je omezením carovy moci, podmínkou, kterou dodržuje. To je ostuda a on smlouvu při první příležitosti poruší.

Na povrchní úrovni může být tento kulturní rozdíl ještě výraznější. Zvažte následující: Ukrajinci historicky volili své kněze a Rusové ne. To je nesmírně důležité. Do roku 1900 byl kostel hlavním prvkem kulturní infrastruktury.

Většina lidí konzumovala malý nebo žádný kulturní obsah kromě obsahu poskytovaného knězem. Církev vybírala, cenzurovala a distribuovala obsah pro masy: V tomto smyslu to bylo nesmírně důležité, podobně jako dnes sociální média. Kostel býval TikTokem.

Ukrajinci volili kněží, kteří společně určí, kdo bude řídit distribuci kulturního obsahu v jejich lokalitě. Není divu, že kněžské volby byly *středem* masového politického života. Po staletí Ukrajinci praktikovali kampaně, hlasování a volební politiku.

Rusové tuto šanci neměli. Ruský stát měl v Rusku více času a více příležitostí vyhladit jakékoli formy osobního jednání, kolektivní akce a politické participace než na Ukrajině, která byla dobyta pozdě a integrována do říše ještě později.

Ještě důležitější je, že ruský stát zničil myšlenku lidské důstojnosti. Rusové internalizovali myšlenku, že nemají žádnou vlastní důstojnost. Jejich důstojnost, jejich důležitost, jejich sebehodnocení byly odvozeny z příslušnosti k říši (= z podřízenosti).

Není divu, že se Ševčenko Puškinovi tak nemilosrdně vysmíval. Pro držitele ukrajinských kulturních memů vypadaly ruské kulturní memy naprosto nechutně, spíše jako zombie krédo než jako lidská kultura. Pro Ševčenka bylo ruské impérium zlem, které mělo být zničeno.

A naopak, pro vyznavače ruských kulturních memů byl Ševčenko smrtelným nepřítelem. Artikuloval ukrajinské memy: Politické, kulturní, lingvistické. Ukrajinské memy by měly být zničeny a ruský kulturní standard zaveden po celé Ukrajině.

Kulturní uniformita – to je skutečný cíl "války Z". Je to celé o nasměrování bifurkace starodávného posvátného společenství tak, aby se každý stal Rusem. Problém Ukrajiny je v tom, že vůbec existuje. To je pohled hluboce zakořeněný v ruské kultuře.

Zdroj v angličtině: ZDE

1
Vytisknout
9458

Diskuse

Obsah vydání | 17. 5. 2022