Hudba plná slunce

14. 3. 2023 / Soňa Svobodová

 

Čím to, že jste z tolika pražských kulturních stánků zvolily pro svůj koncert právě tento?

M: My jsme tu už kdysi dávno koncertovaly, ale pamatovala jsem si už z toho jen ten krásně velikej prostor. No a protože dosud jsme Řecké večery s tancem dělaly na Lávce a začínalo to tam být značně těsné, musely jsme se porozhlédnout po něčem prostornějším. Přišla jsem se podívat na jedno jejich taneční odpoledne a s radostí si řekla, to je ono! Jen jsem si trochu nebyla jistá, zda ho taky natolik zaplníme a k naší radosti, se to povedlo.

Zpíváte od konce šedesátých let minulého století. Za tu dobu jste vydaly i pěknou řádku alb a CD, z nichž tím nejčerstvějším, je album Všechny barvy moře. A tak mi to nedá, abych se vás nezeptala, která z vás dvou měla hlavní slovo při výběru písní pro toto CD?

M: U nás to nikdy nebylo tak, že jedna bude mít hlavní slovo a ta druhá bude poslouchat. Vždycky jsme se na všem musely dohodnout spolu. Taky už delší dobu si kromě dvojhlasů vybíráme každá i sólo písně, podle našeho cítění. Vzít si totiž do repertoáru některou píseň, je vysoce individuální a musíte ke každé z nich, řekněme mít vztah. Pak je to z vaší interpretace taky poznat, tedy ta radost, co se přenáší na lidi.

T: Pracujeme spolu už tak dlouho, že nám někdy stačí i výraz ve tváři a ta druhá ví, o co jde. V podstatě to tak probíhalo u všech pěti CD. Na dvojhlasech byla podstatná shoda u sólových věcí panuje svoboda.

Ve svých začátcích jste spolupracovaly také s orchestrem Gustava Broma, jak na tuto dobu vzpomínáte?

M: Nejraději vzpomínám na něho samotného, jako na nesmírně laskavého člověka a přitom natolik silnou osobnost, že po tolik let zvládnul vedení toho velkého orchestru s tolika skvělými špičkovými muzikanty. Byl to nejen výsostný hudební profesionál, ale taky nadaný člověk. Vždycky když si ho představím, pak právě s tím jeho typicky mírným úsměvem.

T: Bylo mi velkou ctí, když jsem se dověděla, že s panem Bromem budeme nahrávat a přitom jsem se trochu lekla, protože jsme na velký orchestr nebyly zvyklé. Ale uvědomila jsem si, jaká to je síla a nádhera, pracovat s tak obrovským hudebním tělesem. Bezva zkušenost.

Jste české zpěvačky řeckého původu, neboť vaši rodiče v roce 1950 opustili Řecko z důvodu občanské války. Jak to tedy máte nastaveno, cítíte se více Češkami, Řekyněmi či to tak nějak všechno splynulo?

M: Tak to je nejčastější novinářská otázka… myslím, že každá druhá generace lidí, co se někam přistěhovali, naprosto splynula s prostředím. Tady jsme od malička nabíraly veškerou kulturu i vzdělání. I když jako malé jsme kromě české školy měly navíc i vyučování řečtiny a řecké historie a zeměpisu. Řečtinu se můžu učit celý život, protože když vás neobklopuje, pak si ji sám musíte přiblížit. A hlavně taky sbírám vše co můžu z řecké muziky, nebo literatury. Jo a Tena dokonce začala z řečtiny překládat.

T: Ani nevíte, jakou to má výhodu, proplouvat mezi dvěma tak rozdílnými národnostmi. Občas se vymluvím na geny, a když se ozve někdo mladší s poznámkou, že do něčeho nemám co mluvit, protože je to čistě česká věc, tak říkám: Tak brzdi, kámo, já jsem v této zemi dýl než ty, tak se uklidni!

Do rodné země vašich rodičů jste zavítaly teprve až ve své dospělosti. Jaký to byl pro vás pocit?

M: Samozřejmě jsem byla hodně dychtivá poznat toho co nejvíc. Při příjezdu nás čekala spousta příbuzných naší rozvětvené rodiny, kterou jsme teprve poznávaly a to bylo to nejsilnější. Nepřistupovaly jsme k tomu jako turisti. Spíš mě překvapovalo, kolik blízkosti a podobnosti jsem z lidí pociťovala. Prostě jsem vnímala, že přesto, že jsem tam nevyrostla, okamžitě jsem se tam cítila taky doma. Už jen proto, že jsem všude slyšela řečtinu...

