Seifert 125
Nepatetický seifertovský oblouk
22. 9. 2026 / Pavlína Antošová
čas čtení
17 minut
MOTÝLÍ PŘIVÍTÁNÍ
Jeden z nejmilovanějších národních básníků se narodil před stopětadvaceti lety do rodinného prostředí, které prozrazovalo součinnost různých názorů: Maminka přesvědčená katolička, tatínek příznivec sociální demokracie. Pamětní deska na nenápadném žižkovském domě uvádí nejen datum, ale i hodinu a minutu narození. Uchovala se dokonce výmluvná vzpomínka: Když novorozený chlapeček vdechl první doušky života, vlétl do místnosti motýl, a venku zavyl pes. Ze zpětného pohledu předzvěst nejen jímavé krásy, ale i zkoušek, jimž ji vystaví proměnlivý čas. Také tato mimořádná chvíle se později dočkala svého vyjádření ve verší
V nádherné knize vzpomínkových črt autor podotýká, že neměl hezké dětství. Zůstává na čtenáři, aby si poskládal odpověď na otázku proč. Budoucího básníka zasáhla smrt mladší sestřičky (a příčinu ani rok ve svých ohlédnutích neuvádí). Nevyhnutelně také působil otcův kariérní sestup – od úřednického místa v bance přes neúspěšné obchodování s obrazy k dělnické práci. Na druhé straně se ale o to víc uplatnil vliv dědečka Antonína Boruty, který v Kralupech nad Vltavou působil jako předseda Řemeslnicko-čtenářské besedy. Jenže i do takového ostrůvku jistoty nakonec zasáhla hořkost: Tento láskyplný člověk, jenž ve svém vnukovi zčásti probudil zájem o poezii, zemřel v době, kdy se Jaroslav (zpočátku studující s vyznamenáním) neúspěšně prokousával vyššími ročníky gymnázia.
HLEDÁNÍ A ROZMACH
Vzpurnému mladíkovi sice bez maturity, ale s mimořádným citem pro rodný jazyk nejprve pomohlo nepředstírané levicové zaměření. Pod mentorským vedením Josefa Hory začal psát pro komunistický deník Právo lidu, a tamtéž zveřejnil některé ze svých raných básnických pokusů. O tom, že se mu díky pracovnímu rozletu podařilo rychle nahmatat tep doby, svědčí například aktivní členství v legendárním uměleckém spolku Devětsil, a to už od samého počátku. V jeho raných sbírkách, náležejících do fondu české proletářské poezie, se revoluční vznět výmluvně spojil s motivy odrážejícími náboženskou víru – upozaděnou, ale ne zcela odvrženou. Wolker se s touto tematikou vypořádával také. Brzy se však od ní odklonil, Seifert nikoli. Nemohl a nechtěl se stát básníkem dělnických mas, jenž kovovým hlasem vyzývá k nemilosrdné změně: Od počátku viděl člověka jako křehkou bytost, která se něčím podobá květině; a k tomuto vidění přispívala nejen svěží krása mladých dívek, ale i neskrývaná zatrpklost veteránů, navždy poznamenaných válkou.
Talentovaný literát se zajímavým názorovým rozpětím se také velmi rychle zařadil k vůdčím osobnostem nového (a svým původem jediného českého) směru – poetismu. K úspěchu tematické sbírky, která poprvé vyšla roku 1925 s názvem Na vlnách TSF, přispěla různorodá grafická úprava Karla Teigeho. (Tohoto svého současníka básník uznával natolik, že celou vlastní generaci nazval po něm). Přestože však poetismus hlásal bezstarostnost, Jaroslav Seifert ani tady nerezignoval na vlastní cestu. S vyslovenými hříčkami tím pádem v jeho sbírce sousedí více či méně jinotajné připomínky pomíjivosti; ty se zde ale spíše než smrti týkají lásky.
Roku 1929 se už úspěšný bard logicky zařadil k sedmi spisovatelům, kteří formou manifestu otevřeně kritizovali nové vedení komunistické strany a nastolený trend bolševizace. Když se i tato skupina později rozdělila, zůstal mezi těmi, kdo své stanovisko nezměnili (přestože zejména rozkol s S. K. Neumannem nenesl lehce). Do jeho tehdejších sbírek se promítlo založení rodiny. A s básněmi inspirovanými touto zkušeností se v nich zcela přirozeně doplňují odlišné, vracející se k posmutnělé kráse někdejších nenaplněných citů. V předělové sbírce z roku 1937, nazvané výmluvně Jaro, sbohem, se navíc objevují lyrické nekrology (za F. X. Šaldu a Josefa Pekaře), jež právě v napjatém roce nabyly na síle. Celkové vyznění ale pomáhají odlehčit verše o stavu navozeném vínem – a jinde promyšleně rozhozené (přece jen) úsměvné vzpomínky na dětská léta, svým způsobem kotva domova. Meziválečný surrealismus Seiferta minul.
