„Smrt má větší důstojnost než tento život“: Izraelský hladomor pustoší Gazu
25. 7. 2025
Stejně jako všichni rodiče, i 34letý Ahmed Draimli a jeho žena Waid doufali, že jejich prvorozený syn Zain vyroste zdravý, silný a plný života. Loni v září, krátce po jeho narození v Al-Sahaba Medical Complex v Gaze, však lékaři zjistili, že Zain má v krvi bakteriální infekci. Podle nich byla pravděpodobně způsobena oslabeným imunitním systémem, který byl důsledkem podvýživy Waid během těhotenství.
„Během těhotenství jsem se snažila nakupovat všechno, co jsem mohla: vejce, brambory, cokoli zdravého. Ale nebylo to jen drahé, často v obchodech prostě nebylo vůbec žádné jídlo,“ řekl Draimli pro časopis +972. „Waid během těhotenství hodně vypadaly vlasy a strašně ji bolely kosti.“
Waid také trpěla dlouhodobým vystavením kouři z dřevěného ohně, který používali k vaření, a neustálému prachu a troskám z nedalekých izraelských bombardování, protože se schovávali ve svém domě v oblasti Al-Daraj ve východní části města Gaza. „Naši čtvrť zasáhly třikrát,“ vysvětlil Draimli.
První měsíce svého života byl Zain ve špatném zdravotním stavu. Waid měla kvůli vlastní podvýživě potíže s kojením a kojenecká výživa byla nedostatkovým zbožím. Dítě neustále plakalo, mělo bolesti a často ho trápila horečka. Draimli vzpomíná, že brzy po narození „byl 17 dní v nemocnici [Patient Friend’s Benevolent Society], kde byl krmen intravenózně. Lékaři ho nakonec propustili, ale horečka se stále vracela.“
Opakovaně ho vozili do nemocnice v centru města Gaza. Někdy lékaři říkali, že je stabilizovaný a potřebuje jen správnou výživu. Jindy měli podezření na vážnější onemocnění, ale bez magnetické rezonance to nemohli potvrdit – a jediný přístroj byl zničen při izraelském leteckém útoku. Nakonec lékaři rozhodli, že Zain potřebuje urgentní převoz do zahraničí, což bylo vzhledem k uzavřeným hranicím nemožné.
Koncem března se Zainův stav začal zhoršovat. 17. července jeho tělo začalo selhávat. Waid ho rychle odvezla do nemocnice, kde ho lékaři připojili na ventilátor.
„Mysleli jsme, že je to jako vždycky zatím předtím,“ vysvětlil Draimli. „Ale o pár minut později zemřel. Waid mi zavolala a já se zhroutil. Když jsem dorazil do nemocnice, stále ležela na podlaze a svírala jeho tělo.“
Podle ministerstva zdravotnictví v Gaze zemřelo od začátku izraelské války v říjnu 2023 hlady nejméně 122 lidí, včetně více než 83 dětí – 54 z nich jen od pondělí. V současné době více než 100 mezinárodních humanitárních organizací varuje, že Gaze hrozí „masový hladomor“, přičemž OSN uvádí, že každé pátý dítě v Gaze trpí podvýživou a počet případů každým dnem stoupá.
Navzdory omezenému vjezdu humanitárních nákladních vozidel od konce května pokračují izraelské útoky na civilisty hledající pomoc v centrech Gazy Humanitarian Foundation (GHF) – v kombinaci s bráněním humanitárním organizacím v dodávkách životně důležité pomoci – což dále zvyšuje počet obětí a většina obyvatelstva nemá přístup k jídlu.
„Hladomor se prohlubuje a šíří po celém pásmu Gazy, což se časově shoduje s úplným uzavřením všech přechodů izraelskou okupací už 145 dní,“ napsala včera v naléhavém prohlášení tisková kancelář vlády Gazy. „Vyzýváme všechny země světa bez výjimky, aby okamžitě zrušily blokádu, trvale otevřely přechody a umožnily vstup kojenecké výživy a pomoci pro více než 2,4 milionu lidí uvězněných v pásmu Gazy.“
Stejně jako mnoho jiných obyvatel Gazy zemřel Zain na kombinaci komplikací, kterým bylo možné předejít a které byly ještě zhoršeny nedostatkem potravin a léků. „Byl pro mě a mou ženu vším. Byl světlem našeho domu,“ řekl Draimli. „Doufám, že žádné dítě na této zemi nezemře tak, jako zemřel můj syn.“
„Všechno bolí z hladu“
Od 19. července vyšly do ulic Gazy stovky Palestinců – muži i ženy, mladí i staří – aby protestovali proti mlčení světa tváří v tvář izraelské kampani hromadného vyhladovění. Mezi nimi byla i 34letá Wissal Marouf, která byla spolu s devíti členy rodiny, včetně manžela a malé dcery, vysídlena do stísněného stanu o rozloze 16 metrů čtverečních ve stadionu Al-Yarmouk v centru města Gaza.
