Vyhánění cizinců je krátkozraké

22. 2. 2012 / Milan Daniel

V Česku zaměstnává cizince každá čtvrtá až pátá firma, mnoho firem tak však činí i formou švarcsystému. Tito lidé jsou však formálně "osobami samostatně výdělečně činnými" a zatím je chrání jejich pobytový status. Opatření se ale dotkne zejména 66 tisíc cizinců ze třetích zemí, kteří jsou zaměstnáni ve zpracovatelském průmyslu (od firem vyrábějících spotřební elektroniku po textilky). 36 tisíc cizinců je zaměstnaných ve stavebních firmách, které v důsledku jejich nuceného odchodu ztratí v situaci, kdy už jsou deptány krizí, část kvalifikovaných a výkonných zaměstnanců. Zasáhne nejvíce ukrajinskou komunitu, už proto, že Ukrajinci představují stále největší podíl cizích státních příslušníků ze třetích zemí, kteří u nás žijí. Část z nich je však podílníky družstev, jichž se stejně jako OSVČ opatření zatím nedotkne.

Třebaže se tedy administrativní opatření nyní bude týkat "jen" tisíců, maximálně desetitisíců osob, trend je nesporný -- co nejvíce cizinců, kteří pracují v profesích vyžadujících základní či nízkou kvalifikaci z ČR, vypudit. Proč? Protože prý zabírají Čechům místa. Proč je však Češi nezaujali dříve? A nahradí Češi, jež Drábek nyní do práce žene, svou výkonností cizince, kteří ze svých platů mnohdy živí své rodiny doma (a mají tedy pro práci významnou motivaci), jsou časově zcela flexibilní, už zapracovaní a výkonní? Stát pravda v prvním plánu vydělá na tom, že nebude muset některým svým občanům platit podporu v nezaměstnanosti. Firmy ale ztratí dynamiku, budou platit nižší daně a ty, které budou moci, z Česka prostě odejdou.

Opatření MPSV se proto jeví jako čirý a krátkozraký populismus s negativními důsledky pro demografický vývoj a důchodový systém.

Česko bude mít šest milionů obyvatel

Český statistický úřad zpracoval v lednu 2012 aktualizovanou projekci populačního vývoje až do roku 2100. Ve spolupráci s think tankem IDEA při CERGE-EI potom na toto téma připravil kulatý stůl, kde odborníci diskutovali nad dopady očekávaného vývoje.

Demografické stárnutí je objektivní realitou celého vyspělého světa. V naprosté většině jde o stárnutí jak v důsledku nízké plodnosti žen nezajišťující prostou reprodukci obyvatel (stárnutí v základně věkové pyramidy), tak i v důsledku prodlužování naděje dožití. 

Populační projekce připravená z dostupných dat zobrazila proces stárnutí, nastínila směr budoucího populačního vývoje a ukázala na změny ve věkovém složení, které jsou neodvratitelné a které budou v případě České republiky velmi výrazné.

"Bez migrace by počet obyvatel rostl jen do roku 2013 na 10,538 milionu," uvedla Terezie Štyglerová z ČSÚ. Příliv cizinců by podle statistiků tento zlom oddálil o 14 let. V roce 2027 by podle aktualizované projekce mohla země díky příchodu migrantů mít 10,804 milionu obyvatel. Na počátku příštího století by počet mohl postupně klesnout asi na 8,8 milionu - pokud by ale do země cizinci přijížděli. Bez nich by republika mohla mít po roce 2100 ještě o 2,8 milionu obyvatel méně. 

Štyglerová varovala, že "... nezahrnutí migrace do projekce by přineslo těžko představitelné výsledky, např. pokles počtu obyvatel koncem století pod hranici šesti milionů obyvatel, tedy o 43 %."

K tomuto vývoji právě dochází. Počet cizinců žijících v ČR od roku 2008 v důsledku krátkozraké imigrační politiky, která s nimi počítá jen jako s flexibilní pracovní silou, zatím meziročně klesá zhruba o 6 -- 7 tisíc osob. Lze však očekávat, že už letos bude pokles větší.

Cizinci tvoří v současnosti necelá čtyři procenta obyvatel ČR. Třeba v sousedním Rakousku představují desetinu společnosti a ve Švýcarsku víc než pětinu. Pokud by i do Česka dál proudili, mohl by jejich podíl do poloviny století vzrůst zhruba na 14 procent a na počátku příštího století by už každý třetí obyvatel republiky mohl být cizinec. V Česku by jich tak mohlo žít kolem 2,7 milionu.

Imigrace, nebo propopulační opatření?

