Selský rozum v časech internetového věku, aneb chvála věcí nepřirozených

17. 5. 2022 / David Skalický

čas čtení 24 minut


Objednejte si tuto pozoruhodnou knížku ZDE

K šedesátinám (dne 6. dubna 2022) profesora Petra Bílka, významného literárního vědce, teoretika a historika populární kultury, působícího na filozofických fakultách Univerzity Karlovy a Jihočeské univerzity, vydali jeho kolegové z Prahy, Českých Budějovic, Brna, Olomouce a Glasgow k jeho poctě tuto publikaci. Nenechte se odradit "odborností" této publikace: obsahuje celou řadu velmi aktuálních textů. Lidé, čtěte!

Čtenáři si mohou Petra Bílka pamatovat z našich Rozhovorů Britských listů:


Dnes přinášíme druhou ukázku, článek Davida Skalického o tom, jak ultrapravicoví stoupenci "přirozenosti" ostrakizují všechny, kdo podle nich jsou "jiní", a tedy nebezpeční. 

První ukázka, článek Jakuba Češky o tom, jak si v týdeníku Respekt vymysleli o Hrabalovi nepodložené nesmysly, je ZDE

---

Selský rozum v časech internetového věku, aneb chvála věcí nepřirozených


David Skalický


(Filozofická fakulta Jihočeské univerzity)


Východiskem této úvahy byl nejčastěji určitý pocit nevole tváří v tvář ’přirozenosti’, kterou tisk, umění i zdravý rozum neustále přizdobují skutečnost, jež – má-li být tou skutečností, ve které žijeme – je nicméně skrz naskrz dějinná: stručně řečeno jsem trpěl, když jsem viděl, jak se v rámci vyprávění, vytvářejícího naši aktuální situaci, neustále směšuje Přirozenost a Dějiny, a chtěl jsem v oné dekorativní expozici toho, co je samozřejmé opětně uchopit ideologické zneužití, jež je v něm podle mého názoru skryto (Barthes 2004, s. 8).



 

 

Tato slova napsal Roland Barthes roku 1957 v předmluvě ke svým Mytologiím. Ty se sice staly textem nesmírně vlivným, pocit nevole a utrpení nad naturalizací světa a vzývání zdravého rozumu však nezmizel ani více než půl století po vzniku Barthesových esejí. Apel na zdravý rozum je stále velmi oblíbenou rétorickou figurou, užívanou nejen absolventy tzv. Vysoké Školy Života, kteří mívají ve všem okamžitě jasno, ale již bezelstně používají i jinak kritičtí, vzdělaní a přemýšliví lidé, jejichž záměrem jistě není dopouštět se tím ideologického ani jiného zneužívání. Podobné je to s apelem na přirozenost a normálnost, který zaznívá nejen z úst a klávesnic všech bojovníků za tzv. přirozenou rodinu složenou z táty, mámy a jednoho, dvou, maximálně však tří dětí (víc mají totiž jen paraziti na sociálním systému nebo pámbíčkáři, tedy lidé, kteří na zařazení mezi normální nemají nárok). Obrana normálního světa, tj. právě toho, v němž vládne zdravý rozum a přirozené lidské vztahy, postoje a reakce, je dnes nejen volebním heslem politické strany vztahující se svým názvem k podobě české vlajky, ale faktickým politickým programem velké části české společnosti odmítající zvrhlé nápady těch, jejichž mysl byla oblouzněna enviromentalismem, feminismem, LGBTQ+ismem a dalšími ďábelskými -ismy, které k nám přivanuly z rozvráceného a zahnívajícího světa Západu.

Odpor proti nenormálnímu a nepřirozenému je často důsledkem odporu k Jinému: „Maloburžoa je člověk neschopný představit si Jinakost. Pokud se v dohledu objeví někdo jiný, maloburžoa zavře oči, ignoruje a popírá ho, anebo jej přemění na sebe sama“ (Barthes 2004, s. 149). Jiný je apriori podezřelý svou jinakostí. Může být nebezpečný, a proto je lépe nevpustit jej do našeho světa. (Jak uklidňující býval sociální prostor vyčištěný od všech jiných ras, národností či náboženství! Jak uklidňující bývala u státních hranic přítomnost sboru pohraničníků se psy, kteří k nám jen tak nějakého narušitele řádu a pořádku nepustily!) A není-li nebezpečný, je přinejmenším nepříjemně rušivý – ruší jiným vzhledem a chováním, jinými názory, jiným životním stylem. Je někdy navíc tak drzý, že si troufá ten náš způsob života, naše zvyky a hodnoty zpochybňovat. (Jak báječný býval život očištěný od odlišných názorů a životních stylů!)

