Oxfordské dějiny francouzské revoluce od Williama Doyla, druhá část

26. 6. 2026 / Boris Cvek

Zájem o politiku, vědu, filozofii byl obrovský. Všechna hlavní osvícenská díla byla bestsellery. Asi třetina populace byla gramotná. K dispozici byly veřejné knihovny nebo různé místní spolky. Chudí lidé si kupování nebo předplácení knih nemohli dovolit. Předpokladem bylo vzdělání. Typické vzdělávání ve Francii bylo jezuitské a představovalo především studium klasické latiny, pak náboženství a pak i „filozofii“, což byla v zásadě aristotelská přírodověda. Nebylo však možné zabránit moderní vědě a filozofii, aby pronikala do školství. Vzdělané veřejnosti bylo stále jasnější, že klasické vzdělání je mrtvé. Po vyhnání jezuitů, které měl na svědomí pařížský parlament a jeho jansenističtí členové, bylo ostatně francouzské školství v rozvratu.

Mezitím Voltaire přináší z Anglie myšlenky Locka, Newtona a Bacona (zde bych doplnil, že Jonathan Israel, autor nedávno vydaného Spinozova životopisu, by kladl důraz na velký vliv spinozismu ve Francii, podle něj zdroj radikálního osvícenství je v Nizozemí, ne v Anglii). Jeho Filozofické listy byla zakázány, páleny, ale o to větší měly vliv. Nebylo v zásadě pochyby, že zákaz a pálení nějaké knihy byly tou nejlepší reklamou pro ni. Voltaire přinesl do veřejného prostoru boj proti tradičnímu tmářství. Poukazoval na krutost a zločinnost celého justičního systému. Zejména pod tlakem, který vyvolal, bylo v roce 1780 zakázáno mučení jako prostředek výslechu. Bohužel nic moc dalšího se nestalo.

Veřejnost byla také pobouřena církevním fanatismem, který se projevoval ve sporech mezi jezuity a jansenisty, např. lidem na smrtelném lůžku byly odpírány svátosti jen proto, že patřili do opačného tábora. Ale v samotné církvi se proměňovala mentalita. Např. když světské orgány vyhledávaly shromáždění protestantů, která se konala ve volné přírodě, katoličtí biskupové naváděli ozbrojence záměrně špatným směrem. Ani pro Voltaira vlastně církev jako taková nebyla hlavním terčem, mnohem více to byla světská soudní moc, čili parlamenty. Její reformu podle jeho mínění mohl zajistit pouze osvícený despota.

V tom stál Voltaire proti Diderotovi, Rousseauovi nebo Montesquieuovi. Montesquieu přinesl do veřejné debaty, opět na základě pobytu v Anglii, téma despocie (jeho dílo O duchu zákonů vyšlo v roce 1748). Ačkoli jeho popis anglického systému vlády měl mnoho chyb, poučení bylo jasné: moc je třeba dělit. Ve Francii to byly právě parlamenty, kdo stál jako protiváha královské moci. Když se ministr Ludvíka XV. pokusil o jejich radikální reformu a tento zápas prohrál, nepodařilo se už nikdy vrátit věc do původního stavu. V samotných parlamentech vznikly spory mezi kdysi vyhozenými členy a jejich nástupci. Proto se veřejné mínění stále více obracelo k myšlence na generální stavy, naposledy svolané v roce 1614. Nikdo pořádně nevěděl, co by to reálně, prakticky mělo znamenat, ale naděje v toto „řešení“ byla stále silnější. V každém případě otázka despocie byla ve veřejném mínění velmi živá a sám král se bál tohoto označení.

Rousseau proti ostatním osvícencům odmítal zdokonalování člověka pomocí zdokonalování institucí a věřil, že instituce právě člověka kazí. Jeho Společenská smlouva byla ovšem čistě teoretické dílo, které on sám připouštěl jako návod pouze v případě malých komunit. Jeho čtenáři, kteří se pak uplatnili v revoluci, ho ale tak nečetli. Paradoxní také je, že představy neporušeného původního stavu dobra se dovolávali tzv. fyziokraté, kteří chtěli zrušit všechny překážky kladené ekonomice, jedině takovýto volný trh prý zajistí prosperitu a definitivně zažene z paměti hladomory. Zrušit všechny překážky však bylo nemožné, tak se pozornost zaměřila na regulaci cen obilí. Výsledkem byla katastrofa. Ceny brutálně rostly a na stranu hladových lidí se stavěly místní autority. Lepší je pro lidi prý zemřít na popravišti než hladem. Fyziokraté argumentovali, že vyšší ceny znamenají vyšší motivaci pro produkci. Ale prakticky to nemohlo fungovat. Regulace se vrátily a byly opět staženy těsně před revolucí.

