Hladové, pronásledované, vyděšené: nekonečný úděl afghánských žen, které sloužily v armádě a policii

14. 8. 2023

 

Forugh byla na vojenském výcviku, když jejího otce v roce 2017 zabil atentát Tálibánu na jeho cestě do provincie Helmand. Musela se postarat o své dvě sestry, bratra a matku.

Nikdy si nedokázala představit, že Tálibán jednoho dne znovu získá v Afghánistánu moc. Jeho síly převzaly 15. srpna 2021 kontrolu nad hlavním městem Kábulem a Forugh byla na čtrnáctidenní dovolené, když bylo oznámeno, že provincie Herát padla.

Nejvyšší vůdce Tálibánu mulla Haibatulláh Achundzáda vyhlásil po převzetí moci všeobecnou amnestii, ale podle Forugh se netýkala těch, kteří pracovali v bývalých vojenských silách. V prvních dnech vlády Tálibánu zmizela Alia Aziziová, bývalá ředitelka ženské věznice v provincii Herát.

Podle vyšetřování deníku New York Times bylo během prvních šesti měsíců vlády Tálibánu zabito asi 500 vojáků a státních zaměstnanců předchozího afghánského režimu.

"Dokonce i ti, kteří se vzdali, byli zastřeleni nebo sledováni," říká Forugh. "Když se Tálibán pokoušel chodit po domech, spálila jsem své dokumenty. Odešla jsem z domu a skrývala se."

Od té doby nemůže volně cestovat ani podporovat svou rodinu. "Za ty dva roky jsem strávila celý čas v utajení a ve strachu ze smrti. S tím, jak Tálibán omezuje život žen, se naše ekonomická situace zhoršila."

Forughová popisuje svůj život ve stínu vlády Tálibánu jako "postupnou smrt a zajetí" a říká, že zůstává doma jako vězeň. Pouze její matka je schopna pracovat. "Popravdě řečeno, jsem velmi unavená. Kdyby byla správná sebevražda, ukončila bych tento bídný život."

Kvůli strachu ze zatčení není v kontaktu se svými bývalými kolegy uvnitř Afghánistánu, ale říká, že řada z těch, kteří uprchli do sousedních zemí, trpí duševní chorobou.

Podle údajů, které shromáždila předchozí afghánská vláda, pracovalo v afghánském vojenském systému asi 4 000 žen. Nyní jsou některé z nich nuceny žebrat o živobytí.

Se svými čtyřmi dětmi a manželem se odstěhovala z města a žila tajně v domě příbuzných. Její jedinou starostí v té době bylo bezpečí, protože měla našetřené peníze alespoň na několik měsíců. Po roce jí však úspory došly a musela se s rodinou vrátit do města, aby její manžel mohl pracovat jako dělník.


Její manžel vydělává denně méně než 30 Kč. Za to si rodina koupí suchý chléb, ale jedno z dětí trpí podvýživou a na zaplacení léčby to nestačí.

Podle Úřadu OSN pro koordinaci humanitárních záležitostí potřebuje v Afghánistánu humanitární pomoc 28,8 milionu lidí.

Fatima byla nucena poslat dvě ze svých dětí - čtrnáctiletého syna a sedmiletou dceru - ke svému švagrovi, který žije v jiné provincii, kde je může přihlásit do místní charitativní organizace.

"Velmi se mi stýská po mých dětech, zejména po dceři, která je tak malá," říká. "Někdy, když se cítím špatně, zavolám jejich strýci a promluvím si s nimi."