NEPOMÍJIVOST HROZBY
Tou dobou už se mílovými kroky blížila okupace českých zemí. Nejenže Jaroslav Seifert slovem a písmem uchoval atmosféru dnů po úmrtí T. G. Masaryka. Také se vzápětí postavil do první řady mezi básníky, kteří dokázali propojit stinné obavy o národní budoucnost se zažíhanými jiskřičkami naděje. V protektorátních letech jej zaměstnala redakce deníku Národní práce. Jeho novinářská činnost a jeho umělecká tvorba se tehdy výrazně rozcházely. Jednu z nejsilnějších kapitol ve svých vzpomínkách později věnoval nakladatelskému redaktorovi Vilému Kostkovi, jenž s neuvěřitelnou odvahou (když věrně falšoval podpis německého cenzora) u mnoha tehdy vydávaných českých knih prosadil autentickou podobu. Seifert se v té době vzdal rozevlátosti svých raných sbírek a přiklonil se ke zpěvnému rýmovanému verši s přesně danou stavbou. Jako zvlášť silný symbol nezdolnosti si zvolil Prahu. A protiokupační jinotaje zlou dobu přibližují dodnes: Zůstala „ústí starých střílen," a v následujícím verši je zmíněn střelný prach, který už jakékoli časové zařazení nenápadně postrádá. V textu o čtyři roky mladším se říční pěna pod jezem proměňuje v bílé růže – dost možná v připomínku obětí, jež nemají ani hrob... Ještě 8. května 1945 se básník octl mezi náhodně zatčenými, kteří těsně unikli popravě.
V poválečných letech Jaroslav Seifert sice nevaroval před komunistickou rozpínavostí, ale tím jen dočasně splynul s vlnou tehdejšího nepoučeného nadšení (jíž se mezi jeho vrstevníky nakrátko nevyhnula ani taková osobnost jako Toyen). Roku 1949 musel básník odejít do invalidního důchodu, a navíc brzy pocítil úskalí, která v sobě skrýval cejch nepohodlného. Sedm let poté, co jednu ze svých sbírek věnoval Boženě Němcové, se k dílu velké spisovatelky vrátil. Básnická skladba Píseň o Viktorce (1950) ho rázem pasovala mezi autory, jimž stalinistická kritika připlácla nálepku reakcionářů. Což bylo v Gottwaldově éře nebezpečnější, než se z dnešního pohledu může zdát. U Seiferta rozhodně nejde o formalismus, jak tvrdili jeho konformní současníci. Dokonce se jedná o mnohem víc než o rozvedení dřívějšího slavného verše „Nejkrásnější bývá šílená." Básnická verze tragického příběhu ukazuje, že lidský život nelze vtěsnat do předpokladů. Což by mělo platit zvlášť tehdy, když to kolem bouří a toky se rozvodňují. Krom toho spojení hrdinky a autorky naznačuje, že lze z krátkodobého pohledu prohrát, ale z dlouhodobého zvítězit. A Seifertovy snadno zapamatovatelné krátké strofy s tematikou opravdovosti, osudovosti i nezapomenutelnosti mezi sebou tehdy (pravda – občas i prostřednictvím šmeliny) šířili také někteří vězni svědomí.
Už počátkem padesátých let u básníka bohužel naplno propuklo onemocnění pohybového aparátu, a bolesti mu další literární činnost výrazně ztěžovaly. V rozpětí sedmi let však tehdy vznikly a vyšly dvě sbírky inspirované jednak Alšovými, jednak Ladovými kresbami i obrazy, aby pak celé období v autorově tvorbě vyvrcholilo ikonickou sbírkou Maminka (1954). Útlá knížka upozornila na hodnoty, které se většinou považovaly za samozřejmé, případně se jim účelově dostalo nabubřelé „pocty," říznuté propagandou. Seifert vyjádřil ty nejdůležitější vazby tak, jak byl od počátků své tvorby zvyklý – nepateticky. Na stránkách sbírky místy probíhá nevyslovený dialog, například díky básnickým ukolébavkám. V užitkových předmětech, většinou dávno ztracených, vzniká napětí mezi dálkami (z nichž pár těchto věcí pocházelo) a domovem; a také mezi dobovou obyčejností a pozdější výjimečností. Zdánlivý poklid narušuje povědomí o smrti, dokonce její první nahlédnutí do sousedství... zkušenost pro tehdejší dítě tím děsivější, že šlo o smrt dobrovolnou. V samém závěru se vědomí nevyhnutelného vlastního konce velmi částečně zmírňuje představou posmrtné nerozlučnosti. Ta je zde ale zhmotnělá, a z její síly mrazí.