Obecně veřejné mínění bylo stále více bráno osvícenci i státními představiteli jako rozhodující síla. Když populární ministr Necker musel rezignovat, pustil se do psaní knihy, v níž vysvětloval svou politiku – a jeho obrovská popularita, namířená mimo jiné proti fyziokratům a zaběhlým elitám, byla citelná až do roku 1790. Konečně bych se rád zmínil o tom, že také zahraniční politika byla pod lupou veřejného dohledu. Velmi nepopulární bylo spojenectví s Rakouskem za Sedmileté války a Rakousko jako takové, včetně Rakušanky Marie Antoinetty. Naopak král získal podporu ve válce s Británií na straně vznikajících USA. Amerika představovala pro francouzskou veřejnost důkaz, že lze vytvořit novou společnost. Obrovský vliv měl Benjamin Franklin jako vyslanec USA ve Francii: vědec, filozof, prostě uvažující a vynikající propagandista. Stejně tak byly vlivné myšlenky spojené se zednářstvím. Zednářské lóže kladly důraz na rovnost a zásluhy, nikoli krev a společenské postavení. Na druhou stranu právě v této době vznikají představy o tajných spiknutích zednářů a právě z Bavorska této doby pochází pojem „ilumináti“ s jejich údajnou obrovskou politickou mocí.

 “Four hours a day of Ancient Rome, its language, and its culture occupied six years of most college courses. Much of the time remaining was devoted to the inculcation of Catholic orthodoxy, although after 1760 there was time in some courses for a little geography, and some French history. Those who went beyond this basic cycle of the humanities, however – and most of those hoping for professional career did – went on to take a further years conventionally called „philosophy“, where they were introduces to the natural sciences. Here too tradition ostensibly ruled, and the authority of Aristotle went formally unchallenged. But behind this façade the lessons of the scientific revolution of the previous century, and the methods and approaches that had brought them about, had been widely propagated in the colleges from the 1690s onwards. Neither Ancient Rome nor the Christian religion had played much part in the triumph of rational, experimental approach to natural phenomena, and it was impossible to disguise the fact. Nevertheless the new principles continued to be taught, and by the 1760s Newtonian physics in one form or another were standard fare in most colleges. Nature was to be evaluated in terms of what could be shown to work and achieve useful results. It could scarcely be expected that some at least of those who learned this lesson should not have thought about judging human affairs by the same standards…” str. 49

“Voltaire also wrote works of history – indeed, he became historiographer-royal – and in 1746 was elected to the Académie française. But his brushes with authority were as constant as hi jibing against Church, and finally, in 1759, he too up permanent residence at Ferney, close to the safety of the Swiss border. Here he almost literally held court, receiving eminent pilgrims from all over Europe, conducting a voluminous correspondence, and launching ferocious propaganda campaigns against the „infamy“ of religious intolerance and barbarous miscarriages of justice. In 1778, after an absence of 28 years, he made a triumphal return to Paris, where he was lionized for four months in a way few writers can ever experience. The strain killed him. The example of his success, however, was an inspiration to innumerable ambitious scribbles throughout the later decades of the century, and later revolutionaries would look back on this tireless critic and campaigner against intolerance and injustice as one of their most distinguished intellectual ancestors.” Str. 50

“Their baptisms, marriages, and burials enjoyed no status at law, and their pastors committed a capital offence in conducting services. In the course of the 1760s, however, active persecution of pastors, and the open-air services traditional among the Protestants of Languedoc were no longer molested. Parish priests might still fulminate against heresy, but the barbarity of intolerance was the preferred theme of many of their bishops; and while the civil authorities still sent out troops to break up Protestant services, they always sent them deliberately in the wrong direction.” Str. 55