„Před dvěma měsíci, kdy kilo mouky stálo 40 NIS, jsme si mohli dovolit koupit dva kusy chleba pro každého, celkem 18 denně,“ řekla Maroufová pro +972. „Teď, pokud vůbec mouku seženeme, stojí 200 NIS.“
„Někdy si mohu dovolit jen 100 gramů, což stačí na jeden kus chleba pro mou šestiletou dceru Miru,“ dodala. „Většinu dne pláče a často se ptá, jestli jí můžu udělat víc, protože neví, že jí dáváme svůj podíl. Prostě už nic nemáme.“
V květnu, po sérii bombových útoků, které zasáhly jejich čtvrť v Beit Lahiya a zabily 10 jejich sousedů, utrpěl Maroufův manžel Ali při útěku ze stanu postaveného na troskách jejich zničeného domu těžké zranění nohy. Jelikož nyní nemůže chodit, denní břemeno přežití leží zcela na Marouf: sbírá dřevo na oheň, nosí vodu a hledá jídlo. Každý den chodí hodiny pěšky v naději, že najde místo, kde rozdávají charitativní pomoc, ale většinou se vrací s prázdnýma rukama.
Skromný plat jejího manžela ve výši 1 200 NIS (360 USD) měsíčně je nyní bezcenný, protože ceny potravin v Gaze vystřelily do neuvěřitelných výšek. Kilo mouky nyní stojí 200 NIS (60 USD), rýže 180 NIS (54 USD), čočka 100 NIS (30 USD), místní rajčata 80 NIS (23 USD) a okurky 70 NIS (21 USD).
I přístup k penězům je problém: aby mohli vybrat hotovost, jsou odkázáni na prostředníky, kteří si účtují 45% provizi, takže rodině po výběru 1 200 NIS zbývá jen 660 NIS. Při současných cenách to sotva vystačí na týden.
„Od 17. července jsme nejedli. Na trhu si nemůžeme dovolit nic; někteří příbuzní mi dali trochu čočky, kterou jsem rozdělila na několik dní a dala dceři,“ řekla Marouf. „Mira pořád chce okurku nebo rajče. Ale i kdybych je mohla koupit, jak bych ji mohla nechat jíst před ostatními dětmi ve stanu?“
Podvýživa se podepsala i na Marouf. „Bolí mě záda, kosti, ruce – všechno bolí hlady,“ řekla. „Chodím spát hladová a vyčerpaná.“ 12. července se zhroutila na ulici. Sotva schopná chůze se dopotácela do nedaleké nemocnice Červeného půlměsíce poblíž Al-Saraya.
„Plakala jsem a opírala se o zdi, abych se udržela na nohou,“ vzpomíná. Lékaři jí podali infuzi a diagnostikovali těžkou podvýživu, onemocnění tlustého střeva pravděpodobně způsobené nadměrnou konzumací čočky a bakteriální infekci žaludku.
Život ve stanu, říká, s sebou nese neustálý pocit strachu a bezmocnosti – jak kvůli neustálým leteckým útokům, tak kvůli hladu. „Každý den se hádám s manželem. Jsme na pokraji rozvodu, pod tíhou tohoto utrpení se hroutíme.“
Marouf, která zoufale potřebuje nakrmit svou dceru, uvažuje o tom, že se vydá do jednoho z takzvaných „distribučních center pomoci“ provozovaných GHF. Od otevření čtyř takových center v jižní a střední Gaze koncem května bylo při pokusu o získání jídla zabito nejméně 1 026 Palestinců. Většina z nich byla zastřelena izraelskými vojáky nebo zahraničními bezpečnostními silami rozmístěnými v blízkosti center.
