Kdo si myslí, že vlastní pravdu, neliší se od totalitních režimů
16. 9. 2025
/
Jan Čulík st.
čas čtení
2 minuty
Foto: Jan Čulík senior
Podle
kardinála Miroslava Vlka
musí být svoboda cenzurována pravdou.
Svoboda musí být cenzurována odpovědností.
Je v tom jemný,
ale důležitý rozdíl. Odpovědnost se mění podle okolností a je
produktem lásky. Pravda ne, pravda je často krutá. Ostatně, Co
je pravda? řekl
pragmaticky už Pilát
vědom si její relativity. Pravdu
nevlastníme, pouze k ní vzlínáme a hledáme ji.
Pravdu poznáváme vždy jen zčásti a tvoříme
si takzvané pracovní pravdy, protopravdy, které nám umožňují
existovat a řešit problémy na dané úrovni poznání, ale jsou to
pravdy evolučního charakteru, schopné nahrazení a změny.
Nově objevenou
pravdu jsme pak povinni přijmout. Svět
tak, jak ho vnímáme, se ovšem skládá pouze z těchto relativních
protopravd. Na
absolutní pravdu si činí nárok jen dogmatické metasystémy -
odtud jejich arogance. Je
pozoruhodné, že tuto moderní myšlenku, kterou rozvíjí ve své
knize Smysl
štěstí. (The
Happiness Purpose, 1977) cambridžský
vědec Edward de Bono,
vyjádřil už roku 1410 slovy jana Viklefa
Jan Hus:
„Od počátku svého
studia jsem si učinil zásadou, že kdekoliv poznám mínění
správnější, ihned upustím od svého méně správného a pokorně
a radostně přijmu názor odůvodněný lépe, věda, že to, co
víme, je zcela nepatrným zlomkem toho, co nevíme.“
(Cituje Amadeo
Molnár v knize.
Na rozhraní věků,
str. 11, Vyšehrad 1985.)
Znovu se tady ukazuje, že jako komunismus a
nacismus baží po moci i církev. Získá-li ji, ukáže svou pravou
netolerantní tvář, kterou dnes v bezmocnosti zakrývá.
Kdo si myslí, že pravdu vlastní, neliší
se od totalitních režimů. Symbolem
této fixní vždycky nutně lživé pravdy je uniforma, ať
už jde o liturgický či řeholní šat nebo vojenský stejnokroj.
V předmluvě k Vyhaslému
případu píše Graham Greene,
oblast víry je černobílá šachovnice (básnický
obraz Roberta Browninga),
kde se střídá čtverec víry se čtvercem pochybností. Nikdo
nemůže tvrdit, že boha stále přítomného a stále unikajícího
definitivně našel; lze
ho stále jen hledat - Greene
se tu dovolává španělského existencialisty. Miguela de Unamuno
- úzkostmi, s nejistotou, s pochybnostmi,
ba dokonce se zoufalstvím. Bůh
nalezený s konečnou platností je prázdná abstrakce, která už
je vlastně jeho popřením. Intelektuální
přístup teologům umrtvuje živou víru. Tajemství je pak motýl
zabitý kyanidem, ztuhlý a přišpendlený do krabice.
16. 3.
1995
318
Diskuse