Neznalost faktů je neomluvitelná

6. 10. 2026 / Filip Šimeček

 

Narodil jsem se v Kuvajtu. V době války v Zálivu jsme se přestěhovali do Jordánska. Po smrti mého otce jsme se přesunuli do Gazy, odkud pocházela matčina rodina. Byly mi tehdy tři roky. Takže celé mé dětství a vzpomínky na něj se zrodily v Gaze. Kvůli ztrátě táty dětství nebylo lehké, ale narodil jsem se v roce 1988 a do Gazy jsme se přestěhovali v roce 1992. Měl jsem to štěstí, že jsem prožil dětství daleko od šílených technologií. Pamatuji si, jak jsem běhal a hrál si se sourozenci a bratranci na dvoře našeho dědečka. Pamatuji si velmi časté návštěvy moře, protože dědečkův dům, kde jsme zpočátku nějakou dobu přebývali, i náš dům, který byl během této genocidy zcela zničen, ležely blízko pobřeží.

Máte nějaké vzpomínky na Druhou intifadu, která vypukla v roce 2000?

Ano, nemám na ni jednu konkrétní vzpomínku, ale pamatuji si první den, kdy Ariel Šaron vtrhl do mešity Al-Aksá v Jeruzalémě. Pamatuji si, jak byla Gaza v roce 2001 poprvé pod útokem vrtulníků Apache a raket. Bydlel jsem v 11. patře. Pamatuji si tu paniku a jak se celá budova seběhla dolů do přízemí.

Část Vaší rodiny žije v Egyptě. Máte ještě nějaké příbuzné v Gaze či na Západním břehu?

Ano, strýce a bratrance. A také spoustu přátel.

Jak často dostáváte informace o jejich situaci. Je tam stabilní signál?

Přes internet. A ne, není moc stabilní.

Vám osobně se podařilo dostat do Egypta ještě předtím, než genocida vypukla. Můžete mi tu situaci popsat?

Nerozhodl jsem se před vypuknutím genocidy uprchnout do Egypta. Náhodou se stalo, že jsem byl v Egyptě na fyzioterapeutickém výcviku pro palestinské ministerstvo zdravotnictví. Zůstal jsem tam a čekal, jak konflikt skončí, ale když byla zabita moje sestra a Izrael nesčetněkrát zaútočil na tzv. bezpečné zóny, moje rodina se rozhodla uprchnout.

Jaký je podle vás v probíhající válce cíl izraelské vlády?

Od Nakby v roce 1948 se snaží Izrael Palestinu  (Gazu i Západní břeh) etnicky vyčistit. Tento cíl tedy existoval od samého počátku, 7. říjen byl pouze záminkou.

Jako básník jste se podílel na knize Light in Gaza: Writings Born of Fire. Řeknete mi o ní víc?

Ano, působil jsem jako autor v organizaci We Are Not Numbers, když jsem se o knize Light in Gaza: Writings Born of Fire dozvěděl. Právě díky nim jsem se o tomto knižním projektu doslechl, poslal ukázku svého psaní a oni mě přijali. Zajímavou částí a hlavní motivací pro mě bylo, že nás požádali, abychom psali o budoucnosti Gazy – tak vznikla moje esej „Gaza 2050“. A protože věděli, že píšu i poezii, zeptali se me, zda bych nenapsal i nějaké básně, což jsem udělal.

Jaké jsou hlavní myšlenky té eseje?

Můj pohled se zabývá třemi scénáři pro Gazu v roce 2050. Žádné řešení, dvoustátní řešení a jednostátní řešení.

Co byste odpověděl člověku, který tvrdí, že “válka začala sedmým říjnem”?

Mohl bych mu podat výtisk knihy Light in Gaza, ale můj jediný výtisk zůstal pohřben pod sutinami mého domu. Chápu nedostatek vědomostí, i když vzhledem k tomu, čeho byli Palestinci svědky během této genocidy, a obětem, které palestinští novináři přinesli, aby ukázali pravdu, si myslím, že je neomluvitelné to nevědět. Ale i tak ho mohu nasměrovat k četbě o Palestině a izraelské okupaci v letech 1936, 1948, 1967, 1987, 2000, 2008, 2012, 2014, 2018, 2021 a 2023.

