Co chybí v Mearsheimerově "realistické" analýze ukrajinské války

17. 8. 2022

čas čtení 14 minut
Odborník na mezinárodní vztahy John Mearsheimer je brilantní, provokativní a hluboce bystrý. Měl jsem to potěšení ho poznat a přednášet v jeho kurzu na Chicagské univerzitě. Pokud ale jde o Ukrajinu, nebezpečně se mýlí, napsal Joe Cirincione.

V četných esejích a článcích Mearsheimer zaměřuje svou palbu na politiku USA a NATO kvůli vyvolání války na Ukrajině a její pokračování. Jeho projev "Proč je Ukrajina vinou Západu?" bylo zhlédnuto více než 27 milionkrát. Tyto názory oceňují mnozí na krajní levici a libertariánské pravici, stejně jako ve středu. O to důležitější je pochopit mezery v jeho analýze, které vedou k tak chybnému výsledku. V jeho bezpečnostní rovnici totiž chybí klíčové proměnné.

Tři nejdůležitější jsou bezpečnostní imperativy ruských sousedů, rostoucí autoritářství ruského státu a skutečná hrůza ruské brutální války a okupace. Tím, že Mearsheimer tyto faktory dostatečně nebere v úvahu, může vysvětlit Putinovu invazi do mírumilovné, ​​nezávislé země jako předvídatelnou reakci na západní provokace. Odsuzuje reakci USA a NATO jako přehnanou reakci na omezený konflikt. Analýzou pouze částí rovnice dospívá k hluboce chybnému řešení: Podle mého chápání v podstatě vyzývá Západ, aby vojensky opustil Ukrajinu a ponechal ji v ruské sféře vlivu.

Mearsheimerovy konkrétní argumenty jsou dobře známé. (Jak mi řekl jeden kolega, Mearsheimerovy spisy jsou jako Vivaldiho koncerty: Krásné, ale všechny znějí stejně.) Zastává názor, že "za způsobení ukrajinské krize jsou především zodpovědné Spojené státy". Že "Putin nemá v úmyslu dobýt a pohltit Ukrajinu". Že se Západ nemá Ruska bát a teprve po invazi "začal popisovat Putina jako nebezpečného vůdce s imperiálními ambicemi" a nyní tak činí jen "aby se ujistil, že on sám bude obviňován" z války. Dochází k závěru, že "Spojené státy nemají vážný zájem o nalezení diplomatického řešení války", nesou primární odpovědnost za prodloužení a eskalaci války a jsou hlavní překážkou míru.

Politika NATO nevyvolala válku na Ukrajině

Klíčové body Mearsheimerovy argumentace lze přijmout, stejně jako já, aniž bychom přijali jeho závěry. Rozšíření NATO bylo problematické; varoval jsem před ním tehdy a nedávno jsem ho kritizoval, preferoval jsem, aby nově osvobozené státy východní Evropy byly přivedeny do Evropské unie, nikoli do vojenské aliance vytvořené proti Sovětskému svazu. Americká politika někdy nezohlednila legitimní ruské bezpečnostní obavy, zejména rozmístění protiraketové obrany v Polsku a Rumunsku, které neslouží žádnému užitečnému účelu, ale z pohledu Moskvy představují věrohodnou vojenskou hrozbu, jak jsem dlouho tvrdil.

Politika NATO však nebyla vedena "americkou posedlostí přivést Ukrajinu do NATO a udělat z ní západní pevnost na ruských hranicích". Spíše – zatímco někteří tvůrci politik a experti skutečně navrhovali velkolepější, hegemonní schémata, zejména během příprav a prvních let války v Iráku – lze politiku NATO od konce studené války z velké části vysvětlit obvyklými hnacími silami: Byrokratickou setrvačností a sebezvěčňováním; politikou vztahů mezi státy; usilováním o nové, ziskové zakázky na obranu; domácí politikou; a touhou amerických a evropských politiků prokázat odhodlání, zejména vůči Íránu.