Obrana vlastního světa, většinového životního stylu, hodnot a představ o správném a dobrém životě, se jménem Přirozenosti a Normálnosti zaklíná pravidelně. Označit jiný životní styl a jiné představy o životě i fungování lidské společnosti za nepřirozené či nenormální znamená vykázat je ze světa všech, kteří to s lidstvem myslí dobře – vždyť kdo by toužil po světě nepřirozeném a nenormálním?! Normální je útěšné, neboť se – jaká to náhoda! – vždycky shoduje s tím mým. Že by byl život, jaký žiju a v jehož správnosti mne utvrzují moji přátelé, kteří žijí navlas stejně (ostatně jinak bych se s nimi mohl těžko přátelit), před sto lety mými normálními předky považovaný za nenormální? Tím se málokdo nechá znepokojovat, stejně jako pomyšlením na to, že životní styl, který dnes odsuzuji jako nenormální, se může stát budoucí normou. Snad jen, pokud by tak tomu bylo už u mých vlastních dětí – to by pak bylo nemilé.

Zatímco babička Boženy Němcové mohla předávat vnoučatům svou životní moudrost, neboť jejich život se od toho jejího nijak podstatně lišit nebude, již o pár desetiletí později tomu bylo jinak. V rámci generačního konfliktu se během 20. století objevují různé subkultury mládeže: potápky a páskové, beatnici, hippies, punk, skinheads, hiphop, straight edge, hipsteři ad. Když pomine morální panika rodičů (nejsou tito „folk devils“ ohrožením pro nás a naše děti?!), zbývá často výzva jejich životnímu stylu, jejich hodnotám, jejich ideologii, před kterou dominantní kultura může zavřít oči a doufat, že se to bez následků přežene, může se však také pokusit otupit její nemilé ostří, trivializovat a ochočit Jinakost tím, že ji včlení do svého symbolického řádu.

„Proces léčby má dvě typické podoby: a) přeměnu znaků subkultury (oblečení, hudba atd.) na masově vyráběné zboží (tj. podoba zbožní); b) ’nálepkování’ a přehodnocení deviantního chování dominantními skupinami – policií, médii, justicí (tj. podoba ideologická)“, píše Dick Hebdige (2012, s. 144). Začlenění symbolických znaků subkultury do masové výroby a z ní plynoucí proces unifikace, standardizace a kontroly je uklidňující. Vždyť koho by znepokojovala image, kterou si může každý koupit v krámě za rohem a k tomu přidat tetování a piercing v salónu hned vedle. Je to jen móda – sice divná, ale ona se brzo zase změní. A že se přitom ti mladí trochu divně chovají a říkají divné věci, jakože nikdy nebudou žít jako my, protože nám jde jen o konzum a válení se před televizí? No copak mládí, k tomu nějaká ta vzpoura patří – taky jsme se něco v mládí nablbli, viď mámo! Syn je taky takový, holt puberta, v zásadě je to ale hodný kluk. Až bude starší, on se srovná. Shodí ten divnej účes, obleče normální, slušný hadry, znovu začne jíst maso, koupí televizi, vezme si hypotéku na barák, pořídí si děti a ty, až budou v pubertě, taky budou samozřejmě vymejšlet kraviny, taky se budou bouřit... Ale i oni se srovnají.