To je samozřejmě stav, který část české společnosti vnímá jako nepřijatelnou hrozbu, protože by se tím změnil její tradiční charakter. Byly by do ní nutně implantovány prvky jiných kultur, náboženství a životních zkušeností. Imigrační plány, reprezentované zejména novým zákonem o pobytu cizinců, jenž v současné době prochází legislativním procesem, jsou proto zcela jiné. Promítá se do nich obava z nezvládnutých imigračních problémů, s nimiž se dnes potýkají vyspělé země Unie, do nichž v poválečných desetiletích proudily statisíce migrantů z kulturně a nábožensky odlišných zemí. Dnes jsou tyto země konfrontovány s dramatickými potížemi, na jejichž počátku je právě obtížná slučitelnost těchto odlišností s tradičním prostředím. Výsledkem je rostoucí xenofobie, rasismus, odpor vůči evropskému prostředí cizím náboženstvím, zejména islámu. A samozřejmě i odmítání migrace. Tento postoj však stárnutí populace nezastaví. Poroste podíl seniorů. Nyní představují necelých 16 procent, za 20 let už by to mohla být skoro čtvrtina a za půl století už třetina společnosti. Přirozeným důsledkem bude výrazný vzestup počtu osob s nárokem na starobní důchod. Odborníci se shodli na tom, že dynamické posouvání věkové hranice pro odchod do důchodu v závislosti na prodlužování délky života může výrazně zmírnit situaci v kritickém období. "To má však i druhou stránku," podotýká ředitel odboru statistiky trhu práce a rovných příležitostí ČSÚ Dalibor Holý, "Tou je možnost získat odpovídající zaměstnání. Pro prodlužování pracovní kariéry je nutné vytvářet podmínky. Zapojení starších pracovníků do trhu práce může zlepšit také např. možnost práce na částečné úvazky, které vedle žen s malými dětmi využívají často právě senioři," vysvětluje.

"Lepší než dítě je pes..."

Nízká porodnost souvisí především se životním stylem, s tím, že část mladých lidí v produktivním věku si prostě spočítá, že mít děti se nevyplatí. Typický názor z jedné internetové diskuse: "Těch pár úlev na dani nestojí za ty nákupy jídla, plínek, šatů, vybavení, úpravy pokoje a spoustu ztraceného času s dětmi. Ve stáří se o mě stejně nepostarají, protože budou parchanti po rodičích. Všude to zdržuje, je to nemocné, když se rodiče rozejdou, musí se platit alimenty. To je lepší si pořídit psa, ten tolik nestojí, pak chcípne a je pokoj."

Cynický postoj k životu koresponduje s tím, že hodnoty části dnešních mladých lidí se výrazně změnily. Podle zjištění z posledního sčítání lidu žije téměř polovina dospělých v Česku jako takzvaní singles. Samo ve své domácnosti bydlí 48 procent mužů a 43 procent žen. Přibývá svobodných, ale i rozvedených. Nemají potřebu se na někoho vázat, cítí se tak svobodnější. Lze však právem pochybovat o tom, zda volné partnerské vztahy lidí žijících v samostatných domácnostech a jejich komunikace s jinými (podobnými) jedinci nahradí vztah, z něhož byly z lásky plozeny děti. A děti, plozené do prostředí jemuž chtě nechtě dominuje sobectví, budou model ze svého dětství přirozeně reprodukovat dál.

Co se dá dělat?

Česko v devadesátých letech minulého století nezachytilo imigrační vlnu z kulturně a jazykově blízké Ukrajiny a nechtěné ukrajinské migranty nechalo na pospas pijavicím, jež se na nich přiživovaly. Nyní tyto lidi už otevřeně odhání. Pochopitelnější je postoj v případě nekvalifikovaných pracovníků zejména z Asie, který vyvrcholil v roce 2008, kdy český stát tyto lidi s díky vyprovázel do zemí jejich původu. Imigrace z třetích zemí dnes stagnuje jak z důvodů hospodářských, tak politických. Připravované změny legislativy tak nebudou v tomto smyslu významné. Z demografického i společenského hlediska by však bylo na místě uplatňovat při imigraci selektivní přístup a a preferovat imigranty z jazykově, kulturně, ano i nábožensky příbuzných zemí.

Zvýšení porodnosti, které by vymírání Česka mohlo zpomalit, je limitované jak možnostmi doprovodných fiskálních opatření, tak hodnotovými prioritami, jež si společnost vytyčila.

Základními otázkami, které si v souvislosti s výše popsanou projekcí stárnutí obyvatelstva ČR musíme položit, je, zda jsou děti vedeny k tomu, aby se postaraly o své rodiče a zda se chtějí o rodiče vůbec postarat.

Kritik vládního konceptu důchodové reformy Ivo Patta k tomu říká: "... důchodový systém financují ekonomicky aktivní občané ze svých daní. Ten, kdo řádně nevychoval ani jedno dítě, tzn. budoucího plátce daní a "pojištění", je jako starobní důchodce do značné míry černým pasažérem v důchodovém systému. Vyvedení peněz z I. důchodového pilíře je vůči současným důchodcům obyčejnou krádeží a znamená tunelování stávajícího důchodového systému politiky pod taktovkou bankovní lobby. Není zapotřebí salámovou metodou likvidovat stávající důchodový systém. Namísto toho je potřeba ze státem garantovaného I. důchodového pilíře vyvést postupně a proto sociálně citlivě bezdětné. Bezdětní musí v průběhu 36 let přejít plně do II. povinně spořícího důchodového pilíře. Když srovnám finanční náklady na výchovu dětí s potřebným vkladem do spořícího fondu na zajištění starobního důchodu, tak jsou obě částky stejné. Jen bezdětný má výhodu v tom, že si bude ukládat 3 300,- Kč měsíčně po dobu 36 let, na rozdíl od pracujících rodičů dětí, kteří musí investovat do jednoho dítěte měsíčně 6 600,- Kč nejméně po dobu 18 let."

Pattova teze má svou logiku, je spravedlivá a její realizace v systému by znamenala výraznou pomoc v tom, "abychom nevymřeli".