“But the most important thing about America did not depend on accurate information. It was the simple fact that new starts had been shown to be possible. Existing political authority could be thrown off, and institutions rebuilt from their foundations on more rational, freer lines. The improvement, the regeneration, of human laws and institutions was no longer a mere matter of Utopian dreaming. It was happening before men's eyes in America. (…) America appealed, in fact, to … a general restlessness and desire for change. It manifested itself in the vogue for wonders of all sorts, whether Franklin's lightning rod, or the first manned flights in the hot-air balloons seen rising over so many cities in 1783 and 1784, or a craze for Mesmerism and miraculous cures effected by trapping the supposedly hidden natural forces of „animal magnetism“. Established religion might be losing its mystic appeal, but science was bringing other miracles to light.” Str. 65

William Doyle: The Oxford History of the French Revolution, Oxford University Press 2018.

 

1776 Necker vstupuje do vlády fakticky jako ministr financí, i když jako protestant titul ministra mít nesměl. 1778-1783 válka s Británií na podporu USA, 1781 Necker publikuje Compte rendu au roi, v ten samý rok Necker rezignuje. 1783 nastupuje na finance Calonne. 22. února 1787 zasedání notáblů. 8. dubna Calonne končí a o něco později nastupuje na jeho místo Brienne. 25. května zasedání notáblů rozpuštěno. 13. září pruská invaze do Nizozemí. 19. listopadu královské zasedání pařížského parlamentu. Srpen 1788 bankrot státu a návrat Neckera.

Válka Francie s Británií stála strašně moc peněz, které Necker získával z půjček. Měl v plánu také reformy, zejména odstřižení finančníků od vysávání veřejných peněz. Uvědomoval si, že potřebuje důvěru široké veřejnosti, a hlavně věřitelů, a proto publikoval bilanci státního rozpočtu, která byla přebytková. Zatajil ovšem výdaje na válku. Veřejnost pak byla o to více rozčarována, když Neckerův nástupce Calonne – Necker rezignoval, protože ho král přes jeho popularitu odmítl zařadit do nejužšího kruhu svých poradců, důvodem byl Neckerův kalvinismus – přes obrovské půjčky a výdaje na chod státu začal uznávat problémy. Calonne vymyslel plán na reformy, o nichž přesvědčil krále.

Cítil potřebu podpory ze strany veřejnosti, a proto se souhlasem krále nechal svolat pečlivě vybrané shromáždění tzv. notáblů, většinou šlo o nejvyšší nobilitu země. Tito lidé měli schválit navrhované reformy, zejména zvýšení daní, ale také posílení královské autority v regionech atd. Shromáždění bylo návrhům obecně nakloněno, ale když došlo na konkrétní představy o realizaci, začalo váhat a domáhalo se přesných dat o stavu rozpočtu. Calonne tomuto tlaku ustupoval tím spíše, že se rozhodl z celé věci udělat veřejné téma. Vydal spis, v němž kladl otázky typu, zda se na placení země má podílet jen chudý lid, zatímco šlechta neplatí téměř nic. V této situaci ovšem král udělal fatální rozhodnutí: oznámil shromáždění, že on rozumí stavu ekonomiky, že udělal rozhodnutí a že to musí být přijato. Shromáždění odmítlo krále podpořit a bylo rozpuštěno.

Calonne padl ještě předtím a později na jeho místo nastupuje arcibiskup Brienne, který se snaží najít kompromisy. Jedním z jeho vnadidel je přislíbení svolání generálních stavů za slib, že parlamenty budou souhlasit s pokračováním vybírání válečné daně, jejíž nahrazení univerzální pozemkovou daní byl základní důvod Calonneovy aktivity. Aby tomuto souhlasu dal ještě větší váhu, sezval Brienne pařížský parlament, kde se přes osm hodin řečnilo o králových návrzích.

Král po těchto osmi hodinách přikázal, že ho parlament musí poslechnout. Na to vystoupil k překvapení všech králův příbuzný vévoda orleánský a prohlásil, že král na něco takového nemá právo. Ludvík XVI. byl trochu zmaten, ale nakonec řekl: protože to chci, tak na to právo mám. Francouzská veřejnost posedlá hrůzou z despocie tohle nemohla vnímat dobře. Od této chvíle dochází k otevřené válce mezi soudy a králem. Brienne se dostává do čela vlády a snaží se zachránit klid v rozbouřeném království pomocí vojenské síly a zatýkání. Pařížský parlament a bordeauxský parlament jsou vyhnány na venkov. Král čelí přes všechna opatření a zavírání lidí do Bastily masivnímu odporu celého soudního systému. Soudy opakují, že král se musí řídit zákony, odmítají plnit jeho příkazy.

