Čeští byznys populisté z PPF nepolevují v úsilí o demontáž liberální demokracie v Evropě

25. 4. 2025 / Albín Sybera

 

Ačkoliv Srbsko zůstává tradičně stranou zájmu českých médií, tak masové demonstrace, které zahnaly do kouta srbského autokratického prezidenta Aleksandara Vučiće a jeho vládnoucí Srbskou progresívní stranu (SNS) přece jenom oživily nesmělý zájem o zemi, o které se často říká, že pro západní Balkán znamená to, co Rusko pro východní Evropu.

Česká seriózní média od těch veřejnoprávních až po servery sledující zahraniční dění, jako je Voxpot, začala po právu s větší frekvencí sledovat největší demonstrace, jaké Srbsko zažilo od pádu nacionalistického hrobaře bývalé Jugoslávie Slobodana Miloševiće a v jejichž středu stojí srbští studenti, kteří si zaslouží pozornost svých vrstevníků ve střední a jihovýchodní Evropě.

Co však jako v minulosti zůstalo docela stranou, je česká byznys populistická stopa, kterou nejbohatší česká investiční skupina PPF v Srbsku zasela již před více než čtyřmi lety za života svého kontroverzního zakladatele Petra Kellnera, který, jak i jeho četní a hlasití obdivovatelé jako Ivo Lukačovič zdůrazňují, vystavěl mezinárodní vzestup PPF na „odvaze“ jít dělat byznys na východ (do Ruska a Číny) a ne na západ, kam kroky a pozornost mnoha jeho vrstevníků v éře po pádu berlínské zdi směřovaly.

Na začátku roku 2021 PPF spustila spolupráci s většinově státním Telekomem Srbija, který mediální analytici v regionu dlouhodobě označují jako prodlouženou ruku Vučićova režimu v oblasti telekomunikací, médií a zábavního průmyslu.

Jak Britské listy popsaly, tak spojení PPF a Telekomu Srbija prostřednictvím tehdejšího Telenoru provázely kontroverze, včetně uniklé prezentace, ze které vyplývá, že si manažeři Telekomu Srbija od spolupráce slibovali vyštípání konkureční SBB z trhu. SBB tehdy byla součást skupiny United Group, poslední velké mediální skupiny, která v Srbsku dává prostor opozici.

Víceméně stranou pozornosti českých médií pak zůstala skutečnost, že PPF po spojení se skupinou e&, která má v zádech vládu Spojených arabských emirátů, si v únoru celou SBB jednoduše od United Group odkoupilo, aby o několik týdnů později, v závětří největších křesťanských a židovských svátků, prodala část SBB Total TV Telekomu Srbije, který tak vzápětí odstranil nezávislé kanály N1 a Nova S ze své nabídky a ještě více tak snížil jejich dostupnost pro většinu diváků v Srbsku.

United Group nad hrubým postupem PPF, e& a Telekomu Srbija veřejně vyjádřila své rozhořčení a nadto obvinila PPF z šíření „falešných informací“ o celé transakci, ale na této malé (velké) domů pro otřásající se režim Aleksandara Vučiće to pravděpodobně těžko něco změní.

PPF jako digitální emisar neliberální osy v Evropě?

Vývoj v Srbsku bude samozřejmě mimořádně zajímavé sledovat nejenom proto, zda se Vučićovi podaří prosadit jakousi tranzitní vládu, kterou by dokázal ukonejšit pokračující demonstrace a zároveň zabezpečit přežití svého kleptokratického orbitu.

Jak již bylo řečeno, tak Srbsko je klíčovou zemí pro evropskou integraci na západním Balkáně a její selhání může napomoci vyvíjet tlak na samotnou existenci EU, která leží v žaludku celému zástupu mezinárodních hráčů, Putinovou neofašistickou mafií počínaje a Čínou a USA Donalda Trumpa konče.

Pokud se tedy Vučićovi podaří nastolit nějakou formu tranzitní vlády, tak by to mimo jiné mohlo znamenat, že by celý tento kolotoč, který činí ze západního Balkánu mezinárodní třecí plochu, mohl pokračovat, případně se vyvinout i do nějaké problematičtější fáze. Vučić buduje dlouhodobější spolupráci nejenom se separatistickým vůdcem Republiky Srpske Miloradem Dodikem, ale také s maďarským autoritářem Viktorem Orbánem a jejich slovenským abonentem Robertem Ficem. Ti dohromady tvoří už ne nevýznamnou osou, která se potenciálně táhne od Dunaje až po dinárská pohoří.

Velmi se například spekuluje o navenek divoce znějící variantě, že by se předsedou další srbské vlády mohl stát lublaňský primátor a rodák ze srbského městečka Saraorci Zoran Jankovič (který má ve Slovinsku podobnou pověst jakou měl třeba Pavel Bém v Praze) a jehož blízké kontakty s Vučićem jsou špatně skrývaným veřejným tajemstvím.

Možná otřepanou, ale o nic méně závažnou mantrou na závěr, kterou se PPF mimořádně úspěšně daří držet stranou širšího mediálního zájmu, je, že Česko je prostřednictvím PPF českého zlatého hocha Petra Kellnera (jak by se Lukačovičova óda na Kellnerův životopis dala parafrázovat) v první linii těchto mezinárodních mediálních válek o veřejné mínění a volební preference.

Starou smutnou zprávou pro všechny příznivce EU je, že pakliže angažovanost PPF v médiích na Slovensku a Srbsku (ale také v Česku, jak ukazuje její zájem o opanování sportovního vysílání na úkor ČT, nemluvě o obchodech PPF s maďarskou vládou a jejím nekonečném odchodu z Ruska připomínajícím svou délkou tureckou telenovelu) o něčem vypovídá, tak to je, že PPF v této první linii hájí především neliberální zájmy. A to i přes veškerá propagandistická tvrzení PR představitelů PPF o tom, jak se do politiky zásadně nemíchá.