Naše vtipná a krásná policejní detektivka a superhrdinka Charlotte Ritterová a rovněž krásný, méně vtipný a o něco pochybnější detektiv Gereon Rath – oba fiktivní – se stále hádají a zamilovávají se a zase rozcházejí, zatímco pronásledují zločince a nacisty, kteří se stávají synonymem. Berlín stále zpívá, tančí a miluje. Noviny se stále tisknou. Vlaky stále jezdí. Židovský právník Hans Litten – historická postava – stále věří v německé zákony a německou integritu (skutečný Litten nakonec spáchal sebevraždu v Dachau v roce 1938).

Když sleduji tento seriál 93 let po událostech, které zobrazuje, neustále mám chuť křičet na obrazovku: tady zahněte doleva – při této večeři můžete Hitlera zabít, Říšský sněm nehoří a všechno skončí jinak. Probuďte se, chci křičet na tu oportunistickou většinu – copak nechápete, co se děje?

Samozřejmě že ne. Odvrací se a Hitlera nezabijí. Protože fakta jsou fakta. Scenáristé přesně popisují únor 1933 jako měsíc, v němž byla německá společnost radikálně roztrhána mimořádně rychlým tempem kvůli chybám stranických vůdců a dalších, kteří to všechno ještě mohli zastavit. ⁠

Načasování by sotva mohlo být vhodnější. Seriál Babylon Berlin se začal vysílat v roce 2017, tedy v roce, kdy se krajně pravicová strana Alternative für Deutschland (AfD) poprvé dostala do Spolkového sněmu s 12,6 % hlasů. O devět let později se AfD stala dominantní politickou silou v mé zemi. V září získala 44 % hlasů v zemských volbách v Sasku-Anhaltu a 38,3 % v Meklenbursku-Předním Pomořansku. V posledně jmenovaném případě klesla CDU kancléře Friedricha Merze na 4,9 % a nezískala ani dostatek hlasů pro vstup do zemského parlamentu – což je bezprecedentní ponížení.

Je proto docela lákavé sledovat seriál Babylon Berlin a vidět v těch historických dobách sami sebe. Má to ale smysl? Má, ale ne tak, jak byste možná očekávali.

Na dnešních německých ulicích nejsou miliony zoufalých nezaměstnaných, ani paramilitární armády svádějící zuřivé bitvy. Neexistuje žádné versailleské trauma a poslední globální finanční krize byla v roce 2008. Neexistuje žádný německý prezident, který by systematicky nahrazoval parlamentní vládu výjimečným stavem.

Trenér německé fotbalové reprezentace mužů, Jürgen Klopp, nedávno poradil národu, aby se soustředil na své silné stránky, místo aby neustále upíral zrak na to, co nefunguje, takže začněme právě tím. Německo má silný systém ústavního soudu a mocné spolkové země; s pomocí svých partnerů vytvořilo a udržuje evropskou integraci, spolu se zavedenou demokratickou kulturou a institucemi navrženými výslovně na základě poučení z Výmarské republiky. Naše evropské Německo v roce 2026 není Výmarské Německo v roce 1933.

Existuje však ještě jedna souvislost mezi seriálem Babylon Berlin a námi, dnešními německými diváky – ozvěna, která je subtilnější a zajímavější. Spočívá v přesvědčení, že se všechno hroutí. Zde vstupuje do hry ten úžasně jazykolamný termín selbsterfüllende Prophezeiung (samo-naplňující se proroctví).

Německo vyniká v jediné věci, v níž by žádná země neměla usilovat o to, být dobrá. Neustále se popisujeme jako země v nezvratném úpadku. Stačí strávit večer sledováním politických talk show nebo posloucháním lidí kolem sebe a dojdete k závěru, že jsme svědky konečného kolapsu selhávajícího státu.

Vlaky mají všude zpoždění. Mosty a silnice se rozpadají. Školy selhávají a německé děti zaostávají v žebříčku PISA. Byrokracie dusí podnikání a daně jsou astronomicky vysoké a navíc neefektivně využívané. Není snad energie příliš drahá a náš důchodový systém neudržitelný? Imigrace je mimo kontrolu. Naše digitální transformace je k smíchu. A co se týče našeho automobilového průmyslu, ten je na kolenou. Navíc jsme na mistrovství světa prohráli s Ekvádorem a Paraguayí. A vláda se nedokáže shodnout na tom, jak cokoli z toho napravit, protože podpora obou velkých mainstreamových stran (středopravicové CDU a středolevicové SPD) klesá a koalice mezi stranami, které se navzájem nenávidí, se stávají stále složitějšími a křehčími.