Do toho se přidávají davy, které stojí na straně parlamentů, a katastrofální neúroda v okolí Paříže v roce 1788. Snaha pokrýt dluh se stává nemožná, stát se ocitá v bankrotu, Brienne rezignuje a na jeho místo nastupuje zpátky stále populární Necker. Konsensus napříč veřejným míněním v zemi, včetně církve a armády, je ten, že je nutné svolání generálních stavů. Nikdo ovšem nevěděl, co se tím vlastně míní. Naposledy byly generální stavy svolány v roce 1614.

Francie válkou za americkou nezávislost ekonomicky prakticky nic nezískala. Postupně se obnovil intenzivní obchod USA s Británií a Británie bohatla na úkor Francie. Jediné, co Francouzi z té války měli, byl dobrý pocit z ponížení Británie a fascinace revolucí v USA. Když Prusko vtrhlo v září 1787 do Nizozemí, Francie na tom byla tak špatně, že vláda musela konstatovat, že si nemůže dovolit této invazi čelit, ačkoli to od ní bylo veřejností očekáváno. A samozřejmě mnoho lidí se divilo, co se stalo, že Necker měl za války s Británií přebytkový rozpočet, zatímco nyní je Francie na dně.

“He (BC: Brienne) presented these modifications to leading members of the Assembly (BC: notáblů) on 9 May. But during the ministerial upheavals of the preceding month the Notables had done little but scrutinize the accounts, and the more they saw the more confused they became. Before agreeing even to a modified version of the Calonne plan, they now insisted that the true condition of the finances must be established beyond dispute. The best way of achieving this, more and more of them were coming to believe, was through a permanent commission of auditors. Brienne had no objections to the idea, but the king, who fatally believed that he understood finance, thought it an unacceptable infringement of his prerogative. He vetoed it. His decision brought all constructive activity in the Assembly to an end. They had no authority, the Notables no declared, to consent to or authorize new taxes.” Str. 74

“For 8¼ hours members of the parlement delivered their opinions. Even the acknowledged leader of the younger extremists among the magistrates… supported the loans, although he called for the Estates-General to be convened in 1789 (BC: slib Briennův byl v roce 1792, v té době už měl být finanční klid). Others preferred 1788. And even though some spoke against the loans, there seemed to be a clear majority in favour. But it was never put to the test. At the end of the proceedings the king reiterated the promise to the Estates by 1792, and ordered registration of the loans as if this were a lit de justice (BC: králův příkaz, o němž se nehlasuje). To general astonishment the Duke d'Orléans, head of the junior branch of the royal family and heir to a long tradition of obstructionism, suddenly rose and protested that it was not legal. At one of the most finely balanced moments in his country's history, the king of France was caught completely off guard. „I don't care…,“ he stammered, „it's up to you… yes… it's legal because I wish it.“ In a country so exercised about the thread and the evils of despotism, no reply could have been more catastrophic.” Str. 80

“Their (BC: pařížský parlament reaguje na královo obvinění, že z Francie se stává aristokracie, kde vládnou místo krále parlamenty) consistent advocacy of the Estates-General… they countered, gave the lie to that: „No, Sire, there is no aristocracy in France, but no despotism; such is the Constitution.“ And they went on to enumerate the constitution guaranteed: „The heir to the Crown is designated by the law; the Nation has its rights; the Peerage likewise; the Magistracy is irremovable; each province has its customs, its capitulations; each subject has his natural judges, each citizen has his property; if he is poor, at least he has his liberty. Yet we dare to ask: which of these rights, which of these laws can stand up the claims by your ministers in Your Majesty's name?” str. 81