Klíčovou hybnou silou rozšiřování NATO byla ta, kterou jsem podcenil a kterou Mearsheimer specificky ignoruje: Východoevropané chtěli ochranu před historickým nepřítelem. Prosadili vstup do NATO; Amerika je nezatáhla do protiruského paktu. Staletí invazí vštípila do jejich společných vzpomínek skutečný strach z Ruska. Četné Putinovy ​​jaderné hrozby od začátku války všem připomínají, že jakkoli může být ruská armáda oslabena svými bitvami na Ukrajině, její jaderné zbraně mohou zničit jakýkoli národ, na který se zaměří.

To dnes platí o Švédsku a Finsku. USA je nemanipulují, aby se připojili ke křížové výpravě za dobytí Ruska. Tyto země se obávají, že Putinovy ​​cíle jdou daleko za ty, které popisuje Mearsheimer. Proto opouštějí desetiletí (ve Švédsku tři století) neutrality. Pokud by se řídily Mearsheimerovou logikou, jistě by tyto země viděly, že jejich národním zájmům by nejlépe posloužilo utišení ruských bezpečnostních obav a nadále zůstaly bez vojenských aliancí.

Podobně, pokud by ostatní bývalé sovětské republiky uznaly realistickou logiku velmocenských sfér vlivu, přidaly by se k Rusku v odporu proti tomuto spiknutí s cílem rozšířit západní vládu do celé Evropy i mimo ni. To ale nedělají. Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán, Turkmenistán a Uzbekistán všechny odmítly podpořit Putinovu invazi a uznat odtržené republiky v Donbasu, které chce Rusko anektovat. Navzdory jejich hlubokým vazbám s Ruskem – nebo možná právě kvůli nim – jejich strach z ruských ambicí roste. Jak řekl jeden středoasijský úředník pro Wall Street Journal: "Budeme další na řadě?"

Putinovy ​​cíle

Mearsheimerovo ujištění, že Putin má jen "omezené cíle" a že jeho únorová blesková válka selhala ne kvůli prudkému ukrajinskému odporu, ale protože "ruská armáda se nepokusila dobýt celou Ukrajinu", se nyní mýlí stejně, jako v roce 2014. Tehdy také Mearsheimer předpověděl, že po obsazení Krymu nemá Putin žádné další územní ambice, a i kdyby ano, nebyl by "neschopný úspěšně okupovat Ukrajinu". Radil, že "Putin jistě chápe, že pokusit se podmanit si Ukrajinu by bylo jako spolknout dikobraza" a tvrdil, že Putinova "reakce na tamní události byla obranná, nikoli útočná".

Ale Rusko samo poskytuje vyvrácení této argumentace. Koncem července ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov přímo řekl, že cílem Moskvy je osvobodit ukrajinský lid od "nepřijatelného režimu" v Kyjevě. Následoval Putinův příklad. 9. června Putin pronesl projev o válce, kde neřekl jediné slovo o NATO nebo rozšiřování NATO, ale výmluvně hovořil o své podobnosti s carem Petrem Velikým, jehož válka se Švédskem, jak řekl, spravedlivě "vracela" území do Ruska. "Je jasné, že bylo na nás, abychom také vrátili a posílili," řekl. Těžko obranný cíl. V okupovaných částech Ukrajiny již administrátoři podporovaní Ruskem zavádějí rubly jako novou měnu, rozdávají ruské pasy, vyvěšují ruskou vlajku, přebírají mobilní telefonní služby a média a snaží se převychovat učitele a děti novou, ruskou verzí reality.

Toto zaměření na ovládání lidí a vyprávění na Ukrajině naznačuje druhou proměnnou, kterou Mearsheimer ve svém konstruktu ignoruje: Putin se dlouho obával, že odpor lidu vůči jeho stále autoritářské vládě doma se rozšíří, pokud se Ukrajina a další bývalé sovětské republiky příliš přiblíží k Západu. Bývalý velvyslanec v Rusku Michael McFaul na to poukázal (podle mého názoru správně), když v roce 2014 vyčítal Mearsheimerovi, že neviděl celý obrázek. "Ruská zahraniční politika nebyla agresivnější v reakci na politiku USA," napsal McFaul. "Změnilo se to v důsledku ruské vnitřní politické dynamiky."