Něco z toho je pravda – a to bolestně.

Tyto řádky jsem začal psát ve vlaku z Hamburku do Tübingenu přes Stuttgart, který měl dvouhodinové zpoždění. Někdo z vedení Deutsche Bahn (nebo samozřejmě umělá inteligence) pak rozhodl, že vzhledem k tomu, že jsme už měli takové zpoždění, vlak skončí v Mannheimu. Musel jsem zrušit své plány a místo toho se otočit a vrátit se domů. Takhle se tráví den v moderním Německu.

Vyvstala však otázka mnohem závažnější než můj individuální problém: náš národní příběh o neúspěchu si vytvořil znepokojivý vztah k realitě. Sezónně očištěná míra nezaměstnanosti v Německu se v září opět vyšplhala nad 3 miliony a inflace dosáhla 3,3 %.

Ve světě veřejnoprávního vysílání se o reformách hovoří již více než deset let – ale místo toho, aby se vybudoval co nejsilnější a nejrobustnější systém, který by pak skutečně odolal otřesům, se koná prostě jen více schůzek, vzniká více zpráv a zřizují se další vyšetřovací komise.

Největším problémem je však německá víra v obrovský rozsah svých problémů. A právě v tomto ohledu se seriál Babylon Berlin a jeho pohled na rok 1933 stává pro rok 2026 relevantnějším společníkem, než by naznačoval výkřik „Weimar je zpět“.

Demokracie se stávají zranitelnými, když lidé přestanou věřit, že demokracie může přinést výsledky. Zkáze Výmarské republiky předcházela právě taková ztráta důvěry. Okolnosti byly tehdy a jsou dnes zásadně odlišné. Jeden politický mechanismus je však rozpoznatelný: extrémní pravice má krátký a jednoduchý příběh.

Uzavřete hranice. Deportujte ty, které neznáme. Ignorujte Brusel. Přestaňte platit Ukrajině. Vraťte nám levnou ruskou energii a zrušte hloupá klimatická pravidla. Dejte Německo na první místo.

Naše společnost se zdá být vystrašená a vyčerpaná z let, kdy se krize střídala s krizí, a z alarmujících řečí o nekonečných krizích zítřka. AfD tomu rozumí a ví, jak proměnit každý drobný a nevyřešený problém v důkaz, že „das System“ je zkažený. Můj zrušený vlak už není jen tím, čím je, ale důkazem národní zkázy. Geniálnost pesimismu spočívá v tom, že se sám potvrzuje. Jakmile jednou přijmete, že se země hroutí, nevidíte nic jiného než důkazy, které to potvrzují.

Poznali bychom konec naší demokracie, kdyby k němu docházelo právě dnes a právě nám? Nebo bychom naopak poznali sílu naší demokracie, kdyby nekončila?

Hrozí nebezpečí, že budeme vše natolik katastrofizovat, až přestaneme vnímat odolnost, pokrok a to, že mnoho věcí funguje naprosto v pořádku. Německá úzkost se mění v německý cynismus; cynismus se mění v pohrdání; a nakonec díky tomuto pohrdání bude slib zkázy ze strany AfD znít jako obroda, kterou všichni potřebujeme.

Můžeme a musíme vyprávět ten druhý, pravdivý příběh – příběh země, která našla důvěryhodné přátele a partnery, a díky tomu i mír trvající již 80 let, a také ekonomické, politické, kulturní a vědecké úspěchy, o nichž většina národů jen sní – dokonce i ve fotbale (ačkoli je stále těžší si na ty časy vzpomenout).

Nejedná se o návrat do roku 1933, ale je to vážný okamžik. A je to vhodná příležitost připomenout, že v nebezpečných časech musí demokratická koalice vládnout tak rozhodným, účinným a empatickým způsobem, jak jen to je možné.

Zdroj v angličtině ZDE