“In a desperate attempt to reanimate credit with a bold political gesture, on 8 August Brienne announced a specific meeting date for Estates-General: 1 May 1789. But this time the markets did not react. On 16 August, accordingly, the treasury suspended payments. Creditors were forced to accept interest-veering government paper, a sort of forced loan. The long-dreaded bankruptcy had at las arrived, and panic seized the stock market as government funds plummeted and there was a run on the most important bank. Brienne, at the end of his resources, recognized that only one man now enjoyed the credit, prestige, and seemingly flawless public record to restore calm: Necker. His las act as principal minister was to persuade a reluctant king to recall the popular idol. It took a week of negotiations and importunity, but on 24 August Necker agreed to serve. The next day Brienne resigned. His was the last attempt to save the old regime, and it had failed. His entire programme disappeared with him… Necker made it clear from the start that he regarded himself as little more than a caretaker until the Estates-General met. The bankruptcy of the monarchy was therefore not only financial, but political and intellectual, too. It had collapsed in every sense, leaving enormous vacuum of power.” Str. 85

William Doyle: The Oxford History of the French Revolution, Oxford University Press 2018.

 

Necker okamžitě po svém nástupu do funkce zavedl opět tlak na pokles cen, ale už to nepomohlo. Pro mnohé lidi byl chleba tak drahý, že už si nemohli koupit topení, ošacení atd. Z toho důvodu došlo také k hluboké krizi ve výrobě textilu a podobně. Lidé se taky museli potýkat s levným a kvalitním dovozem výrobků z Anglie, protože Francie uzavřela s Anglií dohodu o volném obchodu. Další důvod nespokojenosti bylo zavádění strojů. V každém případě návrat Neckera k moci byl oslavován v ulicích měst ohňostroji atd. Necker zrušil věznění pro nedávno zatčené oponenty režimu a toleroval zhroucení cenzury. Měl za to, že tak dosáhne lepšího výsledku, pokud jde o národní konsensus.

Klíčovou otázkou bylo, kdy a jak se mají sejít generální stavy. Pařížský parlament požadoval, aby se to stalo po vzoru z roku 1614. Tehdy všechny tři stavy měly stejnou váhu a hlasovaly samostatně. Ve Francii měly po celou vládu Ludvíka XIV. některé regiony své stavy, třeba Bretaň. Některé v souladu s centrální vládou své stavy zaváděly úplně nově, mezi nimi Dauphiné. V Dauphiné se ovšem prosadil princip, že třetí stav bude mít stejné množství zastupitelů jako oba dva ostatní stavy – a že se bude hlasovat společně. Tato idea se stala brzy velmi populární a postavila najednou dříve revoluční pařížský parlament na stranu reakce.

Hlavními šiřiteli odmítnutí zásad roku 1614 a bojovníky proti privilegiím obecně byli šlechtici kolem hraběte Mirabeaua. Ti chrlili pamflety, které postupně ovládly Paříž i Francii. Například Mirabeau psal: privilegia byla dobrá na obranu svobody proti králům, ale v občanské společnosti jsou nepřijatelná. Tak se nakonec podařilo postavit veřejné mínění třetího stavu, zejména právníků, protože ostatní lidé buržoazie, tím méně lidé běžné práce, neměli čas a možnosti to sledovat, proti těm nejmocnějším a nejbohatším. Necker svolal opět shromáždění notáblů, v něm ale převážil názor, typický pro horní vrstvy, že je třeba zůstat u pravidel roku 1614. Princové královské krve napsali králi petici ve stejném smyslu. Ale král kupodivu v přesvědčení, že hlavním zdrojem jeho problémů byla vysoká šlechta, spolu s Neckerem připustil, aby třetí stav měl dvojnásobné zastoupení. Otázku způsobu volby měly vyřešit generální stavy samy.

Hloubku problému ukazuje situace v Bretani, kde se studenti vzbouřili proti místní šlechtě ve jménu reformy tamních stavů (šlechta sama vzpouru vyprovokovala, když poslala své sluhy demonstrovat za své zájmy). Šlechta zatlačená do kouta se bránila násilím a zabíjela. Stejně tak se střílelo do různých demonstrací v Paříži a jinde. Společnost propadala strašlivé bouři.