S tím souhlasí i bývalý velvyslanec na Ukrajině Steven Pifer, který uvádí domácí politiku jako druhou nejdůležitější motivaci Putina hned po ruské geopolitice. "Pro Kreml představuje demokratická, západně orientovaná a ekonomicky úspěšná Ukrajina noční můru," napsal letos v červenci, "protože Ukrajina by přiměla Rusy k otázce, proč nemohou mít stejný politický hlas a demokratická práva jako Ukrajinci." Putin tedy označil lidové povstání v roce 2014, které vyhnalo proruského prezidenta Viktora Janukovyče od moci, za "převrat" a události označil za boj mezi Spojenými státy a Ruskem.

Mearsheimer odráží tento rámec ve své analýze, tehdy i nyní. Je to rámec, který okrádá Ukrajince o jejich vliv a zájem na situaci a mění je v pěšáky ve velkém boji o moc. Ignoruje to, co se stalo uvnitř Ruska od invaze, kde Putin vyhlášením nové drakonické politiky téměř zlikvidoval občanskou společnost. Mearsheimer tím, že podceňuje rostoucí Putinovo autoritářství – nazval bych ho fašistickým – vážně podceňuje hrozbu, kterou Putin a putinismus představují pro Rusko, jeho sousedy a Západ.

Zatímco Putin je u moci více než 20 let, válka znamená novou etapu jeho autoritářství. "Pryč je měkký autoritářský režim jeho raných let, spravovaný zčásti týmem liberálních ekonomů a technokratů, kteří upřednostňovali ruskou integraci se Západem," píše profesor Daniel Treisman z Kalifornské univerzity. "Nyní je Rusko brutálně represivním policejním státem řízeným malou skupinou zastánců tvrdé linie, kteří uplatňují stále přísnější politiku doma i v zahraničí." V Mearsheimerově analýze je o tom sotva zmínka.

Minimalizace ruských zvěrstev

Kritika americké politiky minulosti je sice důležitá (zejména 20 let zbytečných a kontraproduktivních válek na Blízkém východě), ale přinejmenším stejně důležité je upřímně se zabývat současnou realitou Putinovy ​​války. To je největší chyba v Mearsheimerově argumentu: Aby mohl prosadit svou kauzu, musí minimalizovat ruská zvěrstva.

Putin je zapojen do trvalé ničivé války. Jeho armáda spálila ukrajinskou zemi. Unášejí a střílejí místní elity. Znásilňují ženy a dívky. Zabíjejí všechny muže, o kterých věří, že jsou schopni zapojit se do vojenské činnosti. Aniž by se Kreml vzdal svého tvrzení, že na Ukrajině bojuje proti nacistům, nyní invazi rámuje jako válku se Západem (nebo zástupnou válku, jak říká Lavrov), s Ruskem jako obětí. Možnost širšího, neřešitelnějšího konfliktu je reálná, stejně jako riziko jaderné války. Dělá to Rusko, ne NATO.

Toto je velká tragédie v Mearsheimerově analýze: Aby současná fakta odpovídala jeho minulé analýze, musí racionalizovat, ne-li omluvit ruské chování jako pochopitelnou reakci na hrozby, které vnímá.

Je výmluvné, že když popisuje hrůzy války, často používá trpný rod nebo jinak vylučuje ruské jednání z rovnice: "Ukrajinci uprchli … byli vysídleni… jsou mrtví… Byly způsobeny škody…" To jsou hrozné věci, které se Ukrajině "staly", ne hrozné věci, které Rusko udělalo Ukrajině.

Když například poznamenává, že "6,5 milionu uprchlo ze země", opomene zmínit, že z nich Rusko násilně deportovalo až 900 000 až 1,6 milionu Ukrajinců do Ruska, podle ministerstva zahraničí USA. Mnoho z těchto Ukrajinců "neuteklo"; byli sebráni, byly jim odebrány otisky prstů, byly jim zabaveny mobilní telefony a staženy všechny jejich kontakty. Ruští vojáci oddělili rodiny a údajně posílali děti do sirotčinců, aby je umístili do ruských domovů. Tito lidé už možná nikdy neuvidí Ukrajinu ani své děti.

