Názorný příklad, jak funguje věda

25. 10. 2012 / Boris Cvek

Jak se dokonce z nežádoucích vedlejších účinků nějaké látky může stát medicínský objev, o tom svědčí příběh zavedení disulfiramu do medicíny, jak ho vylíčil Dr. Kragh v roce 2008 v článku "From Disulfiram to Antabuse: The Invention of a Drug" v časopise Bulletin for the History of Chemistry v roce 2008 (že věda jako vzor racionálního poznání ve skutečnosti postupuje náhodně a iracionálně, to není žádným tajemstvím pro nikoho, kdo zná její dějiny).

V roce 1881 berlínský chemik Grodzki publikoval zprávu, že syntetizoval látku, které dnes říkáme disulfiram. Tato zpráva nevyvolala téměř žádnou pozornost. Asi o dvacet let později tato látka ovšem našla uplatnění v gumárenství při procesu tzv. vulkanizace. V té souvislosti si americký lékař Williams v roce 1937 poprvé všiml, že dělníci pracující s disulfiramem nemohou pít alkohol, protože po požití alkoholu se jim dělá nevolno. Williams navrhl tento efekt využít při léčbě alkoholismu, ale svou myšlenku nijak neprosazoval. Protialkoholní efekt disulfiramu byl v té době znám i ve švédském průmyslu, nebyl však znám jeho pozdějším objevitelům.

V roce 1942 byl disulfiram zkoumán v Británii jako lék proti svrabu. Tyto výzkumu se rozšířily i do Švédska a později do Dánska, kde se jich chopili výzkumníci firmy Medicinalcu Erik Jacobsen a Jens Hald. Tito výzkumníci zjistili, že protisvrabový efekt disulfiramu je způsoben tím, že disulfiram váže měď, z čehož plynulo využít disulfiram také k léčbě střevních parazitů. Tito parazité totiž používají měď k přenosu kyslíku (jako my používáme železo v hemoglobinu) a vyvázání mědi pomocí disulfiramu by je zabilo. To Jakobsen a Hald potvrdili na experimentu s králíky. Dnes se podle všech indicií zdá, že sloučenina, která vzniká z disulfiramu v těle jeho reakcí s mědí, je zodpovědná za jeho protinádorový účinek.

Jacobsen a Hald chtěli vyzkoušet případné vedlejší účinky disulfiramu na sobě a zjistili (i když to už bylo známo dříve, nicméně oni o tom nevěděli), že disulfiram může člověka téměř zabít, pokud se použije spolu s alkoholem. Na jaře 1945 jim bylo jasné, že disulfiram má potenciál pro léčbu alkoholismu (alkoholik na disulfiramu by nemohl pít alkohol), to však ignorovali v domnění, že alkoholismus není vážný medicinský problém. Negativní vedlejší účinek disulfiramu, tedy jeho neslučitelnost s příjmem i sebemenšího množství alkoholu, vedl k opuštění myšlenky, že by se disulfiram mohl běžně používat v medicíně proti střevním parazitům.

Nicméně v roce 1947 se Jacobsen a Hald setkali s Olufem Martensen-Larsenem, který se zabýval léčbou alkoholismu a potenciál negativního vedlejšího účinku disulfiramu docenil. Jacobsen zjistil, že nepříjemný efekt je způsoben hromaděním acetaldehydu v těle (alkohol je metabolizován v játrech na acetaldehyd, toxickou látku, a ten dále na kyselinu octovou). Náhodou, ve snaze očistit vzorek disulfiramu od mědi, získali práškový disulfiram, který byl mnohem účinnější (díky většímu povrchu). V roce 1952 byla tato forma disulfiramu patentována v Dánsku pod názvem "antabus" (anti-abuse znamená proti-zneužití).

Používání antabusu se brzy rozšířilo hlavně ve Skandinávii. Švédský list Dagen psal 17. října 1949 o "triumfálním pochodu" antabusu napříč světem. Dnes je v Dánsku každý rok předepsáno 5 milionů denních dávek antabusu, což odpovídá asi 25 tisícům pacientů. V celém světě užívá antabus jako lék proti alkoholismu asi 120 tisíc lidí.

K tomuto příběhu patří pak ještě jiný příběh, který jsem vylíčil zde:

Od ubikvitinu k antabusu http://blisty.cz/art/56680.html