Diskuse: Jaké jsou vyhlídky Putinova "lidového státu" ve válce?

8. 3. 2023

Čím déle dokáže válku protahovat, tím více výhod může získat doma tím, že přetaví konflikt nejen v nový normál, ale také v příležitost pro mnoho Rusů obohatit se a pocítit nové a bezprostřednější spojení mezi sebou a státem.

Putin přetavil tuto vražednou válku v novou životní normu pro zemi, i když se jako obvykle vyhýbá tomu, aby věci nazýval jejich skutečnými jmény. Ale takový přístup sebou pro něj nese cosi užitečného. V obrázku, který vykresluje pro veřejnost, je válka spojnicí mezi státem a společností, ze které mají občané jen a jen prospěch. Putin prezentuje válku jako způsob, jak získat slušnou práci a zlepšit své sociální postavení.

Má to znamenat, že vždy budou existovat dobře placená pracovní místa a že každému, kdo trpí konfliktem, bude poskytnuta masivní pomoc. V důsledku toho, zjednodušeně řečeno, je válka "způsob, jak zbohatnout". Kreml vyzývá občany, aby využili války a příležitostí, které vytvořila, včetně stažení zahraničních firem. Ruské podniky podle Kremlu "musejí investovat do polovojenského státu".

Neříká už, že jejich daňové zatížení poroste, ale pokud většina bude navýšením trpět pomalu, nevšimnou si toho nebo se s tím alespoň smíří. Putinovými hlavními spojenci nyní nejsou armáda a bezpečnostní síly, jejichž metody v této válce selhaly, ale spíše civilní technokratičtí činitelé. A právě s jejich pomocí se Putin snaží válku neprohrát. S pomocí sociálních a ekonomických mechanismů.

Vyhlídka na potupné konce nutí vládce jako je Putin pokračovat ve svých válkách za každou cenu, i když si uvědomí, že jejich původní plán nebude fungovat. A po prohrané válce jsou diktátoři v pozici, kdy si mohou zachránit vlastní životy a svobody, ale pouze tím, že se budou spoléhat na násilí doma. Putin spoléhající na technokraty ze svého ekonomického bloku nyní vytváří "lidový" stát vybudovaný kolem války, zbavuje společnost jakékoli jiné podpory a připoutává ji k sobě.

Začal tím, že válku co nejvíce zneviditelnil; nyní prosazuje myšlenku, že mnozí budou mít z války prospěch. Jak daleko se bude moci tímto směrem zajít, to nezávisí na něm samotném, ale na průběhu boje. A ten závisí nejen na Ukrajině, ale i na ukrajinských příznivcích. Pokud posledně jmenovaní dostatečně rychle neposkytnou dostatečnou pomoc, Putin se možná dokáže zachránit tím, že promění válku v něco, co mnozí Rusové budou považovat za přínosné.

Přitom probíhající válka je ve skutečnosti "poslední ruskou rolnickou válkou", která se ve svých praktických negativních dopadech obyvatel velkých měst zatím příliš nedotýká, tvrdí Vladimir Pastuchov. A proto je třeba na ni pohlížet sofistikovaněji.

Klíč k pochopení reálného průběhu Putinovy války na Ukrajině spočívá v demografii Ruské federace. Je to "poslední ruská rolnická válka" - poslední, ve které přibližně čtvrtina populace stále žije ve vesnicích a venkovských oblastech a konflikt, v němž vůdce Kremlu staví venkovské Rusko proti velkým městům.

Stručně řečeno, ruská populace je rozdělena téměř přesně napůl mezi ty, kteří žijí ve městech s více než 100 000 obyvateli, a obyvatele sídel s méně než 100 000 obyvateli.

Tyto dvě kategorie jsou ještě dále rozděleny, přičemž asi polovina lidí žijících ve městech s více než 100 000 obyvateli žije v megalopolích s více než milionem obyvatel - a necelá polovina těch, kteří žijí v místech, kde je méně než 100 000 obyvatel, zase tráví svůj život ve vesnicích a venkovských oblastech.

Břemeno současné války je mezi tyto dvě skupiny rozděleno velmi nerovnoměrně. Nejvyšší cenu platí ti ve venkovských oblastech, kteří jsou také největšími zastánci války. A ti ve velkých městech, kdo jsou proti válce nebo jsou vůči ní neutrální, platí nejméně.

V jistém smyslu tedy to, co se děje, je nejen válka mezi Ruskem a Ukrajinou, ale také válka mezi "malým Ruskem" a "velkým Ruskem" - nejnovější forma konfliktu mezi nepočetnými poevropštěnými elitami a velkou patriarchální rolnickou společností, která byla základem ruského života až do 19. století.