V každém případě na jaře 1789 proběhly volby do třetího stavu (pravidla pro obsazení prvních dvou stavů Necker zaonačil tak, aby to bylo co nejlepší pro něj, např. se mu podařilo zvýšit reprezentaci pařížských kněží na úkor regionálních prelátů a mocných klášterů v prvním stavu), volební systém byl velmi komplexní, ale podle Doyla nejdemokratičtější v dějinách Evropy hluboko do 19. století. Volit mohl každý muž od 25 let.

Různá regionální shromáždění měla navíc kromě voleb zajistit seznamy požadavků, co národ od generálních stavů čeká. V některých částech země se volby protáhly daleko za určený termín, takže se stavy místo dubna začaly scházet v květnu. Už dávno před sjezdem generálních stavů koloval ve společnosti, opět zejména mezi právníky, radikální názor, že jediným skutečným reprezentantem národa je třetí stav, zatímco nobilita jsou parazité.

“Now at last hostility to the „privileged orders“, which Calonne had tried so unsuccessfully to ferment in March 1787, began to develop; and by the time the Notables convened on 6 November many of them were thoroughly alarmed. The magistrates of the parlement, so recently national heroes, now found themselves treated with hostility and suspicion, as did anybody who spoke up for the forms of 1614. By now, something like nation-wide consensus seemed to be emerging in favour of “doubling the third” and vote by head. Not all nobles opposed it. (…) Later it (BC: nyní pár slov o vlivných šlechticích kolem Mirabeaua) would be remembered as the Society of Thirty, although its membership was nearer sixty. Drawn from the cream of the capital's legal, literary, and social life, it included… celebrities like Lafayette, the mathematician Condorcet, and Target, the leading advocate of the Paris bar. There was Talleyrand, the newly appointed bishop of Autun; and Mirabeau, who described the society as „a conspiracy of decent folk“… Nine-tenths of them were noblemen, but their aim was not to defend noble interests. What they opposed was the forms of 1614, and privileges of all sorts. „War on the privileged and privileges, that's my motto,” Mirabeau had written in August. „Privileges are useful against kings, but are contemptible against nations and ours will never have any public spirit until it is rid of them.” The society now bent all its efforts towards whipping up this public spirit by deliberately playing on the social anxieties and resentments of the bourgeoisie. In pamphlets commissioned by the society, and distributed in both capital and provinces at the affluent members' expense, the middle classes were assured the the forms of 1614 were plot by the privileged orders to keep them down.” Str. 90

“The king, however, was still smarting from the “noble revolt” of the previous summer, and regarded his nobility as anything but faithful. He ignored the princes' petition… and tersely informed the parlement that he was not interested in their views on public affairs. These were now matters between him and the assembled nation – which many took as a hint that in the end the monarch's natural benevolence would put him on the third estate's side.” Str. 92

„It (BC: názor, že jedině třetí stav reprezentuje národ) found its most eloquent expression in January 1789 in Sieyès's pamphlet “What is the Third Estate” which argued there was no place in a properly constituted nation for privileged groups of any sort. The third estate, which had hitherto counted for nothing in the political order, was in fact everything; for nation… was a body of associates living under a common law, and privileges by definition were exceptions to common law. The nobility were a caste of idle, burdensome usurpers, and there should be no question of allowing them to be chosen as third-estate deputies.” Str. 94

“Throughout 1788 popular involvement in public affairs had been unprecedented, but still confined to a few major cities. The drafting of the cahiers (BC: seznamy témat k řešení pro vládu) drew in people throughout the country. The elections of 1789 were the most democratic spectacle ever seen in the history of Europe, and nothing comparable occurred again far into the next century. Nor did the government make any serious attempts to influence the outcome. (…) Necker in any case thought that government interference in the elections would do more harm than good, creating bad blood in an assembly that ought to be inspired by goodwill. And yet the very rules he laid down affected the results in important ways. They ensured that the electoral assemblies of the firs estate were dominated by parish priests rather than members of the ecclesiastical corporations who had hitherto monopolized the government of the Church. They excluded from the second-estate assemblies all new nobles whose status had not yet become fully hereditary, and swamped formerly dominant groups, such as courtiers and sovereign magistrates, with petty nobles of long lineage, often slender means, and little public experience. And the indirect system adopted for the third estate effectively eliminated peasants, artisans, and everybody without abundant leisure from the stage at which deputies were chosen…” Str. 97

William Doyle: The Oxford History of the French Revolution, Oxford University Press 2018.