Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Země bez budoucnosti

20. 7. 2023 / Matěj Metelec

čas čtení 4 minuty

„‚Tak si představte, pane, povídá pán s červeným nosem, místo štyrky mít trojku, místo patnácky štrnácku, zkrátka každý číslo vo jedničku menší, tak ste bral sto tisíc zlatejch!‘ ‚No, kolik beru takhle?‘ zatvrzele se ptá Loudal. ‚Takhle? Já to řeknu slušně. Nic!‘“

Tuto pasáž z Werichovy pohádky Splněný sen nápadně připomínalo vládní očekávání příjmů státního rozpočtu. Opatření, která je měla zajistit, ale přišla příliš pozdě nebo byla nedostatečná, a tak se ke kýženému vyrovnanému rozpočtu vládě Petra Fialy nezbývá než proškrtat.

Škrty jsou tradiční neoliberální odpovědí na většinu rozpočtových problémů a pokud některá proškrtaná odvětví náhodou zcela odumřou, ušetří se napříště tím víc. Aspoň tak praví konzervativní teorie nazývaná „starve the beast“, tedy doslova vyhladovění té bestie, myšleno státu, o jejíž realizaci se pokoušela v osmdesátých letech Reaganova administrativa.

Lze říci, že Fialova vláda rovnoměrně cílí na „minulost“ a „budoucnost“ – na jedné straně plánuje ušetřit redukcí zákonem stanovaných valorizací důchodů a na té druhé škrtat v oblasti vědy a výzkumu.

V prvním případě lze vládu obviňovat z cynismu, v tom druhém se ale jedná o vyloženě „punkovou“ strategii No future!

Přitom Petr Fiala se v rámci svého premiérství snažil vystupovat jako politik s vizí a v kontextu války na Ukrajině dokonce jako státník. I s (prvním) konsolidačním balíčkem před veřejnosti vystoupil jako odvážný politik, který se nebojí nepopulárních kroků, za něž mu příští generace vzdají oprávněný hold.

Pod vlivem chaotického počínání vlády v oblasti reformních kroků a konsolidačních balíčků, o jejichž počtu už běžný občan či občanka dávno ztratili přehled, a jež se přes veškeré proklamace o promyšlenosti postupně mění v tupé škrtací orgie, se však zbytky státnické aureoly rozplynuly. Jediné, co zbylo, je chvályhodně zásadový postoj k Ukrajině a s ním související, a v konkrétních obrysech problematičtější, snaha o posílení Armády ČR.

Necítím se kompetentní posuzovat, do jaké míry je pro naši obranyschopnost nezbytné pořizovat si například americké bojové letouny F-35, které si podle vyjádření některých odborníků vyžaduje moderní vedení války.

Pokud ale k úsporným opatřením patří omezování financování vědy a výzkumu a vysokého školství, je otázka, budeme-li mít po pár letech dostatečně kompetentní personál, který by je mohl pilotovat a udržovat v provozu.

Jak ukazují výkony ruské armády na Ukrajině, do nemalé míry stále platí, co prohlásil o Sovětském svazu německý kancléř Helmut Schmidt v době brežněvovské stagnace, totiž že jde o „Horní Voltu s raketami“.

Škrtáním v oblasti vědeckého výzkumu a zdrženlivost v investicích do vzdělávání ovšem i my můžeme nakonec aspirovat na titul „Horní Volta s ef-pětatřicítkami“.

Strany současné vládní koalice sice vyhrály volby coby alternativa oligarchy Andreje Babiše, paradoxně se však jejich jejich „konsolidační“ škrtání významně blíží jeho heslu „řídit stát jako firmu“.

Ve firmě lze nevýdělečné divize zavřít a odprodat. Ve chvíli, kdy se k podobným krokům uchyluje stát, snadno může překročit hranici, kdy se začne párat tenké tkanivo „společenské smlouvy“, tj. stát začne ztrácet důvěru v očích občanů a občanek. (To si mimochodem přesně stalo Babišově vládě v době covidové pandemie.)

Přitom jak ukazují průzkumy, právě důvěra v instituce do velké míry rozhoduje o tom, zda někdo začne vyhledávat alternativní fakta (v podobě dezinformací) a alternativní politická řešení (v podobě krajně-pravicových populistů s náběhy k postfašismu) či nikoli.

Vzít si na mušku panické škrtací ataky zrovna vědu a vzdělávání nepochybně nevyvolá protesty v ulicích, ovšem prohloubí to náš úděl montovny, kde se s budoucností příliš nepočítá.