Tato minimalizace Putinovy ​​brutality je nyní běžná mezi těmi, kdo kritizují americkou a evropskou pomoc Ukrajině. Jak nedávno napsal David French ve své zprávě pro The Atlantic: "V částech pravice se objevuje vzorec. Jde to nějak takhle. „Ano, Rusko se mýlí, když napadne Ukrajinu, ale…“ A to, co následuje po „ale“, je vždy lavina vymlouvání se a falešné morální ekvivalence. NATO provokovalo Rusko, Ukrajina provokovala Rusko nebo – a to je můj oblíbený – západní wokeismus provokoval Rusko."

Mearsheimer tedy jako varování před rakovinou na cigaretové reklamě zveřejňuje krátké prohlášení o své analýze, že je proti Putinově invazi, a poté veškerou svou kritiku zaměřuje na USA a Ukrajinu. Toto selhání, jak bylo uvedeno výše, sdílí s mnoha ultralevičáky a libertariánskými pravičáky. Nemluví o skutečné hrůze ruské války, protože pokud by to udělal, bylo by zřejmé, že osoby odpovědné za tyto zločiny musí být konfrontovány, nikoli omlouvány.

Odpovědnost za ukončení války

Tato chybná analýza, tato neschopnost vzít v úvahu všechny proměnné, vede Mearsheimera k chybnému řešení: USA musí ukončit válku. Jeho pozice se nezměnila od jeho návrhu v roce 2014 po Putinově invazi na Krym: "Spojené státy a jejich spojenci by se měli vzdát svého plánu na westernizaci Ukrajiny a místo toho z ní udělat neutrální nárazník mezi NATO a Ruskem… Západní lídři by měli uznat, že na Ukrajině Putinovi natolik záleží, že tam nemohou podporovat protiruský režim."

Toto navrhované urovnání – tlak Západu na vynucení ukrajinské kapitulace – by předalo možná jednu čtvrtinu ukrajinského území Rusku, a co je důležitější, vydalo by miliony jejích občanů ruské kontrole. V tomto ohledu bychom měli přestat mluvit o okupovaných územích a místo toho přemýšlet o realitě okupovaných lidí.

Miliony lidí by byly nuceny žít pod autoritářským režimem – režimem, který opakovaně provádí nevýslovné masakry a je zaměřen na vylidňování a rusifikaci rozsáhlých oblastí Ukrajiny. Toto není teoretický cíl. To se dnes skutečně děje na Donbasu a dalších regionech.

Potřebná diplomacie, ale k čemu?

A konečně, toto není neshoda ohledně otázky diplomacie versus válka. Většina souhlasí s tím, že válka musí skončit diplomatickou dohodou. Klíčové je, jak se k té dohodě dostaneme.

Je velmi pravděpodobné, že pokud by Západ přijal Mearsheimerova doporučení, ukončil vojenskou pomoc Ukrajině a přinutil ji, aby vydala miliony svých občanů ruské nadvládě, válka by neskončila; rozšířila by se – buď okamžitě, protože Rusko by pokračovalo ve své ofenzivě, aby dobylo celé ukrajinské pobřeží Černého moře, nebo po přestávce, aby anektovalo země, které okupuje, a doplnilo zásoby své armády.

Je jen jeden způsob, jak ukončit tuto válku: Porazit ruskou invazi. Teprve až bude Putin přesvědčen, že nemůže vyhrát, bude ochoten jednat o míru. Na začátku války Ukrajina představila realistický rámec pro příměří, stažení ruských jednotek a proces určování stavu území, která Rusko obsadilo.

Až válka skončí, když se zastaví zabíjení, znásilňování, deportace a potravinové blokády, můžeme pokračovat v diskusi o hlavních příčinách konfliktu. Zatím bychom se však měli zaměřit na pomoc Ukrajině, zastavení masakrů a záchranu Ukrajinců.

Zdroj v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
4982

Diskuse

Obsah vydání | 22. 8. 2022