Neumdlévající schopnost sebereprodukce nejen určité socioekonomické a politické formace, ale také určitého životního stylu v hodnotovém slova smyslu, je fascinující (a pro zastánce současných pořádků uklidňující, pro ty, kteří touží po změně, právě naopak). Po období mladické vzpoury, kdy se rodiče nacházejí zpravidla hned na prvních místech „shitlistu“ svých potomků, se život jejich dětí obvykle „srovná“ dle rastrů vesměs odpovídajících rodičovskému životnímu stylu. Zásadní roli zde hrají instituce, které Louis Althusser nazývá ideologickými státními aparáty: rodina, škola, náboženství, politika, média či kultura. Ve filmu Faunovo velmi pozdní odpoledne se opilý Karel na terase kavárny v rozhovoru se svým neméně zpitým přítelem náhle rozněžní:

Jé, podívej, to je hezké: tatínek s chlapečkem! Chlapeček vyroste a bude vypadat jako tatínek. A bude mít zase chlapečka, co bude vypadat jako tatínek. A tatínek umře a chlapeček bude mít zase chlapečka, co bude vypadat zase jako tatínek. A ten chlapeček zase umře a ten jeho chlapeček bude mít zase chlapečka, co bude vypadat zase jako tatínek. A ten zase umře... A v tom je život věčnej (Faunovo velmi pozdní odpoledne, 1:21:46–1:22:40).

Chlapeček opravdu vypadá jako tatínek – mají podobnou čepici, účes, oblečení. Během Karlovy promluvy běží k místu s vyhlídkou na Prahu, chlapeček ukazuje a tatínek mu nejspíš říká, co je to za budovy, na které míří synův prstík. V dalším záběru se ale jejich souznění kazí – chlapeček se začne vzpírat a tatínek jej musí plácnout přes zadek a odtáhnout pryč... Tatínek to spolu s maminkou mají u svého sedmi osmiletého chlapečka zatím vesměs ve svých rukou, byť role školní výuky, spolužáků, kamarádů a konzumovaných kulturních produktů bude sílit. Má ale poměrně velkou šanci, že jeho chlapeček i po krátkém období vzpoury zůstane jako tatínek – bude žít podobně jako on a vesměs si budou rozumět.

Wrestling podle Rolanda Barthese (2004, s. 23) „zpodobuje ideální rozumění věcem, euforii lidí načas povznesených nad konstitutivní nejednoznačnost každodenních situací a přenesených do panoramatické vize jednoznačné Přirozenosti, v níž by znaky konečně bez překážky, unikání a rozporuplnosti odpovídaly příčinám.“ Jak uklidňující by byl lidský svět, kdyby se podobal světu wrestlingu! Přirozenost je pevným bodem, vymykajícím se mnohotvárnosti a permanentním proměnám lidského světa, společným jmenovatelem lidských osudů. Není snad Přirozenost ideálním fundamentem pro univerzální řád našeho světa, jeho vědění, etiku i politiku?

Česká Miss Nikol Švantnerová si potrpí na tanga, zato push-up podprsenky považuje za „hrozivě nepřirozené“, nadto zrádné: „holka přijde s vytvarovanými prsy, a když si ji sundá, najednou je nemá“ (Barvínková – Navarová 2015). Mezi misskami je výjimečnou zastánkyní přirozenosti: „Táhne mě ta přirozenost. Neříkám, že jsem se sebou spokojená, ale nechci nic vylepšovat. Mám jen prodloužené vlasy, za to se nestydím,“ svěřila se Nikol, která si jako jedna z mála missek nenechala zvětšit poprsí (milovníkům bujných umělých dekoltů však dává určitou naději: „Možná jednou po dětech. Nikdy neříkej nikdy...“ [Wolfová 2018]). Do rukou známého plastického chirurga Romana Kufy se svěřila jen proto, aby vyřešil její trápení s kruhy pod očima – nic radikálního, invazivního, ještě v den zákroku mohla odejít domů. Tento zákrok lze navíc chápat nikoli jako zradu přirozenosti, ale naopak jako návrat k ní: zatímco doposud si musela kruhy pod očima maskovat make-upem, nyní jí této nepřirozené masky již netřeba. Navíc se jí zbavila pomocí omlazovací metody zvané plasmaterapie, která „působí na buněčné úrovni za pomoci pacientovy vlastní krevní plazmy“ (Beranová 2016; kurziva DS) – nevnáší do těla nic cizího, je tedy vlastně zcela přirozená.

