Prezident Pavel a klauni u kapoty

8. 1. 2026 / Fabiano Golgo

 Andrej Babiš přišel na Hrad s Filipem Turkem jako s obětním beránkem, zabaleným do řečí o „šanci“, „dobrém skutku“ a falešné velkorysosti. A Petr Pavel? Ten udělal něco dnes téměř obscénního: řekl ne. 

Bez hysterie. Filip Turek není omyl. Je symptom. Je to politická karikatura doby, která si myslí, že hluk je názor, drzost je odvaha a ignorance je autenticita. 

Navrhnout ho na ministra životního prostředí je jako jmenovat žháře velitelem hasičů a pak se divit, že prezident odmítl zapálit sirku. 

Turek nereprezentuje kompetenci – reprezentuje pohrdání. Pohrdání vědou, institucemi, budoucností. Je to testosteron bez mozku, volant bez brzd.

 
A motoristé? To není strana, to je nervový tik společnosti. Politika zredukovaná na kapotu auta, kde svět končí tam, kam dosáhnou světlomety. Jejich ideologie je jednoduchá: všechno, co zavání odpovědností, je spiknutí. Všechno, co vyžaduje myšlení, je podezřelé. Všechno, co přesahuje okamžik, je zrada „obyčejného člověka“. Jenže stát není parkoviště pro uražená ega.

Jejich voliči nejsou monstra. Jsou to lidé unavení, zklamaní, zranění. A právě proto je cynické jim podsouvat, že řešením je další řev, další primitivní vzdor, další figurína, která se tváří jako rebel, ale ve skutečnosti jen rozbíjí to málo, co ještě drží pohromadě. Motoristé nechtějí spravovat stát. Chtějí ho urazit. A pak odjet.

Do tohoto cirkusu vstupuje Petr Pavel – muž, kterého mnozí dodnes měří starými hříchy, ale který dnes jedná s tichou vážností člověka, jenž pochopil, že funkce není trofej. Pavel se nechová jako prezident Instagramu, ale jako prezident významu. Neptá se, co je výhodné, ale co je únosné. A říká: tohle už ne.

Ano, má minulost. Ano, není svatý. Ale právě proto je jeho dnešní postoj tak silný. Je v něm cosi havlovského – ne v póze, ale v postoji. V tom neviditelném, nepopulárním rozhodnutí říct: „Tudy ne.“ Prezident tady není od toho, aby legitimizoval politické klaunství, ale aby mu občas zhasl světla.

Babiš může mluvit o zátěži, o zdržování, o tom, že se chce „soustředit na program“. Ale jaký program? Program prázdných gest, kde se ministerstva rozdávají jako reklamní předměty a stát je jen kulisa pro nekonečný seriál ega? Pavel mu tu kulisu odmítl půjčit. A to je akt občanské hygieny.