V Gaze není téměř nikdo ušetřen přímých nebo nepřímých důsledků hladu. Největšímu riziku však čelí ti nejzranitelnější – děti a starší lidé, jejichž těla nejhůře snášejí dlouhé období bez jídla.
Abdullah Abu Jalilah, 82 let, uprchlík z Nakby původem z vesnice Huj na druhé straně dnešního plotu mezi Gazou a Izraelem, nyní žije v provizorním stanu ve čtvrti Al-Saraya v centru města Gaza. Stísněné útočiště sdílí se svou ženou a 12 dětmi a vnoučaty; jeho dva domy v uprchlickém táboře Jabalia byly zničeny izraelskými leteckými údery v říjnu 2024.
Poté, co Izrael v březnu porušil příměří s Hamásem a na dva měsíce zcela zastavil dodávky humanitární pomoci a potravin do Gazy, přežívali Abu Jalilah a jeho rodina díky jednomu jídlu denně, které jim poskytovaly místní charitativní organizace. Většina charitativních kuchyní však již vyčerpala zásoby a ty, které ještě fungují, mohou připravit jen skromné porce: řídkou polévku nebo malé porce čočky, které si často musí rozdělit desítky lidí.
„V úterý se v táboře rozdávala charitativní pomoc,“ vzpomíná Abu Jalilah. „Polévka se rozlila na lidi, protože se všichni tlačili a strkali. Dostal jsem jen jednu porci – jen trochu vodnatého vývaru. Ale dal jsem ji desetiletému chlapci, který plakal, protože nic nedostal.
„Nikdy jsem si nepředstavoval, že v životě zažiju takový hlad, nemoc a únavu,“ dodal. „Slova nedokážou popsat tuto poníženost. Smrt je důstojnější než tento život.“
Abu Jalilah, který až do svého odchodu do důchodu před 20 lety pracoval pro palestinskou samosprávu, žil z měsíční penze. Ale s rostoucími cenami potravin a vysokými poplatky, které si účtují prostředníci jen za přístup k hotovosti, je jeho skromný příjem téměř bezcenný. „Potřebujeme alespoň 100 dolarů denně, abychom si mohli koupit půlku chleba a pár čočky,“ řekl. „Obvykle se vzdám svého podílu, aby mohla jíst moje vnoučata. Celý den pláčou hlady, až usnou v zoufalství.“
Zatímco mluvil, plakala nejen jeho vnoučata, ale i děti z okolních stanů. V dnešní Gaze je pláč hladových dětí běžnou součástí každodenního života.
Abu Jalilah řekl, že hlad ho oslabil a má závratě. „Nemůžu chodit jako dřív. Téměř pořád se mi točí hlava. Více než 70 let jsem každý den jedl ovoce a pil čaj s cukrem. Teď už jsou to týdny, co jsem neměl ani gram cukru.
Sara Maroufová (53) trpí extrémním hladem, vyčerpáním a hypoglykémií. Žije se svými čtyřmi syny a jejich rodinami v provizorním stanu v ulici Omar Al-Mukhtar v centru města Gaza, poté co izraelské letecké údery v prosinci 2024 zničily jejich dům v Beit Lahiya na severu Gazy.
Stejně jako mnoho jiných vysídlených rodin byli i oni nuceni opakovaně evakuovat kvůli izraelským evakuačním rozkazům. Maroufová však říká, že po většinu války bylo jejich nejnaléhavějším a nejtvrdším bojem zajistit si další jídlo.
Před válkou pracovali její synové jako zemědělci a obchodníci s dobytkem. Během izraelské vojenské invaze do severní Gazy však byla jejich půda zničena, úroda zničena a všechny jejich kozy zabity nebo uhynuly hlady.
„Roznášela jsem zeleninu sousedům a příbuzným,“ vzpomíná Sara na dobu před válkou. „Dokonce jsem dávala peníze lidem v nouzi. Teď žebrám u cizích lidí o cokoli – o kousek jídla nebo jen o pár šekelů, abych si mohla něco koupit.“
Její dvacetiletý syn Bilal, otec tří dětí, se třikrát vydal s přáteli do oblasti poblíž koridoru Netzarim v naději, že se jim podaří zachytit humanitární pomoc z nákladních vozů.
Diskuse