Tyto příhody ze života krásné Nikol neuvádím proto, abych se vysmíval jejím názorům, ale z toho důvodu, že průzračným způsobem demonstrují zákeřnost „přirozenosti“ ve světě lidské kultury, která v podstatném ohledu vyrůstá z omezování a transformace domova přirozenosti (tj. světa přírody). Nejsou to jen bojovnice proti nepřirozenosti push-upek, kdo pravidelně zapomíná, že nejen na „normální“ podprsence a tangách, ale ani na vyholeném podpaždí, parfému, ostřihaných vlasech či pastou a kartáčkem vyčištěných zubech není vlastně nic přirozeného – to vše jsou výmysly „umělé“ kultury. Stejně jsou na tom bojovníci proti nepřirozenému očkování, kteří se však v případě potřeby jiným farmaceutickým produktům či lékařským zákrokům nevyhýbají, či bojovníci za přirozené manželství sestávající výhradně z mámy a táty, které je ve srovnání se svazky složenými ze dvou matek či ze dvou otců přirozenější asi tak stejně, jako je ona normální podprsenka přirozenější ve srovnání s push-upkou. Netvrdím, že výraz „přirozenost“ nedává žádný smysl – jen by bylo třeba pečlivěji vymezit jeho význam. Má se to s ním totiž stejně jako s výrazem „podobnost“ – zdánlivě neproblematickým, jednoznačným, velmi často a bezelstně používaným, při bližším pohledu však fatálně nejasným (viz Goodman 2008). A tak jako se v nějakém ohledu cokoliv podobá čemukoliv jinému, tak lze v kontextu určitých norem a zvyků v zásadě cokoli považovat za normální a přirozené. Nejde přitom jen o slovíčkaření:

Lidské jednání závisí částečně na tom, jak je definována situace, ve které se lidé nacházejí, a naopak čím méně budeme předpokládat, že všechno má svůj přirozený význam nebo že existuje všeobecný konsenzus stran toho, co věci znamenají, tím důležitější – ať už společensky či politicky – se stává proces, díky němuž jsou určité události jistými způsoby opakovaně označovány. To platí zejména v případech, kdy je světové dění problematické (to znamená, že je nečekané), kdy narušuje rámec našich předchozích očekávání o světě, kdy do dění vstupují silné společenské zájmy nebo kdy dochází ke střetu zájmů naprosto protichůdných či konfliktních. Zde se setkáváme s ideologickou mocí. S mocí označovat události jistým způsobem (Hall 2007, s. 70).

Způsob, jakým je svět verbálně i vizuálně reprezentován, není stranou moci a výrazy jako „přirozený“ či „normální“ patří k oblíbeným zbraním, jimiž se mlátí po hlavě zastánci menšinových názorů a životních stylů. Naturalizace skutečnosti je do omrzení používaným rétorickým fíglem, jak zbavit sociální realitu alternativ, prezentovat stávající sociální, ekonomický, politický či symbolický řád jako jediný možný, neboť jsoucí v souladu s Přirozeností.

Království Přirozenosti a Normálnosti vládne Zdravý Rozum. Zatímco latinský výraz „sensus communis“ přiznává svůj původ v tom, co je běžné, obvyklé, společné, založené na konsenzu, český „zdravý rozum“ nemůže být než bojem s rozumem, který je nezdravý, tedy nemocný. Kdo by o něj stál! Vždyť jeho plodem může být v lepším případě podivnost, v horším šílenost, která nás uvede do záhuby. Nemocný rozum je rozum blázna, jehož řeč, jak píše Michel Foucault, „bývala po staletí v Evropě buď oslyšena, nebo, byla-li vyslyšena, bylo jí nasloucháno jako řeči pravdy. Buď upadala do nicoty, jsouc zavržena, sotvaže byla pronesena, nebo v ní byl dešifrován nějaký naivní či lstivý rozum, rozum rozumnější než rozum rozumných lidí.“ Slovům blázna tedy bývaly také „přiznávány podivné schopnosti, totiž vyjevování skryté pravdy, odhalování budoucnosti, schopnost vidět ve vší prostotě to, co moudrost jiných lidí není schopna proniknout“; to však nepochybně není případ současného světa – v něm je slovo blázna už jen „považováno za nicotné a nejsoucí, bez pravdy a významu“ (Foucault 1994, s. 9–10). Bohužel říše nemocného rozumu není omezena na mysl blázna, nemocný rozum dokáže infikovat i mysl zdravých lidí (tak jako chřipka dokáže občas infikovat jejich tělo) a sem tam jim jejich mysl nakazit nějakým bláznivým nápadem. Je to, zdá se, na poli těla i ducha věčný boj zdraví proti nemoci, před kterou není nikdo zcela v bezpečí. Dnes představuje dle ochránců zdravého rozumu hlavní zdravotní ohrožení především sociální a enviromentální inženýring, roubující na lidskou společnost naivní, nebezpečné a škodlivé vize ekonomické či genderové rovnosti, ekologické transformace nebo etických závazků vůči cizákům, či dokonce zvířatům.