Bolševická revoluce a sovětizace Ruska vyhladily tuto konfrontaci a skryly ji před veřejným životem, ale nedávné události ukázaly, že tato základní stratifikace Ruska zcela nezmizela a nadále formuje kalkulace současného ruského vládce.

Putinův režim je pomstou "malého Ruska" na "velkém Rusku" za gorbačovskou perestrojku a všechny následné změny. Současná válka je pak způsobem, kterým může "malé Rusko" vyhlásit svou existenci. To je také důvod, proč Kreml provádí mobilizaci obyvatelstva s takovou péčí a snaží se kombinací cukru a biče získat ty, na které se může spolehnout. (Zvýrazněno BL.)

Taková politika je cynická, ale dlouho se ukazovala jako účinná,“ říká Pastuchov. Kreml si je dobře vědom toho, že žádná "vlastenecká válka" to perspektivně není a ani nemůže být. Potřebuje řešit a vyřešit další problém: Zajistit si aktivní podporu "malého Ruska" při zachování neutrality "velkého Ruska".

Až dosud se Kreml snažil udržet břemeno války pro městské obyvatelstvo co nejmenší, aby vytvářel iluzi, že tato válka "není o něm". A to udrželo hrnec v megalopolích pod bodem varu, i když to ve vesnicích bublá.

Takové vyvažování však bude fungovat pouze tak dlouho, dokud bude dostatek zdrojů z "malého Ruska". Ale až tam začnou docházet, bude se Kreml muset obrátit na megalopole. Připravuje si tam půdu represivními opatřeními. Zda však bude schopen přežít přechod velkých měst do varu, to zůstává velmi otevřenou otázkou.

Podle Pastuchova zbývá Putinovi možná 18 měsíců, než se tato otázka stane kriticky důležitou.

Doposud ale válku Putinovi pomáhaly udržovat i dominantní části ruské opozice, tvrdí Andrej Děkťjanov. Mnozí liberální krittici pouze sní o výměně "špatného" cara za "dobrého", ale chtějí zachovat vysoce centralizovaný systém, ve kterém budou představitelé Moskvy i nadále dominantními hráči. Ani oni, ani jejich podporovatelé si neuvědomují, že by to jen otvíralo cestu k rychlému návratu autoritářství a imperialismu.

To je zřejmé, pokud člověk absolvuje myšlenkový experiment o budoucnosti po takovém liberálním vítězství - a také vezme-li v úvahu, co se stalo v Rusku před 30 lety, když nomenklatura v reakci na Gorbačovovy snahy o decentralizaci zorganizovala v srpnu 1991 převrat, jenž nakonec dosadil k moci Putina.

Předpokládejme, říká Děgťjanov, že liberálové vyhrají, což je o to pravděpodobnější, že v Rusku existuje tradice, podle níž historické změny začínají v hlavních městech. Existují však vážné pochybnosti o tom, že dnešní moskevská opozice po převzetí moci předá kormidlo svobodně zvoleným parlamentům buď tam, nebo v regionech.

Bez radikální decentralizace a vytvoření nového státu spíše zespodu než shora, což je něco, co většina moskevských ruských liberálů považuje za prokletí, budou dál bojovat o to, jak nejlépe podpořit "státní jednotu", nejprve podobným způsobem jako Jelcin - a poté na způsob Vladimíra Putina.

Tato vyhlídka je ještě pravděpodobnější vzhledem k tomu, co se stalo na konci Gorbačovovy éry. První a poslední sovětský prezident ve skutečnosti zničil impérium tím, že se jej pokusil reformovat v dobrovolnou dohodu suverénních republik. Je mnohem pravděpodobnější, že by to umožnilo demokracii v každé z nich, nejen pouhé oddělení.

Kdyby Gorbačovův novoogarjevský proces fungoval, Rusko se mohlo stát demokracií. Ale protože se nomenklatura obávala, že by ji to mohlo stát moc, zinscenovala převrat. Ten z povrchního pohledu selhal, ale ve skutečnosti znamenal, že by se mohl znovu objevit ruský imperiální stát, jak se od té doby také stalo.

Dobrovolné udržování země pohromadě by pravděpodobně mělo pozitivní důsledky nejen pro ostatní součásti, ale také pro Rusko. Jenže pokud se Moskva a její liberálové vydají stejnou cestou jako jejich předchůdci z 90. let a uvěří, že držet zemi pohromadě silou je jediná cesta vpřed, je nepravděpodobné, že dosáhnou jednotné a demokratické země.

To je něco, nad čím by se měl zamyslet každý, kdo nyní podporuje ruské liberály, kteří odmítají uvažovat o Rusku obnoveném na dobrovolném základě. Jinak v příliš krátké době bude na scéně další Putin - a také další imperialistická válka.