T: Hned jsem pomyslela na tátu, který si vymínil, že doma bude mluvit jen řecky a přesto nejede vlak. Bylo to od něj prozíravé, protože doufal, že se do Řecka beztak

podíváme a nebudeme se tam cítit, jako cizinky, Fakt jsem to tentokrát ocenila, až na to, že nás nenaučil žádná sprostá slova, kterým jsem tam na basketbalovém zápasu

Řecko: Itálie nerozuměla. Pak mi je někdo přeložil.

O Řecích se traduje, že jsou nejen velmi temperamentní, přátelští, ale i to, že je nic nerozhází. Je to pravda?

M: No spíš je to tak, že si všelijakými drobnostmi nelámou hlavu. Ví, že se všechno nakonec vyřeší. Je to třeba vidět i na stylu jízdy autem. Jezdí ani ne tak podle cedulí, ale s pocitem, že si řidiči nakonec navzájem vyhoví. Což docela máte „západní“

řidiče. Prostě si za každou cenu nedělají problémy z maličkostí.

T: Řekla bych, že je rozhází i maličkosti. Co si pamatuji na návštěvy našeho táty v kuchyni, tak jsem byla zvědavá, proč jsou tak hluční a pak jsem třeba zjistila, že se hádají kvůli kvalitě minerálky, nebo u šachů a tavli (desková hra). Po čase jsem to vzdala a řekla jsem si „Řekové jsou prostě hluční“, ale přátelství na prvním místě.

V rozmezí 70. a 80. let jste byly na kariérním pěveckém vrcholu, ale kam jste se tak najednou ztratily?

M: Jednak Tena se vdala a přestěhovala do Bratislavy, a za druhé, vzala si výborného muzikanta, kytaristu a zpěváka a zároveň kapelníka Juraje Čierného.

On jezdil hrát do Skandinávie a tak Tenu vzal sebou. Bylo to v době, kdy jsem

já dělala státnice z psychologie a tak jsem vlastně ani jezdit nemohla. Později jsem se k nim připojila a vlastně jsme ve Skandinávii hráli pár let. Ještě předtím jsem si zahostovala

v Semaforu, ve skupině pana Suchého, kde jsem zpívala ve hře Smutek bláznivých panen

a u pana Dvořáka ve hře Má hlava je včelín. Koncem 80tých let, jsem taky nazpívala svou jedinou sólovou desku, Kresby tuší, která se stala Deskou roku 81. Byla v dramaturgii Ondřeje Konráda a aranžoval ji Michael Kocáb. Takže jsem nezahálela :-)

T: Když jsem se v roce 1976 vdala, zanedlouho po tom, jsem se odstěhovala za manželem do Bratislavy a rok nato jsme spolu začali jezdit s jeho kapelou do Skandinávie. Do té doby jsme jezdili po republice tak, že jsme měli jen čtyři dny v měsíci volné. Byl to blázinec a nápor na nervy, být každý den v jiném městě. Pauza doma mi přišla vhod, přiznávám.

A když jste se opět na pop scéně objevily, staly jste se propagátorkami Řecka prostřednictvím série filmů Postřehy odjinud a současně jste začaly vést kurzy řeckých tanců, které se těší velké oblibě do dnešních dnů. Co vás přimělo k tomuto kroku?

M: Postřehy jsem začala točit daleko později, než jsme začaly točit naše řecké CD. Těch našich řeckých CD je už pět. To zatím poslední se jmenuje Všechny barvy moře a je stylově bohaté, od lidových rebetika až po balady, kantilénu i krásnou šansonovou píseň

S´agapo – Miluji tě. Pozvala jsem si k ní řeckého zpěváka Chronise Panaretose, kterému přezdívají na jeho rodném ostrově „hlas Karpathosu“. Poslouchám ho už pár let při našich pobytech na tomto ostrově a jeho hlas mi už při prvním poslechu přímo učaroval.

Jinak natáčet Postřehy mi nabídla ostravská televize, a to pan dramaturg Bělohlavý. Napsala jsem sice scénáře k celkem 24 dílům. Byla to krásná práce jak to psaní a vymýšlení kam bychom se štábem jeli, tak potom natáčení na místě. Těším se, že by to v budoucnu mohlo pokračovat. Je ještě tolik nádherných míst, které bych chtěla prostřednictvím Postřehů, všem ukázat.

