Saúdsko-íránské détente a jeho regionální důsledky

16. 3. 2023

čas čtení 6 minut

Saúdská Arábie a Írán 10. března oznámily dohodu o obnovení dvoustranných vztahů. To je dobrá zpráva. Dohoda vznikla díky potřebě a přání: saúdsko-íránské potřebě ukončit konflikt, který se ukázal jako nákladný a toxický pro oba národy a katastrofální pro Blízký východ - a čínské touze hrát si na dohazovače, zaplnit strategickou mezeru po Spojených státech a Rusku a prokázat důvěryhodnost globálního partnera, píše Marwan Bishara na webu Al-Džazíry.

Skutečnost, že dohoda byla podepsána po dvou letech obtížných jednání, je velkým příslibem. Neočekávejte však, že se z dlouholetých arcirivalů po normalizaci diplomatických vztahů stanou archandělé. Stále přetrvává velká nedůvěra a příliš mnoho třecích ploch, které je třeba řešit a vyřešit.

Obnovené saúdsko-íránské vztahy se mohou proměnit ve sňatek z rozumu, který se bude řídit národními zájmy a bude formován politickým a ekonomickým kalkulem. Nebo se může stát sňatkem, který bude narušen rozdílnými ideologickými a regionálními programy.

Rijád a Teherán se dohodly na reaktivaci dohod o spolupráci a bezpečnosti podepsaných v roce 1998, respektive 2001, ale návrat ke statu quo z 90. let je po tuctu let nepřátelství náročný, ne-li nepravděpodobný.

Jejich zástupné konflikty se sektářským podtextem jsou totiž naprosto zničující, podkopávají bezpečnost obou zemí, ochromují jejich ekonomiky a rozdělují jejich společnosti. Trpěli přitom Jemenci, Syřané, Iráčané, Libanonci a Bahrajnci.

Proto cesta vpřed není pro obě regionální mocnosti cestou zpět. Ve světle nového a komplikovaného regionálního řádu - či spíše nepořádku -, který pomohly vytvořit, musí obě země vytyčit novou a udržitelnou cestu vpřed, která bude sloužit jejich národním zájmům i zájmům jejich sousedů.

To jest, že se zdrží vzájemného zasahování do svých záležitostí, plýtvání bohatstvím na podkopávání jiných blízkovýchodních společností a zapojení se do nákladných závodů ve zbrojení.

Stejně jako ostatní národy by Íránci a Saúdové chtěli, aby jejich vůdci zaměřili svou pozornost na domácí záležitosti, nikoli na zahraniční dobrodružství; usilovali o demokratickou harmonii doma namísto šíření anarchie v zahraničí.

Nová cesta vpřed je příležitostí ke snížení napětí, zmírnění škod a odškodnění sousedů za škody, které jim byly způsobeny. Je skutečně morální povinností obou na ropu bohatých zemí pomoci Syřanům, Jemencům a dalším obětem zástupných konfliktů. Pomoci by měly také Čína a Západ.

Rijád a Teherán nyní musí zaujmout společný a pevný postoj k zahraničnímu vměšování, zejména k západní podpoře izraelského kolonialismu a apartheidu - podle očekávání jediné země, která se otevřeně postavila proti novému détente v Perském zálivu, které je nepochybně odhodlána sabotovat.

Musí také odmítnout všechny pokusy světových mocností zasahovat přímo nebo prostřednictvím proxy sil na Blízkém východě. To se týká i Číny.

Peking, který se stal zprostředkovatelem dohody mezi Rijádem a Teheránem, se zároveň stal největším vítězem nové dohody. Získá tak větší důvěryhodnost a prestiž jako zodpovědný globální hráč, který pomohl vyřešit komplikovaný konflikt v náročném regionu považovaném za součást vlivu USA.

Navíc Čína jako sponzor bude pravděpodobně chtít být aktivní, aby mohla dohlédnout na proces usmíření a normalizace, což jí umožní lepší přístup k regionu bohatému na ropu, který potřebuje k dlouhodobému pohánění své ekonomiky a armády. Jinými slovy, na rozdíl od jiných regionálních zprostředkování, která přišla sponzory draho, by tato dohoda mohla být pro Čínu výhodná, a to na úkor jejího globálního rivala - USA.

Bidenova administrativa sice uvítala deeskalaci v Perském zálivu, která by podle ní mohla pomoci ukončit válku v Jemenu, ale zároveň nedokáže skrýt svůj hněv a zklamání. A to zejména proto, že se Pekingu podařilo prosadit diplomatický průlom na Blízkém východě poté, co se Washington pokusil zablokovat jeho zprostředkování mezi Ruskem a Ukrajinou.

Úsměv na rtech USA nedokáže skrýt skřípění zubů, protože Čína podkopává americké plány na rozšíření tzv. Abrahámovských dohod o Saúdskou Arábii nebo na uvalení nové jaderné dohody na Írán prostřednictvím sankcí a regionálního tlaku. Ačkoli je ještě příliš brzy na to, aby se takto dalo hovořit, dohoda podporovaná Čínou může zhatit americko-izraelský plán na polarizaci regionu ve prospěch proizraelského a protiíránského bloku.

Na druhou stranu se Saúdská Arábie nehodlá obrátit zády k USA. Ve vojenských a hospodářských záležitostech je na Washingtonu příliš závislá. Stejně jako ostatní velcí i malí regionální aktéři se však i Rijád chystá vydat hybridní cestou a pouze přidává do svého diplomatického mixu další vztah, jehož cílem je zajistit především své vlastní zájmy.

Stejně postupuje i Írán, který již navázal vztahy s Ruskem a Čínou. Je možné, že do této směsice přidá i Spojené státy, pokud budou souhlasit se zrušením sankcí a uzavřením spravedlivé jaderné dohody.

Jinými slovy, saúdsko-íránská dohoda je známkou měnícího se regionu a měnící se geopolitiky.

 

Celý článek v angličtině ZDE

0
Vytisknout
3894

Diskuse

Obsah vydání | 17. 3. 2023