Na závěr snad něco pozitivního. Jak mohou v postižené oblasti pomáhat obyčejní lidé, alespoň dětem?

Jedním ze způsobů je o okupaci Palestiny vzdělávat sebe i své okolí. Další cestou je protestovat, snažit se vyvíjet tlak na svou vládu a mluvit o tom. A stejně tak je možností i finanční pomoc.

Ignoran ce of the facts is inexcusable

Basman Derawi is 37 years old. He works as a physiotherapist at the Ministry of Health in Gaza. He is Palestinian, but was born in Kuwait. His father died when he was three years old, after which he moved back to Gaza with his mother. He lost his younger sister and her entire family during the genocide in January 2024. They were murdered by Israel in the so-called ‘safe zone’, as were two of his closest friends and many other acquaintances. He has been living in Egypt since 2023 and cannot return home. Some members of his family managed to flee from Gaza to Egypt. This interview is about hope.

Let’s start with your childhood. Where did you grow up?

I was born in Kuwait. During the Gulf War, we moved to Jordan. After my father’s death, we moved to Gaza, where my mother’s family came from. I was three years old at the time. So my entire childhood and my memories of it were formed in Gaza. Because of the loss of my dad, my childhood wasn’t easy, but I was born in 1988 and we moved to Gaza in 1992. I was lucky enough to spend my childhood far away from all that crazy technology. I remember running about and playing with my siblings and cousins in my grandfather’s garden. I remember going to the seaside very often, because my grandfather’s house – where we stayed for a while at the start – and our own house, which was completely destroyed during this genocide, were both close to the coast.

Do you have any memories of the Second Intifada, which broke out in 2000?

Yes, I don’t have one specific memory of it, but I remember the first day Ariel Sharon stormed the Al-Aqsa Mosque in Jerusalem. I remember how Gaza came under attack from Apache helicopters and missiles for the first time in 2001. I was living on the 11th floor. I remember the panic and how everyone in the building rushed down to the ground floor.

Part of your family lives in Egypt. Do you still have any relatives in Gaza or the West Bank?

Yes, an uncle and a cousin. And lots of friends, too.

How often do you receive updates on their situation? Is the signal reliable there?

Via the internet. And no, it’s not very reliable.

You personally managed to get to Egypt before the genocide broke out. Can you describe the situation to me?

I didn’t decide to flee to Egypt before the genocide broke out. It just so happened that I was in Egypt on a physiotherapy training course for the Palestinian Ministry of Health. I stayed there and waited to see how the conflict would end, but when my sister was killed and Israel attacked the so-called ‘safe zones’ countless times, my family decided to flee.

In your view, what is the Israeli government’s objective in the ongoing war?

Since the Nakba in 1948, Israel has been attempting to ethnically cleanse Palestine (both Gaza and the West Bank). This objective has therefore existed from the very beginning; 7 October was merely a pretext.

As a poet, you contributed to the book *Light in Gaza: Writings Born of Fire*. Could you tell me more about it?

Yes, I was working as a writer for the organisation We Are Not Numbers when I learnt about the book *Light in Gaza: Writings Born of Fire*. It was thanks to them that I heard about this book project; I sent a sample of my writing and they accepted me. What I found particularly interesting – and what was my main motivation – was that they asked us to write about the future of Gaza – that’s how my essay ‘Gaza 2050’ came about. And because they knew I also write poetry, they asked me if I’d write some poems as well, which I did.

What are the main ideas in that essay?

My perspective explores three scenarios for Gaza in 2050: no solution, a two-state solution and a one-state solution.

What would you say to someone who claims that “the war began on 7 October”?

I could give them a copy of the book *Light in Gaza*, but my only copy remains buried under the rubble of my house. I understand a lack of knowledge, although given what the Palestinians witnessed during this genocide, and the sacrifices made by Palestinian journalists to reveal the truth, I believe it is inexcusable not to know. Even so, I can direct him to read up on Palestine and the Israeli occupation in the years 1936, 1948, 1967, 1987, 2000, 2008, 2012, 2014, 2018, 2021 and 2023.

To conclude, perhaps something positive. How can ordinary people help in the affected region, at least the children?

One way is to educate oneself and those around one about the occupation of Palestine. Another way is to protest, to try to put pressure on one’s government and to speak out about it. Financial aid is also an option.