NOVÝ HLAS ODCHÁZEJÍCÍHO
Nelze opomenout statečný projev Jaroslava Seiferta na II. sjezdu československých spisovatelů. Básník si svou argumentaci připravil velmi pečlivě: Po kritice literátů, kteří nebyli ani svědomím sebe samých (natož národa), zmínil – byť neupřesnil – to, co vnímal jako dosavadní přínos socialismu. A možnou diskreditaci takového přínosu, jíž se spisovatel dopouští účelovým zamlčováním. Koryfej socialistické kultury Jiří Taufer následně odpověděl Františku Hrubínovi, který se stejnou odvahou kriticky promluvil o den dřív. Ne však Seifertovi, jemuž by bylo nutno odpovědět spatra. I v následujících měsících se soudruzi soustředili na Hrubína, kterého postupně nahlodali. Jenomže to neznamená, že by Seifertovi pak už dopřáli klid.
V následujících letech básník svou čtenářskou i kritickou obec překvapil. Ne poprvé, avšak velmi výrazně. Obloukem se zčásti vrátil ke svým začátkům. Zatímco však ve dvacátých letech svůj verš částečně rozvolňoval, od druhé poloviny let padesátých od rýmů zcela upustil. Básnickými plody jeho zralého věku prolíná hledání úspornosti. A také výrazová bezprostřednost, která budí zvlášť silný dojem formální lehkosti.
Po třech sbírkách v tomto stylu, jež vyšly hned oficiálně, přišla čtvrtá – a s tou už si režim nevěděl rady. Vznikala začátkem normalizace, když Jaroslav Seifert rezignoval na svůj krátkodobý post předsedy Svazu československých spisovatelů. Pod definitivním názvem Morový sloup vyšla nejprve v samizdatové edici Petlice (1973), následovaly reedice – opět neoficiální –, a teprve roku 1981 její povolené oficiální vydání. Dominanta v názvu je symbolem skrývajícím protiklad – stopu hrůzné doby, uloženou v paměti, a zároveň (také proto, že se pro milence stává místem schůzek) úsilí o budoucnost. Autor na počátku svého závěrečného období tvrdil, že se zcela vzdává i metafor. To však není úplně pravda – a výsledným textům tato skutečnost jen prospívá. Jestliže „na čtyřech stranách světa/ je zamčeno/ na čtyři těžké zámky," mělo by se omezení pohybu stát obecně známou skutečností. Jejímu rozšíření se však mocní snaží zabránit... Dále sbírka mimo jiné reflektuje věčné sousedství zrození a smrti, hrůzné i smutné přízraky minulosti, nevyhnutelně opět erotiku – ale také její občas nepříliš opojné pozadí. V neposlední řadě pak zaťatost, s níž se většina lidí znovu a znovu chápe každodenní reality – prostě aby celý život naráz nepozbyl smyslu.
Jaroslav Seifert se zařadil mezi první signatáře Prohlášení Charty 77. Držitelé moci si uvědomovali, že básníka, jehož verše patří ke společenským událostem stejně jako do čítanek, nejtvrdšímu postihu vystavit nemohou. Přesto jej udržovali v napětí. Dcera Jana později uvedla, že žádala příslušníky StB, aby do břevnovské rodinné vilky docházeli vždy až po jejím návratu z práce. Samozřejmě se tím spíš dostavovali tehdy, když byli doma pouze její rodiče, oba už těžce nemocní.
Podobný osud jako Morový sloup následně postihl i tu knihu veršů, kterou si autor v rámci svého díla oblíbil – Deštník z Piccadilly. Neoficiální i oficiální vydání spadají do roku 1979, nejprve však titul vyšel v zahraniční edici Poezie mimo domov. Také tentokrát se rekvizita z názvu stává symbolem. Deštník, který básníkovi přivezl z Anglie syn Jaroslav, připomíná krátkodobé celonárodní nadechnutí a napřímení. Ale jeho černá barva nenápadně evokuje to, co následovalo. Mimoto jej lze použít za každého počasí – za pěkného jako stříšku na čtení. Tím se naznačuje nenápadné uchovávání vlastních hodnot. (Pojem „vnitřní emigrace" se k Jaroslavu Seifertovi, bytostně srostlému s Prahou a Čechami, prokazatelně nehodí). V této sbírce některé obrazy Prahy, ozářené měsíčním světlem, působí poněkud surrealisticky.