A neuvažujete o tom, že by jste s Chronisem Panaretosem vystoupily na Barče?

M: Pozvat si Chronise na vystoupení by bylo krásné, ale Karpathos je hodně daleko a letadla tam mimo sezonu nelétají tak pravidelně. Přes léto navíc Chronis hraje a zpívá ve své taverně. Zatím to tedy moc pravděpodobné není, ale uvidíme, třeba se to ještě někdy podaří zorganizovat.

Koncertujete po celém Česku, na Slovensku, ale co v Řecku, tam také?

M: Tam ne, pokud by totiž chtěl člověk někde dělat kariéru, musel by tam fyzicky být, najít si spolupracovníky, protože prosadit se někde, není jen o tom, jak skvěle hrajete a zpíváte. To vám řekne každý, kdo v této branži dělá. Chce to ještě spousta práce a času kolem. Zatím jsem ale měla tu zkušenost, že pokud si v Aténách poslechli naše věci lidi z branže, byla tam samá chvála. Dělaly jsme tam při našem prvním příjezdu i televizi, v tehdy nejpopulárnějším pořadu Synchroni Eva, kde představovali řecké umělce žijící v zahraničí. Ohlasy byly moc dobré, ale jak říkám, nato, co dělat tam kariéru by chtělo odstěhovat se a žít tam.

Jste sestry, ale povahy máte rozdílné, takže která jste po mamince, a která po tatínkovi?

M: Ono se to takhle říct nedá. Každá máme něco z obou rodičů. A že jsme obě rozdílné individuality to je fakt. O to zajímavější je, že jsme v jedné profesi zůstaly spolu tak dlouho. Svědčí to o tom, že i přes rozdílné nátury jsme se naučily domlouvat a nakonec shodnout. Tak snad proto jsme spolu vytvořily pro lidi něco pěkného...

T: Mám pocit, že jsme po tátovi Menelaosovi. Maminku jsme ztratily, když mi bylo sedm. Tak nemám možnost porovnat její a svou povahu, ale s Marthou jsme dost rozdílné.

Přesto obě milujete řecká jídla, ale dají se tady 100% kvalitně dobře připravit, dejme tomu, co se týká ryb a olivového oleje?

M: Což o to, připravit se dají, v Praze i existuje pár restaurací, kde je dělají dobře. Spíš není tolik míst, kde se dají koupit čerstvé mořské ryby. Ale ty je třeba si najít.

Co se týče kvalitního olivového oleje, těch míst je tady už povícero...

Já jen pro naše čtenáře dodávám, že jste autorkou úspěšné kuchařské knihy s názvem Řecká kuchyně Marthy Elefteriadu...

Po dobrém jídle prospěje člověku i kvalitní siesta. Jak rády odpočíváte?

M: No, já si někdy teď v zimě i odpoledne na chvilku zdřímnu… asi stáří (smích).

V tomhle je dobré poslouchat své tělo, ono si samo řekne, co potřebuje.

T: Kdybych se nestyděla, tak prospím většinu života. Lední medvědi jsou sympaťáci.

Vidíte to, a přesto jste obě velmi činorodé, tak se vás musím zeptat, zda vaše zmíněné večery budou mít i svá další pokračování?

M: Samozřejmě ano, pokud o to lidi projevují takový zájem, byla by škoda je zklamat. Je to krásně vidět v jejich úsměvech tu radost. Jo a moje heslo je: Zpívání je zdravé. Mě tedy také naplňuje radostí. Tak proč se toho zříkat, dokud je ta možnost.

T: Tak slovo činorodost se mě vůbec netýká, ale Řecké večery budou určitě pokračovat, pokud budou nohy tanečníků řeckých tanců stačit. V zimě bych to každému doporučila, protože se u toho zapotíte a zhubnete. Proto netančím!

A kdybyste měly kouzelný prsten, co by jste přenesly z Řecka do Česka a české společnosti?

M: Určitě víc otevřenosti a družnosti. A víc muziky do života, i když Moravané se třeba v tomto Řekům podobají, spousta z nich nádherně zpívá, nebo hraje lidovou muziku. A když mi Řekové řeknou zazpívej nám nějakou písničku od vás, tak na ty moravské, melodické krásně reagují a moc se jim líbí.

T: Kdybych měla kouzelný prsten, tak ho odnesu do zlatnictví a zeptám se na cenu, anebo ho tam rovnou nechám. Jinak si myslím, že zkušenosti z obou zemí jsou nepřenosné.

Děkuji za rozhovor.