Válku ale pomáhá Putinovi udržovat nejen liberální, ale také naivní "apolitická" intelektuální opozice ve městech, tvrdí Konstantin Eggert. Až donedávna mnoho ruských intelektuálů žijících ve velkých městech věřilo, že i když je Vladimir Putin v mnoha ohledech represivní, dovolí jim ponechat si jejich malý relativně volný prostor, aby mohl poukázat na jeho existenci, až ho Západ bude kritizovat za útoky na demokracii.

Ale nedávnější události ukázaly, že to byla jen "pošetilá iluze", říká komentátor Deutsche Welle. Když vůdce Kremlu utahuje šrouby, nakonec zakročí i proti intelektuálům a přinutí je mlčet, nebo v mnoha případech emigrovat.

Na obranu těchto iluzí se ruští intelektuálové museli chovat, jako by Surkov a další ideologičtí představitelé Putinova režimu byli jen lidé s odlišnými názory spíše než nepřátelé, kteří chtěli zničit vše, co je ruským intelektuálům drahé.

Tato víra se po návratu Putina do prezidentského úřadu a jeho anšlusu ukrajinského Krymu stala čím dál neudržitelnější. A jeho rozšířená invaze na Ukrajinu před rokem znamená, že se všichni začali připravovat na nejhorší.

Nejde ale ani tak o to, že by se Putin změnil, jako o to, že se změnila ruská společnost. Už není ochotna jít do ulic demonstrovat, ale místo toho je připravena tolerovat vše, co režim chce. Většina Rusů je nyní k režimu lhostejná. I když aktivně nepodporují Putinovu válku, rozhodli se "nezasahovat". A režim toho využívá.

Primární odpovědnost za to nese Kreml, ale částečnou i ruští intelektuálové - a musejí si tuto smutnou skutečnost přiznat. Musejí začít vystupovat v zahraničí i doma proti Putinově válce a za Ukrajinu, spíše než většinově klopit hlavy.

Jedinou rozumnou cestou vpřed je bojovat proti režimu. Nebude to snadné a neobejde se to bez obětí. Ale pokud se ruští intelektuálové nevzdají svých iluzí o Putinovi a společnosti, kterou vytvořil, ocitnou se izolovanější a s menší svobodou než kdykoli předtím.

Změnit cokoliv ale nebude rozhodně snadné, protože ruská společnost žije většinově v zajetí mýtu, podle nějž malost životů svých obyvatel "musí být kompenzována" imperiální velikostí, upozorňuje Lev Gudkov. Je to hořká realita, ale je třeba ji přijmout.

Ruská společnost je ovládána depresivním diskursem starších, chudších a špatně informovaných žen, které se zabývají péčí o sebe. Je silně ženský také proto, že většina ruských mužů umírá mnohem dříve, takže ženy v této kohortě dominují.

Názor této věkové skupiny statisticky převládá nad údaji hlášenými agenturami, jako je Levada Center, na základě standardních průzkumných metod - protože vzhledem ke struktuře populace tito lidé představují většinu.

Tato kohorta nejenže chová negativní emoce, pocity, které znamenají, že se vymezuje jako nepřítel a proti čemu je, ale také vykazuje pozitivní složku. A to včetně myšlenky, že vláda musí být "silná a spolehlivá", schopná obstát proti světu a postarat se o ně. Obojí je důležité.

Mnoho mladých Rusů tyto názory, pozitivní ani negativní, nesdílí. Jsou však o tolik slabší, že nedominují průzkumům veřejného mínění ani nevedou členy této skupiny k protestům do ulic. Místo toho, aby bojovali za své ideály, se rozhodnou buď je skrýt, nebo odejít do zahraničí v naději, že je tam sami osobně uskuteční.

Jurij Levada, který založil organizaci, pro niž Gudkov pracuje, často říkal, že Rusové respektují politická práva méně, protože jim byla dána shora, místo aby je vyhráli v boji.

Když to Levada říkal, vzpomíná Gudkov, on a mnozí další považovali sociologa za příliš pesimistického. Ale nyní je jasné, že Levadův vhled byl zásadní. Poté, co Rusové dostali práva, byli méně odolní vůči tomu, aby jim byla opět odebrána, než jiné národy, které o ně musely bojovat.

Navíc Rusové se vždy zaměřovali spíše na sociální než na občanská práva, dokonce je mísili dohromady. Pro ně je "nejcennějším" právo na volný odjezd a vstup do země. Svoboda slova, svědomí a shromažďování jsou až na samém konci seznamu, když se Rusů ptají, která práva jsou pro ně důležitá.

A to má další důležitý důsledek: Když se lidé [v jiných zemích] účastní velkých demonstrací, dělají to, aniž by přemýšleli, že na to mají právo. Jednoduše nepřemýšlejí o tom, zda vůbec mají právo jít do ulic.

Zdroje článku v ruštině: ZDE ZDE ZDE ZDE ZDE