Ohlédnutí za Milošem Zemanem jako politikem

8. 3. 2023 / Boris Cvek

Vlastně nejhorší na politikovi Zemanovi bylo, ať už byl premiérem, nebo pak prezidentem, jeho okolí. Šlouf, Mynář, Nejedlý atd. Chápal jsem vzpouru části sociální demokracie proti Zemanově prezidentské kandidatuře v roce 2003, i když lidé jako pan Gross nebyli o mnoho lepší. Vybrat si Zemana, nebo Grosse, to je něco, čemu se říká u nás „pragmatismus“, tedy přijetí nechutné politické reality pod příkrovem hezkých slov o demokracii (samozřejmě pragmatismus je ve skutečnosti idealistická filozofická tradice z USA, tedy pravý opak toho, čemu se v říká „pragmatismus“ v české politice). Zeman, nebo Gross? Výsledek byl v roce 2003 Klaus a po něm jako šéf ČSSD Paroubek. Vyberte si à la carte.

V tradici různých politických „dealů“, jak byly obhajovány jako normální součást politiky za Nečasovy vlády, stál Miloš Zeman zřejmě i za pravicovou vládní většinou druhé Topolánkovy vlády, která se opírala od dva přeběhlíky ze sociální demokracie. To byl ale zákulisní tah starého pána na Vysočině. Kdo by tehdy čekal, že jeho „hvězdná chvíle“ teprve přijde? Že prosazení přímé volby prezidenta znamená ve skutečnosti udržet opoziční smlouvu v čele státu? Zeman dokázal dvakrát vyhrát přímou prezidentskou volbu a v rámci „politiky všech azimutů“ a věren šloufovskému nastavení si to s novým ansámblem namířil plnou parou k Rusku a Číně. To jsou ty země pro nečasovské a zemanovské „dealy“ jako stvořené. Zdání snadných peněz, které měly plynout zejména z Číny, se ovšem i přes lokajskou podřízenost a cestování s krtečkem rozplynulo.

Rozplynula se i Zemanova sázka na Rusko, nejprve v souvislosti s útokem ruských tajných služeb na Vrbětice, pak s otevřenou agresí Ruské federace na Ukrajině. Zemanovy útoky na Evropskou unii, opět projev „pragmatismu“ bývalého „eurofederalisty“, jeho pohrdání vším, co připomíná západní právní stát (můžeme připomenout mentalitu za jeho udělováním milostí či abolicí), jeho oslava Donalda Trumpa, působí v dnešním světě jako něco z dávné minulosti, i když potenciál tohoto jedovatého populismu je stále velmi silný a nebezpečný. Konečně se povážlivě kýve také poslední věž Zemanovy zahraniční politiky, zdánlivě v českém veřejném prostoru nejméně problematická: Izrael, ve kterém hrozí demontáž demokracie a právního státu jako takového. Paní Kalhousová nedávno v Českém rozhlase tvrdila, že se v Izraeli odehrává pokus o okupací Západního břehu a nastolení apartheidu. Domnívám se ovšem, že Zemanovi osobně by apartheid vůbec nevadil, větší potíže by měl veřejně se k němu hlásit.

Z hlediska politické mapy České republiky je hlavní odkaz Miloše Zemana zničení sociální demokracie. Nemyslím, že by to šlo úplně podle jeho plánu. Sociální demokracii ve skutečnosti vytuneloval Babiš, aniž by to tehdy někdo čekal: bylo to na jaře 2017, když se šéf sociální demokracie a předseda vlády Sobotka spojil s pravicí proti svému tehdejšímu ministru financí (Babišovi). Nicméně Zeman nastupoval do prezidentského úřadu v roce 2013 jako jakýsi etalon levice, jako levicový kandidát proti Nečasově vládě. Ve skutečnosti ale pomáhal k tomu, aby se celá společnost a levice zejména převlékala do temně hnědých barev. Zemanovskou mentalitu měl sociálně demokratický ministr vnitra Chovanec (kterého vynesla nahoru „zrada“ lánského puče), ministr odmítající přijmout v České republice více než sedm uprchlíků před válkou, zemanovskou mentalitu měl sociálně demokratický hejtman Hašek, který chtěl vyzbrojovat myslivce, aby bránili hranice proti migrantům, a tak by se dalo pokračovat. Nakonec se přidal i sám Sobotka, když v rakouském tisku vykládal, že my v ČR žádné muslimy nechceme.

Kromě fašistického postoje k uprchlíkům se Zeman jako „etalon levice“ zastával držení zbraní a kouření v restauracích, zastával se exekuční bestiality a jeho nejbližším mentálním spojencem se nakonec stal krajně pravicový Tomio Okamura, jehož stranická rétorika je možná proti Miloši Zemanovi ještě v lecčems levicová.

Jisté je, že Miloš Zeman odchází, mentalita, kterou tu pomáhal vytvářet ale nikoli. Doufejme, že časem odejde také. Jedním z důležitých kroků k takovému výsledku je realisticky chápat jeho politické působení a politický odkaz.