VYSOKÝ ČINITEL JEDNÉ FINANČNÍ INSTITUCE:

Z vymáhání půjček se stal v ČR lichvářský velkoprůmysl, jaký nemá obdoby

16. 11. 2012

čas čtení 7 minut

Pracuji v českém bankovnictví ve vyšším managementu. Příběhy podobné panu Davidu Jandusovi, se dnes doopravdy počítají do statisíců, ne-li již milionů postižených českých chudáků. Přesto jsem se rozhodl také přispět panu Jandusovi nějakou stokorunou, protože Britské listy považuji za jistého garanta publikovaného příběhu, píše čtenář, jehož totožnost je redakci známa

Z půjček a jejich následného vymáhání se stal v České republice lichvářský velkoprůmysl, který nemá v moderní historii Střední Evropy obdoby. Denně realizované exekuce a dražby sledují a řídí jejich osnovatelé vybaveni nejmodernějším softwarem, přesně šitým na míru. Každodenně se stovky milionů přesouvají od mnoha postižených jedinců k několika málo lidem, nadobro již odtrženým od reality a běžného života.

V poslední době se mi dokonce i stává, že se mi při nějaké klientské příležitosti osobně vyzpovídá některý z dražebních "velkoprůmyslníků". A tvrdí, že už v noci nemůže spát, protože již přesytil svoje materiální potřeby a ambice a začíná se zamýšlet i sám nad sebou. A chtěl by alespoň pár "zachranitelným" chudákům najít třeba zrovna v mé instituci cestu v běžném bankovním řešení. Bohužel, takoví chudáci jsou již zaneseni v bankovních registrech. A každý případ je proto potřeba posuzovat naprosto individuálně a není to jednoduché.

Z poslední doby si pamatuji třeba příběh rodiny, kde na maloměstě několik příslušníků přišlo o práci a rodina se proto dostala do skluzu s platbami hypotéky. Místo toho, aby kontaktovali proaktivně svoji banku, snažili se vše řešit výběry z kreditních karet, z kterých hradili hypoteční splátky, dokud jim vystačil limit. Finančně gramotným čtenářům asi nemusím dodávat, že úroky z kreditní karty jsou několikanásobné oproti hypotéce.

Když je banka začala upomínat, styděli se přiznat svoji situaci a nechtěli být konfrontováni na pobočce při delikátní situaci s pracovníky, které znali jako téměř své sousedy. Vše vedlo k tomu, že nakonec jejich banka přikročila ke krokům, které vedly k zesplatnění jak hypotéky, tak i účtu vedeného ke kreditní kartě. A protože se rodina dále "styděla" a "z maloměstského studu" ignorovala následující dění, mělo po čase dojít i dražbě. V tu chvíli se na scéně objevil zájemce, který si přijel nemovitost vyhlédnout před stanovenou dražbou a při obhlídce začal s rodinou komunikovat. A byl mírně šokovaný: Členové rodiny mezitím totiž našli i práci, obnovili část někdejších příjmů, ale nadále se styděli kontaktovat banku. A čekali, že z nějakého "vyššího principu" nakonec k dražbě nedojde. A nevěřili, že o svůj z velké části splacený dům přijdou.

Zájemce, když zjistil, že jde o velice slušné lidi a mají velkou část hypotéky již splacenu, tak jim dokonce nabídl, že jim půjčí za rozumný úrok částku, aby se mohli u banky vyplatit a dražbě ještě předejít. Dnes je totiž mezi dražiteli tuhý a nepříliš férový boj o bonitní nemovitosti, který popíšu níže. Takže doufal, že buď na úrocích "něco trhne", nežli mu úvěr rodina splatí. Anebo mu nakonec přece jenom velice slušná nemovitost, jejíž zástavu by převedl na sebe, spadne do klína. Druhý den byl ale šokovaný, protože rodina mu do telefonu řekla, že volali do své banky a že banka prohlásila, že úvěr zesplatnila.

A basta. Marně pak již rodinu přesvědčoval, že jim sám pomůže "oběhnout" advokáta banky, exekutora, dražitele. A že se stále dá něco dělat. Rodina už v sobě sílu k dalším krokům nenašla. A od té doby on prý nemá dobré spaní. Protože se v něm cosi ze zbytku lidskosti hnulo, když viděl, jak jsou i vzdělaní lidé finančně negramotní a nejsou doslova paralyzovaní pocity studu a bezmoci či naivní vírou, získanou v dobách, kdy to bylo s ochranou rodin a jejich existencí lépe.

K samotným dražbám mi mj. vysvětlil, jde o téměř jedny a ty samé objížděče dražeb resp. "dražební uskupení". Tvoří je jednotlivci, právnické osoby či dokonce účelově ovládaná "dražební družstva" a jejich do detailu vyškolení a od majitelů vykoučovaní zaměstnanci.

Na dražbách po celé republice se ale potkávají de facto ti samí lidé. Situace dokonce dospěla tak daleko, že se podobá někdejší divoké První vlně privatizace. Účastníci ještě před samotnou dražbou uplácí jeden druhého, aby cena vydražené nemovitosti byla co nejnižší a ten, kdo má o ni největší zájem, ji nabyl co nejlevněji mimo férovou soutěž! Proto má obvykle slušnější(!) exekutor snahu se vždy s dlužníkem dohodnout dříve, nežli dojde k samotné dražbě. A někdy dokonce část příslušenství dluhu resp. sankcí raději odmaže a zástavu povinnému uvolní, nežli by měl zájem dražit za každou cenu.

Účastníci dražeb tvrdí, že se jim součet "výpalného" (které sami platí, pokud mají o vydražení eminentní zájem anebo jinde naopak obdrží, pokud se dražby zdrží) více méně nakonec rovná nule! Takže vždy vydraží co nejlevněji. A jen to, o co mají skutečně zájem a co dokáží dále na trhu nemovitostí dobře zrealizovat. Takže na dražbě nejvíce tratí postižený, či jeho věřitel. Anebo právě exekutor, pokud závazky povinného přesahují nakonec hodnotu (takto podvodně za nízkou cenu vydražené) nemovitosti, kde účastníci dražby jednají ve shodě a odškodňují pasivitu některých z nich.

Budu rád, pokud můj příspěvek případně zde rozpoutá diskusi nad obrovskou šedou zónou půjček, exekucí a dražeb. V některých případech jsem dokázal s kolegy pomoct velice slušným lidem, kterým šli jejich závazky ještě konsolidovat. Bez potřebné zástavy anebo ručení třetí osobou to jde však obvykle velice těžko.

Protože si velice vážím Britských listů a jistoty, že zachovají moje inkognito, doufám, že i ostatní čtenáři prolomí mlčení a přispějí k popsání praktik, ze kterých velkovýroba dlužníků a exekuovaných spočívá.

Častokrát se i Česká národní banka pokouší postihovat nejhorší excesy. Ale zůstává takřka jediným "vojákem v poli". Ostatní čekají, že se jich zbídačení mnoha desítek procent spoluobčanů netýká. A že trysková akumulace aktiv všech občanů k několika málo jedincům nepřinese pro ně ohrožení. Když ale poté krachuje jejich zaměstnavatel či živnost pro ztrátu domácí lokální poptávky, nestačí hořekovat. To už ale bývá pozdě!

0
Vytisknout
20958

Diskuse

Obsah vydání | 19. 11. 2012