Zdravý rozum, někdy též nazývaný selským, je výrazem odporu k intelektuálství – „idea [je] škodlivá, pokud není kontrolována ‚zdravým rozumem’ a ‚cítěním’: vědění je Zlo, obojí vyrašilo z téhož stromu,“ píše Barthes (2004, s. 34) v eseji „Němá a slepá kritika“. Expertní rozum, který – přiznejme – někdy dospívá k pozoruhodně absurdním závěrům, je snadným terčem takového odporu i důkazem, že nejlépe je nakonec spolehnout se na rozum zdravý. Mýtus zdravého rozumu je ale někdy také útěchou pro ty, kteří jsou studovaní, naráží však na limity svého porozumění či jen na svou ochotu rozumět: vzpírá-li se to (mému) zdravému rozumu, může to být něčím jiným než blábolem? Tuto svou útěšnou myšlenku však jen zřídka vyslovují nahlas a jen mezi svými, neboť ví, že u lidí mimo obor by mohli na stejný odsudek narazit i se svými vlastními texty. Jeho existence je totiž útěchou především těm, kteří vystudovali pouze Vysokou Školu Života. Z nouze se však stává ctnost, neboť právě oni nejsou postiženi indoktrinací, které se dostává studujícím především humanitních fakult, jejich rozum zůstává čirý, nezkalený pseudoteoriemi, jejich úsudek nezkažený, řízený srdcem, a jejich jazyk přímý, nepokřivený jakousi politickou korektností. Selskost jejich zdravého rozumu už sice nečerpá svou moudrost z přímého styku s půdou, ale spíše z internetu, proklikat se zde k pravdě a správnému úsudku však není v záplavě lží a nepravd servírovaných mainstreamovými médii (v čele s těmi veřejnoprávními) o nic menší dřina, než jakou představovalo obdělávání velkého a neúrodného lánu. Zatímco na starého sedláka s pluhem čekala po jeho dřině odměna v podobě úrody a její konzumace, nové sedláky internetového věku čeká druhá směna, neboť odhalenou pravdu je nutné hlásat na sociálních sítích a bojovat za ni v diskusích pod články zpravodajských lžiserverů. Je však nezbytné zatnout zuby a bojovat za pravdu zdravého selského rozumu, neboť jen on zůstává nadějí, že i budoucí svět bude normální!

„K čemu je [...] sociologie dobrá, jestliže si téměř všichni lidé, téměř vždycky a téměř ve všech sociálních situacích vystačí se zdravým rozumem? Co se ‚sociologickou hermeneutikou’, jestliže si ‚lidská hermeneutika zdravého rozumu’ docela dobře vystačí?“ ptá se Miloslav Petrusek (2020, s. 111). Sociologické vědění není „funkcionální nezbytností“ k přežití, což platí v zásadě pro jakoukoliv vědu – lidé dokáží žít své životy i bez ní. Nemají nic proti tomu, když se vědecké poznání přetaví v nové léky či technologie, které jim prodlouží a usnadní život, právě naopak – věda, která je služkou techniky, je přesně dle jejich gusta. Co však s vědou, která nepřináší než „čisté“ poznání, nadto poznání nejisté, platné jen do další proměny vědeckého paradigmatu? A co teprve s humanitní vědou, jejíž pojmenování „věda“ je spíš dobrým vtipem než výrazem vypovídajícím o povaze jejích výkonů? Z jakého důvodu by měl být vědecký rozum nadřazený nad zdravým rozumem? Nejsou právě leckteré produkty úzce expertního rozumu, s nimiž se v dnešní době setkáváme třeba v souvislosti s nařízeními, jež mají bránit přenosu koronavirové epidemie, dokladem toho, že vědecký rozum není nadřazený rozumu zdravému? Nedospívá nakonec i postmoderní filosofie k obhajobě jiných forem racionality, než je ta scientistní?