Neoficiálně, a až pak oficiálně, vyšla i zmiňovaná vzpomínková kniha Všecky krásy světa. Nejprve roku 1981 v edici Index, pak o rok později – ale to už v cenzurované verzi. Hned napoprvé oficiální cestou spatřila světlo světa poslední sbírka Býti básníkem (1983). Existenciální rozměr bilančních veršů burcuje svou dvojsečností: Nálet na Kralupy následuje po kletbě z úst nejnuznější lidské bytosti – jedince, jehož ostatní přestali považovat za člověka. Krom toho se ve sbírce vyskytuje například ohlédnutí za autorovými kolegy a většinou zároveň přáteli, kteří jej – po svých odchodech do nenávratna – zanechali samotného. Některé navozované představy jsou syrové až naturalistické. A v přístupu ke vzpomínkám převládá věcný tón, díky němuž pečlivě načasovaná citová hnutí o to víc vyniknou.
MOTÝLÍ ROZLOUČENÍ
Když na podzim 1984 přišla zpráva o životním ocenění, na něž česká literatura předtím a dosud ani potom nedosáhla, ležel básník zrovna v nemocnici. Televizní reportér řekl slova „udělení Nobelovy ceny" uprostřed souvětí, a tak ledabylým tónem, že většina diváků reagovala slovy jako: „To jsme se asi přeslechli..." Pocta disidentovi znamenala pro celé komunistické vedení obrovský problém. Také pozdější televizní rozhovor pod taktovkou prorežimních básníků Jana Pilaře a Miroslava Floriana – „Jaroušku sem, Jaroušku tam" – přivodil tazatelům lehký posměch. Laureát ale i tentokrát upoutal svou přemýšlivostí, pohotovostí a spontaneitou. Některé z jeho odpovědí mohly být nyní užitečné pro celovečerní dokument Jaroslav Seifert v rytmu bezčasí, jenž má být v lednu 2027 uveden do kin... U Nobelovy ceny pro Jaroslava Seiferta je důležité vnímat dokonalou vyváženost dvou rozměrů – uměleckého a etického: Ocenění kvality literárního díla (nesporné a umocněné pozdními sbírkami), ale i občanského postoje. A nikdy není zbytečné připomenout obrovskou vzpruhu, kterou toto mezinárodní uznání dodalo naší kulturní veřejnosti.
Přesně třináct měsíců po udělení Nobelovy ceny Jaroslav Seifert zemřel. Také poslední rozloučení nabylo dvou podob. Před oficiální částí – státním pohřbem v Rudolfinu – mohli vděční čtenáři položit květinové dary, zůstat ale nesměli. Kromě rodiny se obřadu účastnili víceméně jen představitelé moci. Televizní zprávy večer uvedly, že poté byly básníkovy ostatky převezeny do rodinného hrobu v Kralupech nad Vltavou. To byla pravda jen částečně, protože sdělení zamlčelo důležitý mezistupeň: Druhý obřad se konal v břevnovské bazilice sv. Markéty. A během tohoto loučení – v jedenadvacátý lednový den – přítomné svým třepetavým letem udivil probuzený motýl. Znovu se tak zvýraznil pomyslný oblouk, tentokrát mezi příchodem na svět a odchodem z něho. A láskyplné okamžiky loučení potvrdily skutečnost, že dílčí pochybení se mohou časem účinně obrousit, pokud člověk během dalších let sám sebe nezradí.
______________________________________
POUŽITÉ ZDROJE (KROMĚ BÁSNICKÝCH SBÍREK)
Jirásková, Marie a Klínková, Hana, ed.: S Jaroslavem Seifertem časem i nečasem (sborník). Praha 2001
Seifert, Jaroslav: Všecky krásy světa. Praha 1982
Štráfeldová, Milena: „Jsou jistí mrtví nebezpečně živí..." Před 35 lety byl pohřben Jaroslav Seifert. Radio Prague International, 2021. Dostupné online https://cesky.radio.cz/jsou-jisti-mrtvi-nebezpecne-zivi-pred-35-lety-byl-pohrben-jaroslav-seifert-8706020
ZDROJ OBRÁZKU: Encyklopedie Prahy 2
0
143
Diskuse