Ve Slovech a věcech píše Foucault (2007, s. 1) o „myšlení našeho věku a našich zeměpisných šířek“. Ne, nemáme jeden univerzální, přirozený rozum, ale rozum kulturně podmíněný. Říše rozumu není jakýmsi atemporálním nemístem (či věčným všemístem), ale má svůj limitovaný čas a svou omezenou geografii. Myšlení zdravého rozumu může být jindy či jinde považované za nezdravé, choré, šílené a to, co vylučuje jako bláznovství, se může stát normou, jako se vysmívaný šašek může stát králem. Jak nám ukazují i další filosofové, neexistuje rozum v singuláru, rozum bez přívlastků – mohli bychom se bavit nejen o rozumu zdravém a nezdravém, selském a expertním, ale i o jiných formách racionality: instrumentální, technokratické, kritické, pragmatické, diskurzivní, metafyzické či ironické. A ne vždy by to byla slova chvály a obdivu.

Pokud dáváme přednost životu ve světě, který řád přírody v rámci možností transformuje v řád kultury, je nutné mít normy, jež budou určovat podobu našeho společného světa. Jsem přesvědčen o tom, že je však dobré považovat tyto normy za nesamozřejmé, otevřené racionální diskusi a potenciální proměně a naslouchat všem, kdo je kritizují. Jsem nakonec rád, že nám vládne rozum. Jeho vláda by však neměla mít formu totalitarismu, v němž o rozhodnutí vládce není dovoleno diskutovat, natož pochybovat (pasovat se však na vládce věčného a jediného, když už jste se jím stal, je tak lákavé!). Domnívám se, že skutečně zdravý rozum (pokud tedy hodláme trvat na tomto medicínském přívlastku – já bych se snad raději přimlouval za jiný) je rozum otevřený, pochybovačný, naslouchající – v mnoha ohledech jiný, než je onen vzývaný „zdravý rozum“ sedláků internetového věku, který má hned a bez zaváhání ve všem jasno.


CITOVANÉ ZDROJE A ODKAZY

Barthes, Roland: Mytologie. Dokořán, Praha 2004.

Barvínková, Marie – Navarová Romana: Push-upky nenosíme, jsou nepřirozené, tvrdí missky Švantnerová a Mališová. iDnes.cz [online], 8. 9. 2015, <https://www.idnes.cz/onadnes/moda/ceska-miss-nikol-svantnerova-karolina-malisova-spodni-pradlo.A150908_151458_modni-trendy_brv> [cit. 12.12.2021].

Beranová, Kristýna: Miss Nikol Švantnerová: Co si nechala VYLEPŠIT na plastice? Prsa to nejsou. Šíp [online], 24. 3. 2016 <https://sip.denik.cz/celebrity/mladicka-miss-nikol-svantnerova-co-si-nechala-vylepsit-plastickym-chirurgem-20160324.html> [cit. 12.12.2021].

Faunovo velmi pozdní odpoledne [film]. Režie: Věra Chytilová. Československo 1983

Foucault, Michel: Diskurs, autor, genealogie. Svoboda, Praha 1994.

Foucault, Michel: Slova a věci. Computer Press, Brno 2007.

Goodman, Nelson: Sedm výhrad proti podobnosti. Aluze, 2008, č. 2, s. 65–70.

Hall, Stuart: Znovunalezení „ideologie“: Návrat potlačeného zpět do mediálních studií. Mediální studia, 2007, č. 1, s. 68–78.

Hebdige, Richard: Subkultura a styl. Dauphin – Volvox Globator, Praha 2012.

Petrusek, Miloslav: Sociologie, nebo zdravý rozum? AUC Philosophica et Historica, 2020, č. 1, s. 111–136.

Wolfová, Gabriela: Švantnerová ukázala pořádně odvážný model a promluvila o plastice prsou! Super.cz [online], 17. 11. 2018, < https://www.super.cz/602808-svantnerova-ukazala-poradne-odvazny-model-a-promluvila-o-plastice-prsou.html> [cit. 12.12.2021].



0
Vytisknout
3590

Diskuse

Obsah vydání | 20. 5. 2022